ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.2258.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 2258/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce K. J. G. , zastoupeného Dr. Michaelou Jorgensen, advokátkou se sídlem v Praze 1, Klimentská 1652/36, proti žalované NOBILITY SOLAR PROJECTS a.s. , se sídlem v Brně, Příkop 843/4, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 28270525, zastoupené JUDr. Petrem Cembisem, advokátem se sídlem v Brně, Ponávka 185/2, o zaplacení 125 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 95/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. listopadu 2012, č. j. 7 Cmo 393/2012-80, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. listopadu 2012, č. j. 7 Cmo 393/2012-80, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. července 2012, č. j. 17 Cm 95/2011-50, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek pro uznání Krajského soudu v Brně ze dne 24. července 2012, č. j. 17 Cm 95/2011-50, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 125 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v souzené věci byly splněny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Žalovaná se sice na výzvu soudu učiněnou dle ustanovení §114b odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve stanovené lhůtě vyjádřila (potud tedy odvolací soud nepřisvědčil názoru soudu prvního stupně, že žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, který soud prvního stupně založil na nesprávné úvaze o absenci podpisu na elektronické formě podání a o nedoplnění podání jeho originálem), nicméně ve svém podání nevylíčila rozhodné skutečnosti, na nichž staví svou obranu. Podle názoru odvolacího soudu obsahuje její vyjádření vágní a do jisté míry i rozporná tvrzení (tvrdí-li na jedné straně neexistenci smluvního vztahu a na straně druhé hovoří o neprokázání splnění povinnosti vyplývající pro žalobce z tohoto vztahu), která nic nevypovídají o skutku, na jehož základě žalovaná má v úmyslu založit svou obranu proti její povinnosti platit, která je předmětem žalobního nároku. Podle odvolacího soudu tedy žalovaná ani v základních rysech nevylíčila rozhodné skutečnosti vedoucí ji k tomu, že odmítla žalobci žalobou uplatněný nárok zaplatit. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná svým nedostatečným vyjádřením nedostála své procesní povinnosti dle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., čímž nezabránila fikci uznání nároku dle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť podle jejího názoru odvolací soud řešil otázku splnění podmínek pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání dle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou poukazuje a z níž cituje konkrétní právní závěry.
Dovolatelka zastává a obhajuje názor, že se v podání označeném jako odůvodnění odporu řádně a kvalifikovaně vyjádřila k tvrzením žalobce v souladu s ustanovením §114b odst. 1 o. s. ř., neboť v něm vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svou obranu, přičemž ve vyjádření rovněž označila důkazy k prokázání svých tvrzení. Poukazuje na to, že z odůvodnění odporu jednoznačně plyne, že nárok žalobce neuznává. Ve vyjádření mimo jiné uvedla, že podle jejího přesvědčení tvrzené plnění od žalobce neobdržela, přičemž popřela uzavření mandátní smlouvy (byť omylem v psaní označila ve vyjádření nájemní smlouvu namísto mandátní smlouvy), jakož i existenci jakéhokoliv jiného smluvního vztahu, na jehož základě by byla povinna žalobci cokoli plnit. Dovolatelka je proto přesvědčena o tom, že dostatečně reagovala na to, co v žalobě uvedl žalobce. Její tvrzení proto nelze považovat za vágní, jak posoudil nesprávně odvolací soud, nýbrž jako dostatečně určitá a zcela splňující podmínky pro kvalifikované vyjádření ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř. Potvrdil-li proto i odvolací soud, že se ve věci vyjádřila včas, nebylo možné v souzené věci rozhodnout rozsudkem pro uznání.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobce ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že se žalovaná ve věci kvalifikovaně nevyjádřila, a proto soud prvního stupně postupoval správně, rozhodl-li rozsudkem pro uznání. Zdůrazňuje, že odůvodnění odporu ze strany žalované neobsahuje žádné relevantní tvrzení, které by mohlo být využito k posouzení věci samotné nebo by mohlo být považováno za podklad pro její obranu. Navrhuje dovolání pro nepřípustnost odmítnout, případně ho zamítnout s tím, že mu bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a dovolací soud spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v otázce fikce uznání žalovaného nároku dle §153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §114b odst. 1 a 5 o. s. ř. (otázka vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví žalovaná svou obranu), v jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2), a ve věcech uvedených v §120 odst. 2.
Podle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.
Podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 a §114c odst. 6).
Usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem přípravy jednání před soudem prvního stupně, kterou soud v občanském soudním řízení provádí se záměrem (srov. §114a odst. 1 o. s. ř.), aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání.
Vyzve-li soud žalovaného podle ustanovení §114b o. s. ř., aby se ve věci písemně vyjádřil, žalovaný výzvě soudu vyhoví tím, že se ve stanovené lhůtě písemně vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a to zcela, zčásti nebo co do základu. Uzná-li nárok uplatněný v žalobě zcela, nemusí písemné vyjádření obsahovat žádné další údaje. V případě, že nárok zcela neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej neuzná vůbec), musí písemné vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. Vylíčením rozhodujících skutečností žalovaný reaguje na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce; obrana žalovaného spočívá v tom, že – ačkoli pravdivost některých tvrzení žalobce může potvrzovat – vyvrací svými konkrétními údaji pravdivost jiných tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít ve prospěch žalovaného. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě žalovaný nemusí rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (srov. shodně právní názor např. v rozsudcích Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 21/2006 a 51/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2006, pod číslem 49, rozsudek téhož soudu ze dne 3. ledna 2008, sp. zn. 21 Cdo 221/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2008, pod číslem 80 či rozsudek téhož soudu ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2009, pod číslem 37).
Uvede-li žalovaný ve vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř. skutečnosti, které, pokud by byly prokázány, by mohly být posouzeny jako skutečnosti bránící vzniku uplatněného práva, a tudíž by mohly vést k zamítnutí žaloby, aniž by výslovně uvedl, jaké právní následky jsou s těmito skutečnostmi spojeny, nelze ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2006, sp. zn. 22 Cdo 2646/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod číslem 173). Podle právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozsudku uveřejněném pod číslem pod číslem 73/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek platí totéž i v případě, uvede-li žalovaný právní důvody, na nichž staví svou obranu (aniž by například zpochybňoval skutková tvrzení žalobce) a které mohou představovat právní důvody bránící vzniku uplatněného práva.
V podmínkách projednávané věci žalobce v žalobě vylíčil, že po žalované požaduje zaplacení úplaty včetně příslušenství (úroku z prodlení) za poradenské služby, které jí jako mandatář poskytl na základě k žalobě připojené vzájemně uzavřené mandátní smlouvy, když žalovaná uhradila řádně a včas vyfakturovanou zálohu, ale další fakturu již nezaplatila.
V odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu (č.l. 41 spisu) žalovaná mimo jiné uvedla, že „ … se nedomnívám, že by se žalobcem takovou nájemní (dle sdělení žalované šlo o chybu v psaní, správně mělo být uvedeno slovo mandátní) kdy platně uzavřela, a tudíž nemůže být vázána ani tímto ujednáním.“ Dále sdělila, že „jestliže tedy žalobce v čl. III. žalobního návrhu tvrdí, že pro žalovanou vykonal řádně a včas veškeré činnosti dle smlouvy, pak žalovaná opětovně namítá, že si není v nejmenším vědoma toho, že by žalobci na jím uplatňovanou pohledávku čehokoliv dlužila. Pokud mělo být dle žalobcem tvrzené smlouvy jejím předmětem zajištění finančních zdrojů pro žalovanou, nechť žalobce doloží a prokáže, že žalované takové plnění poskytl, neboť žalovaná je pevně přesvědčena o tom, že takové plnění od žalobce neobdržela, a proto i nyní nemá žalovaná jinou možnost, než žalobcem uplatňovaný nárok odmítnout jako neoprávněný v celém rozsahu.“ Žalovaná se vyjádřila i k tvrzenému zaplacení zálohy, když poznamenala, že celou situaci prověří a v případě skutečné úhrady ji bude požadovat zpět z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalobce.
Z uvedeného vyjádření žalované lze mít nepochybně za to, že žalovaná popřela uzavření mandátní smlouvy se žalobcem, jakož i tvrzenou skutečnost, že jí žalobce sjednané plnění poskytl.
Je-li žalobou uplatňován nárok za plnění ze smlouvy a ve vyjádření na výzvu soudu dle §114b odst. 1 o. s. ř. žalovaný zpochybní uzavření smlouvy a žalobcem tvrzené plnění na smlouvu, jde o dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví žalovaný svoji obranu a jež jsou způsobilé vyloučit rozhodnutí soudu rozsudkem pro uznání dle §153a odst. 3 o. s. ř. Tak tomu bylo i v souzené věci, neboť žalovaná zpochybňovala jak existenci smlouvy, tak i skutečnost, že na základě ní obdržela od žalobce plnění.
Dospěl-li proto odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) k závěru, že žalovaná svým nedostatečným vyjádřením nedostála své procesní povinnosti dle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., čímž nezabránila fikci uznání nároku dle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř., nemůže toto jeho právní posouzení obstát a lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (včetně závislých výroků o nákladech řízení) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé (a v souvisejícím výroku o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. listopadu 2014
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu