ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1469.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 1469/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce Mgr. Štěpána Schenka , advokáta se sídlem v Přerově, Čechova 1184/2, jako správce konkursní podstaty úpadkyně FLOREN, s.r.o., identifikační číslo osoby 25 85 48 95, zastoupeného Mgr. Pavlem Piňosem, advokátem se sídlem v Přerově, Čechova 1184/2, proti žalovaným 1) M. H. , 2) P. H. , oběma zastoupeným Janem Kozákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12 a 3) M. K. , zastoupenému Mgr. Lukášem Stočkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 18, o zaplacení částky 637.680,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 24 C 146/2003, o dovoláních žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. března 2011, č. j. 15 Co 256/2010-242, takto:
I. Dovolání žalovaných 1) a 2) se zamítá .
II. Dovolání žalovaného 3) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. března 2011, č. j. 15 Co 256/2010-242, směřující proti měnícímu výroku ve věci samé, se zamítá.
III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalovaného 3) odmítá .
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu dne 21. března 2003 se žalobce (po změnách žaloby a částečném zpětvzetí žaloby), domáhal zaplacení částky 637.680,- Kč s příslušenstvím jako dluhu z úvěru poskytnutého společností FLOREN, s.r.o. (dále jen „úpadkyně“) žalované podle smlouvy o úvěru č. VII-0021-00-OL uzavřené dne 28. července 2000 (dále jen „smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“). Žalovaní 2) a 3) se za závazek žalované zaručili.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ze dne 8. února 2010, č. j. 24 C 146/2003-186, žalobu o zaplacení částky 637.680,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Soud prvního stupně vyšel při posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku z toho, že pozdější úpadkyně a žalovaná uzavřely dne 28. července 2000 smlouvu o úvěru podle ustanovení §497 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), v níž se úpadkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 900.000,- Kč převodem na účet žalované a žalovaná se zavázala úvěr spolu s úroky splácet v dohodnutých čtvrtletních splátkách. Podle čl. X. písm. B) smlouva mohla být měněna pouze písemně. Při uzavírání smlouvy jednal za úpadkyni Ing. V. H. podle písemné plné moci vystavené na základě mandátní smlouvy ze dne 1. dubna 2000. Ručitelským prohlášením ze dne 31. července 2000 se žalovaní 2) a 3) za závazek žalované zaručili ve smyslu ustanovení §303 a násl. obch. zák. Žalobce neprokázal, že by úpadkyně poskytla úvěr žalované v souladu se smlouvou, neboť částku ve výši 900.000,- Kč odeslala úpadkyně ze svého účtu dne 29. srpna 2000 na účet jiného čísla, než byl uveden ve smlouvě o úvěru u jména žalované, přičemž nikdo ze žalovaných nebyl majitelem tohoto účtu a ani neměl k účtu dispoziční právo. Žalovaná částečným jednostranným zápočtem pohledávek z 5. prosince 2000 uznala zbytek dluhu ze smlouvy o úvěru podle ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. a dopisy z 23. července 2001 a 28. ledna 2003 uznala písemně dluh ze smlouvy o úvěru podle ustanovení §323 odst. 1 a 2 obch. zák. Tím byla založena vyvratitelná právní domněnka, že dluh v uznaném rozsahu (co do částky 861.334,- Kč) ke dni uznání trval.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tuto domněnku žalovaná vyvrátila, neboť bylo prokázáno, že úpadkyně neposkytla žalované úvěr na účet dohodnutý ve smlouvě. Změna čísla účtu je změnou smlouvy, kterou však podle čl. X. písm. B) smlouvy a v souladu s ustanovením §272 odst. 2 obch. zák. bylo možné učinit pouze písemně, a proto jde o změnu neplatnou. Úvěr tak úpadkyně žalované podle smlouvy neposkytla. Domněnka existence uznaného dluhu byla podle názoru soudu prvního stupně vyvrácena rovněž tím, že ve smlouvě o úvěru byla v čl. VII. písm. A), B) a C) sjednána rozvazovací podmínka, podle níž měla být první splátka na úvěr, tzv. akontace ve výši 98.370,- Kč, zaplacena v den podpisu smlouvy (28. července 2000) k rukám věřitele, která se naplnila ještě před tím, než žalovaná svůj dluh uznala, neboť tato částka byla složena na účet věřitele dne 8. srpna 2000, čímž došlo k zániku smlouvy a žalovaná ke dni, kdy dluh ze smlouvy uznala, žádný neměla. Žaloba je proto nedůvodná pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaných, když žalovaní se na úkor úpadkyně ani neobohatili, neboť nikdo z nich nebyl majitelem účtu, na který byly peněžní prostředky poukázány.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované zavázal zaplatit žalobci částku
637.680,- Kč s úrokem a s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných, a náhradu nákladů řízení (první výrok), žalovaným uložil zaplatit České republice - na účet soudu prvního stupně soudní poplatek ze žaloby a z odvolání (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud částečně opakoval dokazování a poté přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaná uznala závazek ze smlouvy o úvěru. Za uznání závazku ve smyslu ustanovení §323 obch. zák. považoval její dopis z 23. července 2001 ve spojení s upomínkou úpadkyně ze 4. července 2001 a dále dopis žalované z 28. ledna 2003. V těchto písemnostech adresovaných úpadkyni žalovaná svůj závazek ze smlouvy jednoznačně specifikovala nejen výší částky, ale také co do důvodu jako dluh ze smlouvy o úvěru vůči úpadkyni, a projevila jednoznačně vůli dluh v určené výši zaplatit. Podle ustanovení §323 odst. 3 obch. zák. uznání závazku má účinky i vůči ručitelům. Uznáním závazku byla založena vyvratitelná právní domněnka existence a výše uznaného dluhu ke dni uznání a důkazní břemeno přechází na dlužníka, který musí prokázat, že jeho závazek nevznikl, neexistuje nebo zanikl, neboť podle ustanovení §133 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) skutečnost, pro níž je stanovena vyvratitelná domněnka, má soud za prokázanou,
nevyjde-li v řízení najevo opak.
Žalovaní vyvraceli právní domněnku existence závazku v době uznání tvrzením, že prostředky měly být žalované poskytnuty na účet uvedený u jejího jména v záhlaví smlouvy, přičemž byl prokázán jejich převod úpadkyní na jiný účet. Na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval odvolací soud ústní dispozici žalované k poukázání úvěru na jiný účet, než byl uveden ve smlouvě, za změnu smlouvy. Za použití výkladových pravidel dospěl k závěru, že ujednání čl. I. písm. B) [„výplata peněžní částky odpovídající úvěru bude provedena předáním peněz dlužníkovi, a to převodem z účtu věřitele ve prospěch účtu dlužníka“] nelze vyložit tak, že by se muselo jednat o účet dlužníka, tj. o účet, jehož majitelem je dlužník nebo k němuž má dispoziční právo, či o účet, jehož číslo je uvedeno v záhlaví smlouvy u jména žalované, ale tak, že jde o účet, který dlužník určí. Tento výklad plně odpovídá i chování žalované poté, co jí byly prostředky poskytnuty, když poskytnutí úvěru nijak nezpochybňovala. Za neprokázané považoval tvrzení, že žalované nebyly peněžní prostředky nikdy poukázány. Naopak dokazováním bylo zjištěno, že částka 900.000,- Kč byla úpadkyní žalované poskytnuta řádně na jí určený účet, přičemž šlo o účet, jehož majitelem byl J. P., manžel matky žalovaného 2) a žalovaný 2) byl v té době manželem žalované. Zdůraznil, že žalovaná nikdy netvrdila, že úvěr ve výši 900.000,- Kč neobdržela, když v korespondenci se žalobcem v průběhu let 2000 až 2003 uváděla, že dluh ze smlouvy o úvěru činí 861.334,- Kč, a na tento dluh započítala dopisem ze dne 5. prosince 2000 svou pohledávku za pozdější úpadkyní ve výši 163.950,- Kč a navrhovala plnění ve splátkách. Ani v průběhu řízení netvrdila neposkytnutí úvěru, pouze namítala, že prostředky ve výši 900.000,- Kč obdržela od L. V., nikoliv od úpadkyně.
Odvolací soud se dále zabýval posouzením, zda existence rozvazovací podmínky sama o sobě je schopna vyvrátit domněnku existence uznaného dluhu, a dospěl k závěru, že tomu tak není. Rozvazovací podmínka byla dohodnuta v čl. VII. písm. C) smlouvy, podle něhož smlouva zanikne okamžitě, nezaplatí-li dlužník první splátku ve výši 98.370,- Kč v den podpisu smlouvy, přičemž platba bude provedena v hotovosti nebo převodem na účet věřitele. Podle přílohy č. 1 (rovněž ze dne 28. července 2000) obsahující splátkový kalendář ke smlouvě se žalovaná zavázala vrátit věřitelce z titulu úvěru (ve výši 900.000,- Kč) celkem částku 1,025.284,- Kč, z toho na úroku 223.654,- Kč. Z uvedeného vyplývá, že již dne 28. července 2000, kdy žalovaná a úpadkyně splátkový kalendář sepsaly a kdy byly smlouva i příloha č. 1 ke smlouvě podepsány, musela být první splátka 98.370,- Kč žalovanou uhrazena, jinak by nemohla být v příloze č. 1 úpadkyní vyčíslená pohledávka včetně úroku snížena právě o tuto částku první splátky. Považoval proto za prokázané, že žalovaná smluvenou zálohu 98.370,- Kč zaplatila sjednaným hotovostním způsobem zmocněnci věřitele Ing. H.
Odvolací soud uzavřel, že žalovaní neunesli důkazní břemeno k tvrzení, že uznaný závazek v době uznání neexistoval.
Námitku promlčení vznesenou žalovanými nepovažoval odvolací soud za důvodnou, neboť uznáním závazku žalovanou začala podle ustanovení §407 odst. 1 obch. zák. plynout nová čtyřletá promlčecí doba a nárok žalobce byl uplatněn před jejím uplynutím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1) a 2) dovolání, odkazujíce co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.
Dovolatelé považují za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož text smlouvy v čl. I. písm. B) nelze vyložit tak, že by úvěr musel být poskytnut na účet dlužníka, tj. účet uvedený ve smlouvě u jména dlužníka, a proto poukázání úvěru na jiný účet určený žalovanou, není změnou smlouvy. Tento závěr je v rozporu s dohodou obsaženou ve smlouvě, že smlouva může být měněna pouze písemně. Právní závěr odvolacího soudu považují za účelový a rozporný se zákonem i s výkladovými pravidly, nadto nedostatečně odůvodněný. Dovolatelé s odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu poukazují na to, že výkladem právního úkonu učiněného v písemné formě nelze již učiněný projev vůle doplňovat, nahrazovat či měnit.
Nesprávné právní posouzení věci spatřují dovolatelé též v posouzení, zda byla naplněna rozvazovací podmínka dohodnutá ve smlouvě. Podle jejich názoru bylo prokázáno, že první splátka ve výši 98.370,- Kč byla zaplacena až 8. srpna 2000, a soud prvního stupně správně dovodil, že vzhledem k této skutečnosti smlouva 29. července 2000 zanikla. Odvolací soud se právnímu hodnocení zániku smlouvy „vyhnul“ a zabýval se pouze otázkou, zda lze dovodit právní domněnku existence uznaného dluhu. Přitom právní domněnku existence uznaného dluhu lze posuzovat pouze v režimu obchodního zákoníku. Jestliže smlouva o úvěru splněním rozvazovací podmínky zanikla, mohlo by jít o nárok z bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku se všemi důsledky s tím spojenými, zejména možného promlčení. Právní režim obchodního zákoníku byl sjednán pouze pro smlouvu o úvěru.
V obecné rovině poukazují na ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. a judikatorní závěry o tom, kdy skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu - výslovně proti všem výrokům - podal dovolání též žalovaný 3), opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož žalovaná dluh uznala. Dopisy žalované adresované úpadkyni podle jeho názoru nesplňují náležitosti uznání závazku ve smyslu ustanovení §323 obch. zák., jelikož neobsahují jednoznačnou konkretizaci závazku co do důvodu i výše.
Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. dovolatel spatřuje v nesprávnosti závěru o tom, že rozvazovací podmínka dohodnutá ve smlouvě nebyla naplněna a nedošlo k zániku smlouvy, když v této otázce rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který na rozdíl od soudu prvního stupně považoval za prokázané, že akontace byla složena jindy než 8. srpna 2000, k rukám zmocněnce věřitelky Ing. H. Tento závěr považuje dovolatel za neurčitý, nepřesný, neodpovídající obsahu spisu a nepřezkoumatelný. Setrvává na názoru, že žalovaní prokázali zánik smlouvy splněním rozvazovací podmínky, čímž zanikl i jejich ručitelský závazek. Závazek, který neexistuje, nelze ani platně uznat. Nadto při neexistenci závazku mezi dlužníkem a věřitelem, který by se řídil obchodním zákoníkem, by se musel případný jakýkoli jiný vztah mezi žalovanou a úpadkyní řídit občanským zákoníkem, v daném případě by šlo o vztah z bezdůvodného obohacení a odvolací soud pochybil, nepřihlédl-li ke vznesené námitce promlčení. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalovaná svým přípisem ze dne 23. července 2001, kterým odpověděla na upomínku žalobce ze dne 4. července 2001, a přípisem ze dne 28. ledna 2003 uznala závazek ze smlouvy o úvěru podle ustanovení §323 odst. 1 obch. zák., čímž byla založena vyvratitelná právní domněnka, jež připouští důkaz opaku ve smyslu ustanovení §133 o. s. ř., a důkazní břemeno o tom, že závazek nevznikl, zanikl nebo byl splněn, přešlo na žalované. Žalovaní důkazní břemeno k tvrzení, že závazek žalované v době uznání neexistoval, neunesli.
Závěr odvolacího soudu o uznání závazku zpochybnil žalovaný 3) námitkou, že uznání nesplňuje náležitosti uznání závazku ve smyslu ustanovení §323 obch. zák., jelikož neobsahuje jednoznačnou konkretizaci závazku co do důvodu a výše.
Podle ustanovení §323 obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena (odstavec 1). Uznání závazku má účinky i vůči ručiteli (odstavec 3).
V procesní rovině vznik vyvratitelné domněnky nachází svůj odraz v ustanovení §133 o. s. ř., podle něhož skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak.
Otázkou určitosti a platnosti uznání závazku se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1126/2003 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), v němž dovodil, že ustanovení §323 odst. 1 obch. zák. vedle písemné formy uznání závazku vyžaduje, aby byl uznán určitý závazek. Požadavek určitosti závazku je nutno vykládat ve smyslu jeho identifikace, a to takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným. Závazek, jehož se uznání týká, tak lze konkretizovat např. uvedením jeho důvodu, odkazem na listinu, ve které je dále specifikován, a podobně. Určitost závazku tudíž nelze ztotožňovat jen s jeho výší, která má význam pouze pro vymezení rozsahu účinků předvídaných ustanovením §323 odst. 1 obch. zák. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v řadě svých dalších rozhodnutí (srov. rozsudek ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1489/2006, rozsudek ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1287/2006, usnesení ze dne 16. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 2947/2009, usnesení ze dne 21. března 2006, sp. zn. 32 Odo 181/2005, rozsudek ze dne 7. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 1419/2010, usnesení ze dne 16. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 2947/2009 a další). Odvolací soud se při posouzení uznání závazku žalovanou 1) od judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
Nejvyšší soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, že uznáním závazku podle ustanovení §323 odst. 1 obch. zák. se zakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti z věřitele na dlužníka, na němž je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v ustanovení §133 o. s. ř., které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle ustanovení §133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2000, sp. zn. 29 Cdo 2854/99, rozsudek ze dne 21. února 2001, sp. zn. 32 Cdo 633/2000, rozsudek ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2003, pod číslem 113, a rozsudek ze dne 26. srpna 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003).
Závěr odvolacího soudu, že žalovaní neunesli důkazní břemeno ohledně tvrzení o neposkytnutí úvěru žalované, žalovaní 1) a 2) zpochybnili polemikou se správností výkladu smlouvy o úvěru co do určení účtu, na který má být úvěr převeden. Výkladu, jak jej provedl odvolací soud, nelze ničeho vytknout. Při výkladu ujednání v čl. I. písm. B) smlouvy o úvěru postupoval za užití výkladových pravidel stanovených v hmotném právu, v ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, a speciálně pro oblast obchodních závazkových vztahů též v ustanovení §266 obch. zák., na základě provedeného dokazování přihlédl k tomu, jaká byla skutečná vůle stran v době uzavírání smlouvy při respektování podmínky, aby vůle nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Významným kritériem při posuzování vůle stran je jejich následné jednání po podpisu smlouvy. Úpadkyně po poukázání úvěru na účet, který žalovaná určila, neměla pochybnost o tom, že splnila povinnost ze smlouvy o úvěru převést peněžní prostředky tak, jak bylo dohodnuto se žalovanou, a žalovaná nezpochybňovala, že úvěr jí byl poskytnut převodem na účet, který určila a který byl odlišný od účtu uvedeného v záhlaví smlouvy u jejího označení jako dlužnice. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žádala úpadkyni o splnění povinnosti převést peněžní prostředky na účet označený ve smlouvě. Rovněž další následné chování žalované svědčí o tom, že peněžní prostředky byly převedeny v souladu s její vůlí, neboť písemně sdělila úpadkyni již 5. prosince 2000, že proti pohledávce ze smlouvy o úvěru, kterou přesně označila, započítává svou pohledávku, a na upomínku žalobce o vrácení úvěru reagovala přípisem, v němž závazek z této smlouvy uznala. Tyto úkony by nepochybně neučinila, kdyby jí úvěr řádně poskytnut nebyl. Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaní neprokázali, že závazek uznaný žalovanou neexistuje, je proto správný.
Dovolatelé dále polemizují se správností závěru (při posouzení unesení důkazního břemene o neexistenci závazku), že rozvazovací podmínka nebyla naplněna a smlouva nezanikla. Tento závěr odvolací soud založil na zjištění, které učinil z obsahu přílohy č. 1 ke smlouvě o úvěru, podle něhož v době, kdy věřitelka a dlužnice splátkový kalendář úvěru sepisovaly, musela být první splátka uhrazena, neboť pohledávka včetně úroku, kterou je dlužnice povinna v dohodnutých splátkách uhradit, byla věřitelkou vyčíslena ve výši již snížené o první splátku (viz výpočet provedený odvolacím soudem). Toto zjištění nebylo dovolateli zpochybněno.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat, že i kdyby došlo k zániku smlouvy o úvěru naplněním rozvazovací podmínky a nárok žalobce by byl nárokem z bezdůvodného obohacení, promlčecí doba by se řídila obchodním zákoníkem, neboť pro posouzení promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení je rozhodující povaha právního vztahu účastníků vzniklého plněním z tohoto právního důvodu a smlouva o úvěru je podle ustanovení §261 odst. 3 obch. zák. tzv. absolutním obchodem (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 16/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále např. rozsudek ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 4437/2010).
Žalovaní 1) a 2) v dovolání odkázali rovněž na dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., k němuž pouze citovali judikatorní závěry o tom, kdy skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, aniž by konkrétně uvedli, v čem spatřují naplnění tohoto dovolacího důvodu, tedy které skutečnosti vyplývající z provedených důkazů či jinak vyšlé za řízení najevo odvolací soud pominul, nebo které skutečnosti naopak z provedených důkazů nevyplývají, případně v čem shledávají nesprávnost při hodnocení důkazů. Není tak zřejmé, která konkrétní zjištění a jejich správnost by měl dovolací soud přezkoumat, čímž přezkoumání správnosti dovolacímu soudu neumožnili.
Žalovaný 3) zpochybnil skutkový závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaná první splátku úvěru zaplatila hotově zmocněnci věřitelky Ing. H. Dovolateli je třeba přisvědčit v tom, že uvedené skutkové zjištění soud prvního stupně ani odvolací soud neučinil, nicméně na něm není založen závěr o nenaplnění rozvazovací podmínky dohodnuté ve smlouvě. Ten odvolací soud založil na zjištění učiněném z přílohy č. 1 ke smlouvě. Zjištění nemající oporu v provedeném dokazování tak nemělo vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu, neboť i bez něho závěr odvolacího soudu obstojí jako správný.
Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal vady, uvedené v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti měnícímu výroku ve věci samé, podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolání žalovaného 3) směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení a o zaplacení soudního poplatku, není přípustné bez dalšího, když přípustnost dovolání proti těmto výrokům nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti těmto výrokům rozsudku odvolacího soudu odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem a žalovanými 1) a 2) se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo zamítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly. O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem a žalovaným 3) bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. se stejným závěrem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu