ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.2510.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 2510/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Fortuna Investments Limited , se sídlem Aston House, 19 Peel Road, Douglas, IM 1 4LS, Isle of Man, Britské ostrovy, zastoupené JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, ml., advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, proti žalované ROPLASTO PROFILE s.r.o. , se sídlem v Brně, Dusíkova 793/1, identifikační číslo osoby 49 44 82 93, zastoupené JUDr. Miroslavem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 1005/23b, o zaplacení částky 700.000,- EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 107/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2012, č. j. 19 Co 180/2010-376, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2012, č. j. 19 Co 180/2010-376, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu dne 12. listopadu 2007 se právní předchůdkyně žalobkyně, společnost Solution for International Commerce S.A., se sídlem v Lucemburském velkovévodství (dále též jen „společnost Solution“), domáhala po žalované zaplacení částky 700.000,- EUR jako dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 24. června 2005.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. května 2009, č. j. 39 C 107/2008-186, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 700.000,- EUR s úrokem z prodlení od 1. dubna 2007 do zaplacení určeným podle vzorce Euribor 3M plus marže 1,95 % ročně (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že společnost Wickrather Handels und Beteiligungs AG, se sídlem ve Spolkové republice Německo, jako věřitel (dále též jen „věřitel“ nebo „společnost Wickrather“) a žalovaná jako dlužník uzavřely 24. června 2005 smlouvu o úvěru (dále jen „smlouva“), jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru žalované do výše 2,500.000,- EUR. Ve smlouvě se strany dohodly, že úvěr je nutné splatit zcela nebo zčásti s úrokem do 30 dnů poté, kdy jedna ze stran faxem nebo telefonicky oznámí splacení úvěru. Ve smlouvě strany sjednaly i výši úroku a dohodly se, že věřitel ani dlužník nejsou oprávněni úvěr postoupit bez písemného souhlasu obou stran. Dále se dohodly, že smlouva se bude řídit německými právními předpisy. Smlouva byla změněna dodatkem z téhož dne tak, že věřitel bude oprávněn postoupit pohledávku týkající se splacení úvěru jako kauci společnosti Solution. Věřitel pohledávku ve výši 2,500.000,- EUR ze smlouvy o úvěru postoupil smlouvou o postoupení pohledávky z 31. března 2006 společnosti Solution.
Soud prvního stupně dále zjistil, že podle výpisu z účtu společnosti Wickrather Baulemente AG (tj. věřitele před změnou obchodní firmy) byla na účet společnosti Solution odeslána 12. dubna 2006 splátka úvěru ve výši 1,440.000,- EUR. Z faktury č. 070301 z 1. března 2007 zjistil, že společnost Solution účtovala částku 9.931,25 EUR jakožto úrok z úvěru za dobu od 1. ledna 2007 do 31. března 2007 a podle výpisu z účtu tato částka byla zaplacena. Z výpisu z obchodního rejstříku vyplývá, že věřitel ze smlouvy byl jediným společníkem žalované. Věřitel je v současné době v insolvenčním řízení probíhajícím ve Spolkové republice Německo.
S odkazem na ustanovení §9 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, soud prvního stupně dovodil, že účastníci si mohli ve smlouvě o úvěru zvolit rozhodné právo toho kterého členského státu. Cituje ustanovení §488 německého občanského zákoníku a článek 1690 lucemburského občanského zákoníku soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť bylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru, přičemž ustanovení §488 německého občanského zákoníku nerozlišuje mezi pojmem úvěr a půjčka. Žalovaná učinila příslušné právní úkony směřující k zaplacení částky 360.000,- EUR a uhradila rovněž fakturu, kterou byly vyúčtovány úroky z prodlení ve výši cca 9.000,- EUR. Podle názoru soudu prvního stupně tím bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaná získala od věřitele úvěr ve výši 2,500.000,- EUR a svému závazku úvěr řádně a včas zaplatit nedostála. Pohledávka ze smlouvy byla řádně v souladu s příslušným právním předpisem platným v Lucemburském velkovévodství postoupena žalobkyni. Žalovaná byla proto zavázána k úhradě dlužné částky spolu s úroky z prodlení dohodnutými ve smlouvě.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (poté, kdy usnesením ze dne 31. října 2011, č. j. 19 Co 181/2010-289, připustil, aby na místo dosavadní žalobkyně společnosti Solution for International Commerce S.A. vstoupila společnost Fortuna Investments Limited) rozsudkem označeným v záhlaví změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 700.000,- EUR s příslušenstvím zamítl (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud předeslal, že je mu z obecných znalostí anglického jazyka známo, že v listinách uváděný anglický výraz „loan“ se překládá do českého jazyka především jako půjčka a ve významu úvěr je tento výraz používán jen okrajově, když slovo úvěr se překládá především slovem „credit“. Podle jeho názoru soud prvního stupně nevyhodnotil správně důkazy, dospěl k chybným skutkovým závěrům, z nichž pak vyplynul i nesprávný právní závěr. Odvolací soud proto opakoval dokazování listinami i výslechy svědků a dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala poskytnutí částky 2,500.000,- EUR žalované podle ujednání z 24. června 2005 (žalovaná popírala, že by jakékoliv peníze obdržela) a nebylo ani prokázáno postoupení nároků z tvrzené půjčky společnosti Solution v březnu 2006. Ať už šlo o půjčku nebo o úvěr, pořád platí, že na základě smlouvy musely být peníze žalované také fakticky poskytnuty a teprve poté by byla povinna je vrátit. Německé právo přitom nerozlišuje půjčku a úvěr a podle §488 odst. 1 spolkového občanského zákoníku smlouvou o půjčce se věřitel zavazuje dát dlužníkovi peněžní částku v dohodnuté výši a dlužník se zavazuje platit z půjčky úrok a vrátit půjčku, kterou dostal k dispozici při její splatnosti. Jestliže žalovaná ve skutečnosti žádné peníze neobdržela, není povinna také cokoliv žalobkyni platit, což je obecný princip, na němž musí stát i právní systém v Německu.
Odvolací soud zdůraznil, že již základní listina, z níž žalobkyně vyvozuje uplatněný nárok, tedy smlouva z 24. června 2005, neprokazuje to, co žalobkyně tvrdila. Ve smlouvě se věřitel zavázal poskytnout žalované jako dlužníkovi (věřitel byl 100% vlastníkem dlužníka) úvěr do výše 2,500.000,- EUR. Z této formulace nelze dovodit, že by k datu uzavření smlouvy byly peníze žalované poskytnuty, ale zní tak, že teprve poskytnuty budou, a v době jejího uzavření vůbec nebylo zřejmé, kolik by mělo být žalované půjčeno, neboť jinak by se ve smlouvě objevila přesná částka. Celá formulace smlouvy při jejím výkladu říká jen tolik, že někdy v budoucnu poskytne věřitel dlužníkovi peníze, jejichž výše nebude přesahovat částku 2,500.000,- EUR. Odvolací soud poukázal na nesrovnalost v označení věřitele, neboť ve smlouvě uvedená obchodní firma věřitele Wickrather Handels und Beteiligungs AG byla v obchodním rejstříku zapsána až k datu 20. listopadu 2006, a za nepochopitelné považoval uzavření dodatku ke smlouvě téhož dne, v němž bylo oproti smlouvě dohodnuto, že věřitel bude oprávněn postoupit pohledávku týkající se splacení úvěru jako kauci společnosti Solution, přičemž není ani zřejmé, o jakou kauci mělo jít. Šlo-li o kauci za úvěr, který měla společnost Solution poskytnout společnosti Wickrather 4. října 2005 ve výši 12,108.950,- EUR, pak nesouhlasí data jednotlivých úkonů.
Z výpovědi jednatele žalované zjistil, že smlouva byla žalované direktivně předložena k podpisu a že žádné peníze žalované poskytnuty nebyly. Podle výpovědí svědkyň Ing. L. a M. S. (účetních žalované) společnost žádné peníze neobdržela a celá operace proběhla pouze účetně na základě mailu účetního věřitele z 2. srpna 2008, v němž jim sděloval, že zaúčtování má být provedeno zpětně k 30. červnu 2005. Žalobkyně nepředložila žádné důkazy, které by prokazovaly, že by nějaké peníze byly žalované po 24. červnu 2005 poskytnuty. Tvrdila-li žalobkyně, že v dubnu 2006 zaslala žalovaná věřiteli částku 1,440.000,- EUR, šlo o zcela jinou záležitost, když žalovaná dostala na počátku roku 2006 od vlastníka, tj. od věřitele, pokyn, aby prodala budovu, v níž měla sídlo, a hotovost poslala do Německa. Nemovitosti byly prodány třetímu subjektu za kupní cenu 1,800.000,- EUR a podle smlouvy o úschově z 12. dubna 2006 mělo být z této částky vyplaceno společnosti Wickrather 1,440.000,- EUR, což se také stalo 12. dubna 2006 s tím, že 360.000,- EUR bude téže společnosti vyplaceno po vyklizení budovy do 10. ledna 2007. Časově do toho vstupuje smlouva o postoupení pohledávky z věřitele na společnost Solution s datem 31. března 2006, jejíž pravost (co do obsahu a doby uzavření) žalovaná zpochybnila, a poněvadž nejde o veřejnou, ale o soukromou listinu, měla její pravost prokázat žalobkyně, což se nestalo. Nelze proto považovat za prokázané, že došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, přičemž za situace, kdy společnost Wickrather žádnou pohledávku ze smlouvy vůči žalované neměla, nemohla ji ani postoupit společnosti Solution. Skutečnosti, že smlouva o postoupení byla antidatována, nasvědčuje i okolnost, že věřitel požadoval 21. června, 28. září a 6. prosince 2006 po žalované úhradu úroků z půjčky, přestože v té době již pohledávka měla být postoupena (k datu 31. března 2006).
K námitkám žalované se odvolací soud dále zabýval majetkovými poměry společnosti Solution, jež byla původní žalobkyní, a současné žalobkyně se závěrem, že v roce 2006 společnost Solution nevykázala ve svém účetnictví žádné pohledávky. Současná žalobkyně pak nijak nezdůvodnila, z jakého důvodu jí společnost Solution postoupila pohledávku ve výši žalované částky bez jakékoliv protihodnoty.
Odvolací soud uzavřel, že žaloba není důvodná, neboť z uvedeného je zřejmé, že žádná půjčka či úvěr nebyly žalované podle smlouvy ze dne 24. června 2005 poskytnuty, a tvrzená pohledávka proto nebyla a ani nemohla být platně postoupena společnosti Solution a následně žalobkyni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že odvolací řízení je postiženo zásadní vadou, neboť odvolací soud ji ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. nepoučil. Absence tohoto poučení je o to závažnější, že podle názoru soudu prvního stupně žalobkyně splnila povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by žalobkyni poučil, čímž jí neumožnil efektivní bránění jejího práva a v důsledku toho vydal překvapivé rozhodnutí. K poučovací povinnosti soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. dovolatelka cituje závěry konkrétních rozhodnutí dovolacího soudu. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí výrazným způsobem zasahuje do jejího práva na spravedlivý proces. Nepovažoval-li odvolací soud vyhotovení smlouvy za důkaz o tom, že úvěr byl žalované poskytnut, a dospěl-li k závěru, že nebylo prokázáno ani postoupení pohledávky ze smlouvy na dovolatelku, byla by označila další důkazy k prokázání těchto skutečností, zejména výpověďmi svědků, kdyby byla soudem řádně poučena. Stejně tak měl-li odvolací soud za to, že žalobkyně netvrdila a neprokázala, z jakého důvodu jí společnost Solution postoupila pohledávku ze smlouvy, měl ji poučit podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř., což však neučinil. Přitom poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. je významné právě v odvolacím řízení ovládaném principem neúplné apelace, neboť bez řádného poučení by ani nemohla účinně označit nové důkazy vzhledem k ustanovení §205a o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že celkovým nedostatkem jeho rozhodnutí je vysoká míra spekulativnosti, zejména co do soudem konstatované přítomnosti fiktivních účetních operací v účetnictví společnosti Solution.
Za irelevantní považuje i závěr dovozený odvolacím soudem z té skutečnosti, že dovolatelka má základní kapitál jen ve výši 2 GBP (anglických liber). Odvolacímu soudu dále vytýká, že v odůvodnění rozsudku používá obsah cizozemských právních norem, aniž by tyto právní normy označil, což způsobuje rovněž nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Přitom odvolací soud seznal obsah cizozemských právních norem pouze z vyjádření cizozemských právníků, a to včetně jejich hodnocení skutkového stavu stran fiktivnosti právních úkonů.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud pominul jí tvrzené skutečnosti o existenci dluhu žalované, doložené záznamy v účetnictví, částečným plněním žalovanou s účinky uznání dluhu a placením úroků z půjčky. S těmito tvrzeními se odvolací soud nevypořádal. Dále pominul tvrzení žalobkyně, že smlouva nahrazovala předcházející dohody mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou, tedy že jde fakticky o smlouvu o narovnání, jak vyplývá z odstavce 1 smlouvy. Místo toho z obsahu smlouvy nesprávně zjistil, že předmět smlouvy měl být poskytnut teprve v budoucnu.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní
- v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony
- občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Zkoumal též z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), zda řízení netrpí zmatečnostmi uvedenými v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dospěl přitom k závěru, že dovolání je důvodné.
Ustanovení §101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. ukládá účastníkům k dosažení účelu řízení povinnost zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, jakož i plnit důkazní povinnost a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem.
Podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
Z ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, patří i nedostatky v poučovací povinnosti soudu prvního stupně podle ustanovení §118a o. s. ř.
O takovou situaci jde i v této věci, neboť odvolací soud dospěl k odlišnému hodnocení důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně, které v odvolacím řízení zopakoval, ohledně posouzení, zda právo žalobkyně na zaplacení žalované částky vyplývá ze smlouvy uzavřené 24. června 2005 a z dalších provedených důkazů. Toto odlišné hodnocení se projevilo v závěru, podle něhož ze smlouvy právo na zaplacení žalované částky nevyplývá a nevyplývá ani z jiných provedených důkazů, neboť nebylo prokázáno poskytnutí úvěru (či půjčky) věřitelem žalované podle smlouvy.
Kdyby k témuž úsudku dospěl již soud prvního stupně, musel by - v intencích ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. - žalobkyni poučit, že dosud nenavrhla důkazy potřebné k prokázání tvrzení, že částku 2,500.000,- EUR její předchůdkyně žalované poskytla, vyzvat ji, aby takový důkaz označila bez zbytečného odkladu, a poučit ji o následcích nesplnění této výzvy. Stejného poučení se žalobkyni mělo dostat ohledně již předložených listin, jimiž prokazovala postoupení pohledávky věřitelem na společnost Solution a následně na ni, jež odvolací soud považoval za nevěrohodné.
Žalobkyni se těchto poučení nedostalo proto, že soud prvního stupně zaujal pro žalobkyni sice příznivý, leč z pohledu odvolacího soudu nesprávný názor o tom, že již předložené listiny prokazují závazek žalované ze smlouvy ve výši uplatněné žalobou.
Poučovací povinnost podle ustanovení §118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu, což znamená, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení §118a o. s. ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení nebo měla-li absence takového poučení původ v jiném právním posouzení věci. V systému neúplné apelace odvolací soud k vadě spočívající v absenci poučení podle §118a o. s. ř. nepřihlédne ve smyslu §212a odst. 5 o. s. ř. jen tehdy, jestliže účastník na poučení podle §118a o. s. ř. nereagoval poté, co mu je řádně poskytl přímo odvolací soud (k tomu srov. např. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002 uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2004, pod číslem 49).
To znamená, že odvolací soud, dospěl-li k závěru, že nebyly předloženy důkazy prokazující závazek žalované ze smlouvy, jeho výši a aktivní legitimaci žalobkyně, a žalobkyni s tímto svým názorem prostřednictvím poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. neseznámil, a to tím spíše, že posoudil věc po právní stránce jinak než podle žalobkynina právního názoru i názoru soudu prvního stupně, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud považuje za důvodnou námitku dovolatelky, že odvolací soud seznal obsah cizích právních předpisů a jejich výklad jen z vyjádření cizozemských právníků, včetně jejich hodnocení stran fiktivnosti rozhodných právních úkonů.
Podle ustanovení §121 o. s. ř. není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že obsah, výklad a aplikace cizích právních předpisů musí být soudem zjištěn. Odvolací soud tato zjištění učinil z právních rozborů provedených cizozemskými advokáty, které předložila žalovaná. Zpochybňuje-li žalobkyně však správnost těchto rozborů, bude na odvolacím soudu, aby tato zjištění učinil procesně korektním, pochybnosti nevzbuzujícím způsobem, např. cestou ministerstva spravedlnosti.
S tvrzením, že smlouva ze dne 24. června 2005 není smlouvou o půjčce, ale smlouvou o narovnání, dovolatelka přichází až v dovolacím řízení. Soudy nižších stupňů se tímto tvrzením dosud nezabývaly.
S ohledem na důvodnost dovolací námitky vady řízení bylo již nadbytečné zabývat se v dovolacím řízení tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku odvolacího soudu a námitkou nesprávných skutkových zjištění, neboť nemohly ničeho změnit na výsledku dovolacího řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek podle §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu