ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.2593.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 2593/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně LDT Panorama CZ a. s. , se sídlem v Karlových Varech, Moravská 36, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 25206001, zastoupené JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jižním Předměstí, Kardinála Berana 967/8, PSČ 301 00, proti žalované MISTR KV s. r. o. , se sídlem v Karlových Varech, Moravská 2088/1A, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 28056396, zastoupené Mgr. Michalem Burešem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 1042/14, PSČ 360 01, o zaplacení částky 741.316,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 42 Cm 145/2010, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2014, č. j. 1 Cmo 127/2013-250, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2014, č. j. 1 Cmo 127/2013-250 se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 741.316,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a to na základě tvrzení, že smlouvou o prodeji části podniku uzavřenou dne 19. března 2009 převedla na žalovanou s účinností od 1. dubna 2009 část podniku – Ambiente SPA hotel Karlovy Vary (dále též jen „hotel Ambiente“), přičemž – vzhledem ke vzniku žalované až ke dni 18. března 2009 a na základě dohody s ní – provedla ze svého účtu za žalovanou platby na závazky, které na žalovanou přešly spolu s částí podniku, žalovaná jí však odmítla tyto platby v souladu s dohodou nahradit.
Žalovaná v rámci své procesní obrany argumentovala tím, že nebyla při uzavírání smlouvy o předmětných závazcích informována a že žalobkyně nedoložila jejich vznik a jejich vazbu na převáděnou část podniku.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. ledna 2013, č. j. 42 Cm 145/2010-205, žalobu zamítl. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno stran existence způsobilého předmětu prodeje (samostatné organizační složky podniku), neboť neprokázala vedení samostatného účetnictví pro hotel Ambiente alespoň na vnitropodnikové úrovni. Zdůraznil, že účetnictví vedené odděleně pro převáděnou část podniku vymezuje předmět smlouvy o prodeji části podniku. Dodal, že i kdyby se ztotožnil s názorem, podle něhož lze požadavek samostatně vedeného účetnictví nahradit přesnými seznamy převáděných složek jmění ve smlouvě, nebyl by jeho závěr jiný, neboť smlouva sice odkazuje na specifikaci závazků v příloze č. 1, ta však obsahuje přehled partnerských cestovních kanceláří se specifikací smluvních vztahů, a ze smlouvy je zároveň zřejmé, že tento přehled, i kdyby se skutečně jednalo o specifikaci závazků, není konečný a dochází k převodu i dalších nespecifikovaných závazků.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. S odkazem na dílo Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, vyslovil právní názor, že postačuje, aby převáděná organizační složka byla dostatečně určitě odlišitelná od jiných organizačních složek téhož podniku, a lze mít pochybnost, zda samostatně vedené účetnictví podniku je podmínkou sine qua non pro kvalifikování organizační složky jako samostatné. Zdůraznil, že ustanovení §482 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného ke dni 1. ledna 2014 (dále též jen „obch. zák.“), je dispozitivní a je třeba připustit situaci, kdy organizační jednotka bez samostatné účetní evidence, popř. i práva a závazky s ní související, bude ve smlouvě dostatečně určitě vymezena, takže nebude obtížné zjistit, co je předmětem převodu, resp. jaké závazky přecházejí na kupujícího. Uzavřel, že předmětem posuzované smlouvy je samostatný hotel, přičemž ze samotné povahy převáděné části podniku je zřejmé a zjistitelné, jaká práva i závazky s tímto hotelem souvisejí.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, shledávajíc je přípustným podle ustanovení §237 občanského soudního řádu pro otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož odděleně vedené účetnictví části podniku není podmínkou pro její posouzení jako organizační složky a tudíž způsobilého předmětu prodeje podle smlouvy o převodu části podniku, je podle mínění dovolatelky v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, např. s rozsudkem ze dne 8. dubna 2004, sp. zn. 32 Odo 557/2003, a s usnesením ze dne 9. května 2006, sp. zn. 29 Odo 870/2005.
Vedle toho dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nevycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně ve vazbě na zákonné následky koncentrace řízení, aniž by pro to byly splněny důvody, a porušil tak princip neúplné apelace.
Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal dovolatelce náhradu odvolacího řízení a dovolacího řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání zpochybňuje jeho přípustnost, neboť má za to, že napadené kasační rozhodnutí není rozhodnutím, kterým se odvolací řízení končí ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu. Jinak se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 a §238 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí, kterým se odvolací řízení končí v intencích ustanovení §237 o. s. ř., je – oproti názoru žalobkyně – též rozhodnutí kasační, upravené v ustanovení §219a o. s. ř.
Nejvyšší soud shledal dovolání v souzené věci přípustným podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle ustanovení §476 odst. 1 obch. zák. se smlouvou o prodeji podniku prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu podnik a převést na něj vlastnické právo k podniku a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu.
Ustanovení §477 odst. 1 obch. zák. stanoví, že na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje.
Podle ustanovení §482 obch. zák. se má za to, že kupní cena je stanovena na základě údajů o souhrnu věcí, práv a závazků uvedených v účetní evidenci prodávaného podniku ke dni uzavření smlouvy a na základě dalších hodnot uvedených ve smlouvě, pokud nejsou zahrnuty do účetní evidence. Má-li nabýt smlouva účinnosti k pozdějšímu datu, mění se výše kupní ceny s přihlédnutím ke zvýšení nebo snížení jmění, k němuž došlo v mezidobí.
Podle ustanovení §486 odst. 3 obch. zák. kupující může uplatnit nárok na slevu z kupní ceny ohledně závazků, jež na něho přešly a nebyly zachyceny v účetní evidenci v době účinnosti smlouvy (§482), ledaže o nich kupující v době uzavření smlouvy věděl.
Ustanovení §487 obch. zák. stanoví, že ustanovení §477 až 486 platí i pro smlouvy, jimiž se prodává část podniku tvořící samostatnou organizační složku.
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi prosazuje názor, že předmětem smlouvy o prodeji části podniku může být jen taková část podniku, která tvoří jeho samostatnou organizační jednotku (složku), a že za samostatnou organizační jednotku lze pokládat takovou součást podniku, u níž je vedeno samostatně (odděleně) účetnictví, týkající se této organizační složky, z něhož především vyplývá, které věci, jiná práva, popřípadě jiné majetkové hodnoty slouží k provozování této části podniku, a vymezuje tím předmět smlouvy o prodeji části podniku (srov. např. rozsudek ze dne 24. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 4773/ 2008, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 9459, usnesení ze dne 9. května 2006, sp. zn. 29 Odo 870/2005, uveřejněné tamtéž pod číslem C 4524, a rozsudky ze dne 7. září 1999, sp. zn. 33 Cdo 1199/98, a ze dne 14. srpna 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, které jsou veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by měl tuto právní otázku posoudit jinak, pojí se se závěrem o přípustnosti dovolání nutně též závěr o jeho důvodnosti, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Pokud jde o druhou z dovolacích námitek, pak Nejvyšší soud neshledává, že by odvolací soud vyšel z jiného skutkového stavu věci než soud prvního stupně. Má-li ovšem dovolatelka na mysli, že odvolací soud učinil závěr o tom, že ze samotné povahy převáděné části podniku (tj. hotelu) je zřejmé a zjistitelné, jaká práva i závazky s tímto hotelem souvisejí, aniž se vypořádal s konkrétními závěry opačné povahy, k nimž v této otázce dospěl soud prvního stupně na základě výsledků provedeného dokazování, pak též v tomto ohledu je třeba dát jí za pravdu.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tedy neobstojí. Pro to, aby je dovolací soud podle ustanovení §243d písm. b) o. s. ř. změnil a sám ve věci rozhodl, však nejsou v souzené věci předpoklady. Nejvyšší soud, jsa vázán důvodem vymezeným v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), řešil toliko otázku, zda obstojí právní názor odvolacího soudu stran požadavků na kvalitu předmětu prodeje části podniku. Závěrem, který zaujal, však nejsou, resp. nemusí být vyřešeny všechny právní otázky, jež jsou rozhodné pro posouzení, zda žalobkyni svědčí uplatněné právo na zaplacení peněžní částky, založené na skutku vylíčeném v žalobě. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu