ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.2913.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 2913/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobců a) L. P., podnikatele se sídlem v Sobotce, Březenská 386, PSČ 507 43, identifikační číslo osoby 46510681, a b) M. P. , obou zastoupených Mgr. et Mgr. Rudolfem Leškou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Voršilská 130/10, PSČ 110 00, proti žalovanému M. V. , podnikateli se sídlem v Mnichově Hradišti, Nezvalova 1425, PSČ 295 01, identifikační číslo osoby 14774771, o zaplacení částky 331.935 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. EPR 155471/2013, o dovoláních žalobců proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 31 Co 454/2013-127, 31 Co 455/2013-127, takto:
I. Dovolání žalobce a) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 31 Co 454/2013-127, 31 Co 455/2013-127, ve výroku pod bodem II., jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. srpna 2013, č. j. EPR 155471/2013-28, a dovolání žalobkyně b) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 31 Co 454/2013-127, 31 Co 455/2013-127, ve výroku pod bodem I., jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. srpna 2013, č. j. EPR 155471/2013-25, se odmítají .
II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 31 Co 454/2013-127, 31 Co 455/2013-127, usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. srpna 2013, č. j. EPR 155471/2013-25, a usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. srpna 2013, č. j. EPR 155471/2013-28, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhali, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit jim společně a nerozdílně částku 331 935 Kč s úrokem z prodlení. Současně požádali o úplné osvobození od soudních poplatků.
Soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 29. srpna 2013, č. j. EPR 155471/2013-25, o žádosti prvního žalobce a usnesením z téhož dne, č. j. EPR 155471/2013-28, o žádosti druhé žalobkyně, v obou případech tak, že osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Vyšel z poznatku, že žalobci jsou manželé, působí v zemědělství jako pěstitelé růží, mají vyživovací povinnost k desetileté dceři a k synovi ve věku 21 let, studujícímu ČVÚT, vlastní nemovitosti v kat. úz. S. a mají závazky vyplývající z úvěrových smluv s Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s. Dovodil, že je v možnostech žalobců uhradit soudní poplatek v plném rozsahu, neboť výše příjmu prvního žalobce za poslední zdaňovací období činila 115 918 Kč a výše příjmu druhé žalobkyně 77 278 Kč a žalobci mají na společném osobním účtu částku 98 964 Kč, přičemž zdůraznil, že k „ostatním dluhům“ žalobců nepřihlíží.
Krajský soud v Praze k odvolání obou žalobců v záhlaví označeným rozhodnutím obě usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledal ani u jednoho z žalobců předpoklady pro osvobození od soudního poplatku, a to ani částečné. Dovodil, že výše soudního poplatku není taková, aby jeho zaplacení uvedlo žalobce do stavu nouze, a zdůraznil, že sami žalobci uvedli v odvoláních, že očekávají příjem ze zemědělské činnosti v listopadu 2013, je tedy zřejmé, že očekávaného příjmu již dosáhli.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli oba žalobci dovoláními s takřka identickým obsahem, každý z nich výslovně v celém rozsahu, tj. v obou jeho výrocích .
Přípustnost dovolání oba dovolatelé shodně opírají především o tvrzení, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně mělo být odvolacím soudem zrušeno pro nepřezkoumatelnost“. Vytýkají též odvolacímu soudu, že v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu postupoval procesně tak, jako by se jednalo o nerozlučné procesní společenství.
Zároveň oba dovolatelé vymezují otázky, dle jejich mínění dosud dovolacím soudem nevyřešené, zda „může soud na jedné listině vydat dvě rozhodnutí, aniž předtím spojil dvě různá odvolací řízení“, a „zda může odvolací soud založit své rozhodnutí zcela na základě nových skutečností, které neexistovaly v době podání odvolání, aniž k nim provedl dokazování a aniž zpravil účastníky řízení o tom, že na tom založí své rozhodnutí“, resp. „zda může být notorietou otázka úspěšnosti sklizně“.
Konečně pak dovolatelé vytýkají soudu prvního stupně, že nepřihlédl k jejich závazkům, zejména k vyživovací povinnosti ke dvěma dětem, čímž se měl odchýlit od ustálené praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013 (jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách). Dovolatelé mají též za to, že soudy nižších stupňů věc posoudily v rozporu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, jestliže vycházely pouze z jejich ročních příjmů a z výše částky na jejich účtu a nezohlednily jejich celkové majetkové poměry. Domnívají se, že napadeným rozhodnutím byli v rozporu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. února 2009, sp. zn. IV. ÚS 2856/08, zbaveni práva na přístup k soudu.
Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil „obě napadená usnesení“ odvolacího soudu, případně i jim předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc aby vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že obě dovolání byla podána ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
V prvé řadě bylo třeba zkoumat tzv. subjektivní přípustnost dovolání. K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. závěry Nejvyššího soudu vyjádřené např. v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, a v rozsudku ze dne 1. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 154). V souzené věci každý z žalobců napadá svým dovoláním i ten výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně týkající se žádosti podané druhým z žalobců. V tomto rozsahu jsou obě dovolání podaná neoprávněnou osobou a tudíž – z důvodů shora uvedených - subjektivně nepřípustná. Nejvyšší soud proto obě dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243c odst. 3 věty první ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Co se týče přípustnosti objektivní, pak podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelům je třeba přisvědčit, že je odvolací soud nesprávně poučil v tom smyslu, že dovolání proti jeho usnesení není přípustné. Je tomu tak již z toho důvodu, že při posouzení přípustnosti dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně nepřiznal účastníku osvobození od soudního poplatku, se neuplatní hodnotové omezení podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněného pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 99/2013“, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 3632/2013, uveřejněné pod číslem 96/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 1106/2014, jež jsou stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na jeho webových stránkách).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li pak být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Spatřují-li oba dovolatelé přípustnost svých dovolání v tom, že „usnesení odvolacího soudu je pro zásadní procesní vady a postup v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost“, pak pomíjejí, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. může založit jen taková právní otázka, kterou odvolací soud řešil (jíž se zabýval), a omezují se na námitky vad řízení, které (i kdyby byly důvodné) předpoklady stanovené v §237 o. s. ř. nesplňují. Otázka procesního práva, kterou odvolací soud řešil a při jejímž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe odvolacího soudu, není vymezena ani argumentem, že rozhodnutí soudu prvního stupně mělo být odvolacím soudem zrušeno pro nepřezkoumatelnost. Judikaturu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, ostatně dovolatelé žádným způsobem neoznačují a již z toho důvodu jsou obě dovolání zatížena absencí obligatorních náležitostí, které neumožňují zkoumat v příslušném rozsahu jeho přípustnost.
Totéž platí stran námitek, že odvolací soud postupoval tak, jako by se v tomto případě jednalo o nerozlučné procesní společenství, že mu nepřísluší posuzovat otázku úspěšnosti letošní sklizně jako notorietu a že jeho rozhodnutí bylo v tomto ohledu překvapivé.
Otázku, zda „může soud na jedné listině vydat dvě rozhodnutí, aniž předtím spojil dvě různá odvolací řízení“, dle mínění dovolatelů dosud dovolacím soudem nevyřešenou, odvolací soud neřešil (nezabýval se jí), napadené rozhodnutí tudíž na jejím vyřešení nezávisí. Dovolatelé ani v tomto směru nečiní nic jiného, než že prostřednictvím takto vytýčené otázky vytýkají odvolacímu soudu vadu řízení.
Požadavky zákona na vymezení, které z hledisek stanovených v §237 považuje dovolatel za splněné, splňuje pouze argument, že odvolací soud se při posouzení předpokladů pro osvobození dovolatelů od soudních poplatků odchýlil od jimi označené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud zdůrazňuje v dovolateli citovaných rozhodnutích, zejména v R 99/2013, k jehož závěrům se přihlásil též např. v usnesení ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 3632/2013, uveřejněném pod číslem 96/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že úvahy, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí, ne zcela odpovídají požadavkům vytýčeným judikaturou. Odvolací soud sice vzal zřetel na vyživovací povinnost dovolatelů ke dvěma nezaopatřeným dětem (zmiňuje ji, aniž se však zabývá jejím dopadem na ekonomickou situaci dovolatelů), není však zřejmé, zda a v jakém ohledu přihlédl k jejich závazkům z úvěrového vztahu (byť se zjevně neztotožnil s chybným přístupem soudu prvního stupně v otázce relevance „ostatních dluhů“ dovolatelů). Závěr o tom, že dovolatelé jsou schopni zaplatit soudní poplatek, odvolací soud opřel jmenovitě o jimi samými deklarovaný příjem z jejich zemědělské činnosti v listopadu 2013, přičemž má za zřejmé, že v době jeho rozhodování již dovolatelé tohoto příjmu dosáhli. Jasno v otázce, zda se tak skutečně stalo a o jak vysoký příjem se jedná, si však nezjednal a nevypořádal se ani s argumentací dovolatelů, že jejich příjmy z podnikatelské činnosti jsou příjmy sezónními, jež slouží k uspokojování potřeb čtyřčlenné rodiny do další sklizně (srov. již jejich podání ze dne 1. července 2013 na č. l. 105 spisu a dále jejich odvolací námitky). Povinnosti zhodnotit komplexně celkové majetkové poměry žadatelů tedy odvolací soud nedostál. Jeho posouzení je pak neúplné též v tom, že bral zřetel toliko na výši soudního poplatku, ačkoliv měl zohlednit též případné náklady spojené s dokazováním (zejména zda lze ve věci očekávat náklady na svědečné a znalečné) a též náklady spojené s poskytnutím právní pomoci (dovolatelé jsou zastoupeni advokátem).
Nejvyšší soud si je vědom toho, že řízení o návrhu na osvobození od soudních poplatků je součástí řízení o věci samé a rozhodnutí o něm je předpokladem pro další postup soudu, proto musí být rychlé a nemůže mu předcházet obsáhlé a časově náročné šetření (srov. k tomu např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. srpna 2010, sp. zn. 1As 23/2009, uveřejněné pod číslem 2163/2011 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1180/2013). To však soud nezbavuje povinnosti dbát o to, aby účastníku nebylo jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2009, sp. zn. IV. ÚS 2856/08, který je veřejnosti dostupný na webových stránkách Ústavního soudu, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013), a za tím účelem se zabývat všemi z těch tvrzení žadatele o osvobození od soudních poplatků, jež se týkají skutečností významných pro posouzení jeho celkových majetkových poměrů.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil též obě tato rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2014
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu