ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1993.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 1993/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Český inkasní kapitál, a.s. , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 808/66, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27 64 67 51, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, proti žalovanému P. R. , zastoupenému JUDr. Taťánou Hyndrichovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Sušilova 1609/8, o zaplacení částky 34.768,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 EC 210/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. března 2012, č. j. 8 EC 210/2011-83, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2013, č. j. 47 Co 445/2012-156, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. března 2012, č. j. 8 EC 210/2011-83, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2013, č. j. 47 Co 445/2012-156, se odmítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 23. března 2012, č. j. 8 EC 210/2011-83, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 34.768,36 Kč s úrokem ve výši 14.603,58 Kč, s 15,9% úrokem z částky 34.768,36 Kč od 11. října 2010 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku (výrok I.), dále žalovanému uložil zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 20.389,60 Kč (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 34.768,36 Kč s úroky ve výši 11.848,20 Kč, s 12,9% úrokem od 11. října 2010 do zaplacení a se zákonnými úroky z prodlení (první výrok). V části výroku I., ve které byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni úroky ve výši 2.755,38 Kč a 3% úroky z částky 34.768,36 Kč od 11. října 2010 do zaplacení, změnil rozsudek tak, že žalobu v této části zamítl (druhý výrok). Dále žalovanému uložil zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 16.418,- Kč (třetí výrok) a náklady odvolacího řízení ve výši 6.650,- Kč (čtvrtý výrok).
Proti rozsudku (dovolatel nesprávně uvádí usnesení) odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku (rovněž nesprávně uvádí usnesení) soudu prvního stupně podal žalovaný „v plném rozsahu“ dovolání, v němž co do přípustnosti odkázal na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního i hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V obsáhlém, avšak chaotickém a zmateném dovolání tvrdí, že řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím trpí vadami, že jde podle jeho názoru o rozhodnutí formalistická a překvapivá, dále že soudy obou stupňů se nevypořádaly s judikaturou Evropského soudního dvora ve vztahu k ustanovení §262 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a k ustanovením §55, §56 a §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že byl při uzavírání smlouvy o úvěru v postavení spotřebitele, měly soudy aplikovat v otázce promlčení občanský a nikoliv obchodní zákoník. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 35 Odo 101/2002 (jde o rozsudek ze dne 24. března 2004) tvrdí, že pokud byly v měsíční splátce úvěru zahrnuty jak jistina, tak úroky, pak již žalobkyně neměla mít nárok na zaplacení úroku z prodlení. Zpochybňuje rovněž správnost rozhodnutí o nákladech řízení a o lhůtě k jejich zaplacení, namítá, že odvolací soud porušil koncentraci řízení. V další části dovolání „podotýká výčet judikatury, která se věci dotýká a žádá dovolací soud o řádné a spravedlivé řešení věci“ a uvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu s hesly, čeho se podle jeho názoru tato rozhodnutí týkají. Dovolatel má za to, že soud prvního stupně i soud odvolací rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a ten nesprávně posoudily.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně pro nedůvodnost zamítnout.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolání je podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách).
Již v usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pak Nejvyšší soud uzavřel, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť otázku hmotného ani procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit, neformuloval, s výjimkou otázky, podle jakého právního předpisu se posuzuje promlčení pohledávky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou však odvolací soud řešil v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 135/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud se neodchýlil ani při rozhodnutí o úrocích a úrocích z prodlení, neboť jak úroky, tak úroky z prodlení byly žalobkyni přiznány pouze z částky 34.768,36 Kč představující jistinu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zmíněný rovněž dovolatelem).
Pokud dovolatel poukazoval na možné vady řízení, jsou tyto jeho námitky irelevantní, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatele o vadách řízení nezahrnuje žádnou právní otázku, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
Zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění odvolacího soudu o výši dlužné částky, pak ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (srov. §243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. K podání dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se zčásti zamítá, není dovolatel subjektivně oprávněn, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech. Druhým výrokem rozsudku odvolacího soudu nebyla žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech, neboť jeho procesnímu návrhu na zamítnutí žaloby bylo tímto výrokem vyhověno.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu třetího výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a proti čtvrtému výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, dovolání v této části není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byl žalovaný zavázán za řízení před soudem prvního stupně (16.418,- Kč) a za odvolací řízení (6.650,- Kč) nepřevyšuje částku 50.000,- Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení přitom nelze pro účely posouzení přípustnosti dovolání považovat za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se ve věci samé takového vztahu týkalo (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněného pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání odmítl i ve zbývajícím rozsahu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 16. září 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu