ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1387.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 1387/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce ak. mal. M. R. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Klimešem, advokátem se sídlem v Havířově, Horní 1433/2a, proti žalované Mladá fronta a.s., se sídlem v Praze 4 - Modřanech, Mezi Vodami 1952/9, PSČ 143 00, identifikační číslo osoby 49240315, zastoupené Mgr. Lenkou Jandíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, náměstí Republiky 1078/1, o zaplacení příslušenství k částce 60 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 262/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2012, č. j. 69 Co 482/2012-373, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 148 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Zdeňka Klimeše.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Městský soud v Praze potvrdil (v pořadí druhý ve věci) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. února 2012, č. j. 51 C 262/2007-326, ve vyhovujícím výroku ve věci samé v jeho napadené části, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci smluvené úroky z prodlení z částky 60 000 Kč za období od 16. května 2004 do 25. listopadu 2010 ve výši 357 750 Kč (výrok II.), změnil ho ve výrocích o nákladech řízení (výroky III. a IV.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok V.), není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 – dále jen „o. s. ř.“ (srov. bod 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně v pořadí prvním rozsudkem ve věci ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 51 C 262/2007-257, jehož část odvolací soud rozsudkem ze dne 11. května 2011, č. j. 69 Co 147/2011-299, zrušil a věc mu ve zrušeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení, o smluvených úrocích z prodlení z částky 60 000 Kč za období od 16. května 2004 do 25. listopadu 2010 ve výši 357 750 Kč nerozhodoval). Dovolání, z jehož obsahu lze dovodit, že jím dovolatelka ve skutečnosti brojí proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části vyhovujícího výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť důvod založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Dovolatelka se předně mýlí, odvozuje-li přípustnost dovolání z právní úpravy občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013. Dovolatelka sice správně zaznamenala, že Ústavní soud nálezem ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, uplynutím dne 31. prosince 2012 zrušil, nicméně již zcela pominula bod 7. článku II. přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle něhož „dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“ Rozhodl-li proto odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem dne 12. prosince 2012, je třeba dovolání projednat a rozhodnout o něm (včetně posouzení jeho přípustnosti) podle právní úpravy občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (jak je uvedeno ostatně již i výše).
Nejvyšší soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí v řešení vytčené otázky, zda se právní úkon (ujednání o smluvním úroku z prodlení) příčí dobrým mravům dle §39 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. – dále jen „obč. zák.“), neboť nezjistil, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Není pravdou (jak tvrdí dovolatelka), že odvolací soud odůvodnil svůj závěr jen tím, že smluvní vztah vznikl mezi podnikateli a žalovaná je profesionál ve svém oboru, a že nepřihlédl ke konkrétním okolnostem případu. Naopak, tyto okolnosti charakterizovaly situaci, za níž odvolací soud, jak výslovně uvedl (viz třetí odstavec na straně páté napadeného rozsudku), neshledal žádné konkrétní okolnosti pro závěr o tom, že se právní úkon příčí dobrým mravům.
Spatřuje-li pak dovolatelka konkrétní okolnosti případu, které měly vést odvolací soud k závěru o neplatnosti ujednání o smluvních úrocích proto, že se příčí dobrým mravům, v tom, že „nedodáním podkladů žalobce hrubým způsobem porušil své závazky ze smlouvy“, pak přehlíží, že korektivem dobrých mravů může být ve smyslu §39 obč. zák. poměřován jen právní úkon, a nikoli následné chování stran. Proto ani tato námitka dovolatelky nemůže založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu (hodnocení svědeckých výpovědí, který účastník vypracoval návrh smlouvy), jsou tyto její námitky podřaditelné pod dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však dovolatelka nemá u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a který tudíž přípustnost dovolání otevřít nemůže.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 9 740 Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 6. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 téže vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2 108 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 2. prosince 2014
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu