ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1775.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 1775/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně NEES CZ s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Malešice, Útulná 507/15, PSČ 108 00, identifikační číslo osoby 28362276, zastoupené JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, proti žalované Sháněl & Záruba, s.r.o. , se sídlem v Praze 4 - Podolí, Sinkulova 82/24, PSČ 147 00, identifikační číslo osoby 27608964, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, o určení právní skutečnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 34/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2013, č. j. 1 Cmo 62/2013-123, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Jiřího Hartmanna.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2012, č. j. 39 Cm 34/2012-93, v zamítavém výroku ve věci samé, není přípustné, neboť žádná z otázek vymezených dovolatelkou není způsobilá otevřít přípustnost dovolání podle ustanovení §237 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 – dále jen “o. s. ř.“ (srov. bod 7. článku II. přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a bod 2. článku II. přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Předložila-li dovolatelka k posouzení otázku, zda v souzené věci postupoval odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dovodil-li, že žalobkyně formulovala žalobu nesprávně, nežalovala-li o splnění povinnosti – o zaplacení nedoplatku ceny díla, neuvádí, od které ustálené judikatorní praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně právní závěr např. v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež je veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz) a takové rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterým by bylo napadené rozhodnutí v rozporu, není Nejvyššímu soudu známo.
Naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán podle ustálené konstantní judikatury soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1997, pod číslem 21, či rozsudek téhož soudu uveřejněný pod číslem 6/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod číslem 35/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) zejména tehdy, kdy by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Jestliže však k porušení práva již došlo a je tedy možno žalovat na splnění povinnosti, která z porušení práva vyplývá, nemá preventivní ochrana poskytovaná jinak podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. žádný smysl. Proto žaloba domáhající se určení podle tohoto ustanovení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe odklon nezaznamenala), jak tomu bylo i v souzené věci.
Z uvedeného vyplývá, že nastolenou právní otázku vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Dovolatelka dále zformulovala otázku, zda si účastníci smlouvy o dílo mohou sjednat následky porušení povinnosti dílo převzít, resp. následky zmaření převzetí díla, a to v podobě právní domněnky jeho předání, která podle jejího mínění nebyla dosud dovolacím soudem řešena.
Dle zjištění soudu prvního stupně si účastnice řízení ve smlouvě o dílo ze dne 18. května 2008 v jejím odstavci 11.2 sjednaly, že „jestliže se objednatel bez vážných důvodů nedostaví na zahájení přejímacího řízení – ačkoliv je včasné doručení písemného návrhu na zahájení přejímacího řízení objednateli prokázáno – a nebo jej jinak zmaří, považují obě strany dílo za předané bez vad a nedodělků okamžikem, kdy mělo k předání a převzetí podle oznámení zhotovitele dojít.“
Otázka, zda-li si účastníci smlouvy mohou sjednat takové důsledky zmaření přejímacího řízení, neřeší oprávněnost žaloby a na řešení této otázky – jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí – odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Pouze správně vyložil, že tím, že objednatel dílo pro vady nepřevzal, přejímací řízení nezmařil, když se k němu dostavil a řádně v něm pokračoval. Legitimní projev vůle objednatele v zápise o předání a převzetí díla o tom, z jakých důvodů odmítá dílo převzít, nelze považovat ani ve smyslu cit. ujednání za zmaření „přejímacího řízení.“
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. října 2014
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu