ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1842.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 1842/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně REPLAC - BM a.s. , se sídlem v Jičíně, Sv.Čecha 889, PSČ 506 01, identifikační číslo osoby 64829081, zastoupené JUDr. Lubomírem Kadaně, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 365/10, proti žalované ROKOSPOL a.s. , se sídlem v Praze, Krakovská 1346/15, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25521446, zastoupené Mgr. Ivanou Mičkeovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kmochova 517/2, o zaplacení 145 137 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm 157/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. listopadu 2012, č. j. 4 Cmo 108/2012-321, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 2011, č. j. 41 Cm 157/2004-270, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 18. září 2012, č. j. 41 Cm 157/2004-307, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 2011, č. j. 41 Cm 157/2004-270, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 18. září 2012, č. j. 41 Cm 157/2004-307, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. listopadu 2012, č. j. 4 Cmo 108/2012-321, se odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 760 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Lubomíra Kadaně.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 2011, č. j. 41 Cm 157/2004-270, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 18. září 2012, č. j. 41 Cm 157/2004-307, v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu v rozsahu částky 933 Kč (výrok I.) a potvrdil ho ve zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé, v níž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 144 204 Kč (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výroky III., IV. a V.).
Z dovolání žalované se podává, že dovolatelka jím výslovně napadla v záhlaví označené rozsudky soudů obou stupňů, a to v celém rozsahu.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 2011, č. j. 41 Cm 157/2004-270, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 18. září 2012, č. j. 41 Cm 157/2004-307, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 10/2001 a 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Prvním výrokem rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že byla žaloba ohledně částky 933 Kč zamítnuta, nemohla být žalované způsobena žádná újma na jejich právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Napadla-li tudíž dovolatelka dovoláním rozsudek odvolacího soudu i v jeho prvním výroku, bylo dovolání v tomto rozsahu podáno někým, kdo k němu nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalované v této části odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. b) o. s. ř.].
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu však není přípustné ani ve zbývající části.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) téhož ustanovení (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Z vylíčení ohlášených dovolacích důvodů je zřejmé, že dovolatelka nevymezila žádnou právní otázku splňující kritéria dle §237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení odvolacím soudem by Nejvyšší soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, přičemž takovou otázku nelze dovodit ani z jednotlivých námitek dovolatelky. Podrobuje-li dovolatelka kritice rozhodnutí odvolacího soudu, zakládá své výhrady na jiné skutkové verzi, než ze které vyšel odvolací soud, když tvrdí, že přijetím vadných pigmentových past žádné bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně nezískala. Tím však ve skutečnosti neuplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Dovolatelka tak patrně přehlédla, že v případě přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže měnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který však dovolatelka nemá u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a jeho prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze. Obdobně tvrzená vada řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže nezahrnuje podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. též závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v témže časopise číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Tato situace však v souzené věci nenastala, neboť dovolatelka v rámci namítané vady řízení, aniž by ji jakkoli konkretizovala, žádnou otázku zásadního právního významu nevymezila (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována) a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (i kdyby byly dány), dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Kromě toho je třeba uvést, že ani dovolatelčina námitka, že soudy obou stupňů rozhodly ve věci v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. února 2010, sp. zn. I. ÚS 301/09, není oprávněná, neboť skutkový závěr o tom, zda a v jakém rozsahu získala dovolatelka na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, Ústavní soud v cit. nálezu neučinil.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy dovolání ani ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, není přípustné (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání ve zbývajícím rozsahu pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 a 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto a řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno, nemá na náhradu nákladů právo a je povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 6 940 Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 5. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 téže vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1 520 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 2. prosince 2014
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu