ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.2587.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 2587/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Statutárního města Karlovy Vary , se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, PSČ 361 20, identifikační číslo osoby 00254657, zastoupeného JUDr. Tomášem Ficnerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 1042/14, PSČ 360 01, proti žalovanému JUDr. J. P. , zastoupenému Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou se sídlem v Plzni – Jižním Předměstí, Divadelní 2728/3a, PSČ 301 00, o zaplacení částky 752.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 217/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. února 2014, č. j. 25 Co 133/2010-837, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.858,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel, jenž co do přípustnosti dovolání odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., zjevně přehlédl novelu občanského soudního řádu provedenou s účinností k 1. lednu 2013 zákonem č. 404/2012 Sb., v důsledku níž předpoklady přípustnosti dovolání a možný důvod dovolání doznaly podstatných změn.
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Tomuto požadavku však dovolatel nedostál, dovozuje-li přípustnost dovolání ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., účinného do 31. prosince 2012 (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2014, sp. zn. 32 Cdo 4345/2013).
V závěru svého dovolání dovolatel prosazuje názor, že žaloba měla být zamítnuta též s ohledem na ustanovení §470 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. ledna 2014. Argumentuje přitom, že „soud právě s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu má v rámci svého rozhodování vzít v potaz i skutečnost, zda nebyla hodnota dědictví vyčerpána, a tedy, zda žalovaný případně ještě odpovídá za závazky zůstavitele“. I kdyby bylo lze v této formulaci nalézt vymezení předpokladů přípustnosti dovolání odpovídající ustanovení §237 o. s. ř., totiž že odvolací soud se při výkladu uvedeného ustanovení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak ani v takovém případě by dovolání nesplňovalo zákonem stanovené a judikaturou dovolacího soudu blíže vysvětlené požadavky na obligatorní obsahové náležitosti. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 4/2014“), že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Z dovolání v souzené věci nelze seznat, kterou judikaturu Nejvyššího soudu má dovolatel na mysli.
Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jedná se přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Žalobkyni tak náleží mimosmluvní odměna v částce 9.500,- Kč podle ustanovení §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. ledna 2014, neboť úkon byl učiněn 1. června 2014 (srov. čl. II vyhlášky č. 390/2013 Sb.), dále náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. 2.058,- Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 11.858,- Kč je dovolatel povinen žalobci zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. září 2014
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu