ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.3090.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 3090/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce L. V. , zastoupeného Mgr. Jaroslavou Horákovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Radniční 236/15, proti žalované A. M. , zastoupené Mgr. Andreou Žatkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Přívoze, Teslova 1125, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47 11 66 17, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o zaplacení částky 523.642,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 97/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. ledna 2014, č. j. 1 Cmo 89/2013-367, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. února 2013, č. j. 11 Cm 97/2006-323, zamítl žalobu o zaplacení částky 523.642,- Kč (výrok I.), uložil žalobci zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 58.579,10 Kč a vedlejší účastnici 4.844,80 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení státu (výrok III.).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. (první výrok), ve výroku II. jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení
221.366,11 Kč a vedlejší účastnici 4.844,80 Kč (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, který zjistil soud prvního stupně. Žalobce v řízení neprokázal zaplacení penále za daň z příjmu za rok 2000 ani penále z daně silniční za roky 1998 a 1999, pouze předložil na výzvu soudu doklad o zaplacení penále za daň z příjmu za roky 1997 až 1999. Žalobě nebylo možné vyhovět ani v rámci penále za daň z příjmu za rok 2000, neboť od 25. října 2000 v důsledku odstoupení od mandátní smlouvy již žalovaná pro žalobce účetnictví a daňové poradenství nevykonávala, a proto přiznání daně z příjmů za rok 2000 nezpracovávala. Uzavřel, že žalobci nevznikla škoda zaplacením penále za daň z příjmu za roky 1997 až 1999 v příčinné souvislosti s činností žalované jako daňové poradkyně. Rozsudek soudu prvního stupně proto ve výroku I. jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v plném rozsahu dovolání, v němž co do přípustnosti odkázal na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak některé z těchto právních otázek v rozhodování odvolacího soudu doposud nebyly vyřešeny a též jde o případ, kdy dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak.
Dovolatel následně vymezuje otázky, které podle něj zakládají přípustnost dovolání. Nejprve namítá nesprávné posouzení důkazů nebo jejich opomenutí a podrobně popisuje, v čem spočívá nesprávnost hodnocení důkazů. Následně vymezuje otázku příčinné souvislosti mezi porušením závazku žalované a vzniklou škodou a popisuje skutkový stav týkající se uzavření mandátní smlouvy a následné výpovědi mandátní smlouvy podané žalovanou, z čehož dovozuje porušení povinnosti žalované a zároveň i příčinnou souvislost s následnou škodou. Dovolatel dále poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. srpna 2010, sp. zn. ÚS 913/2009 (in www.usoud.cz), který se sice týká dané problematiky, ale závěr je podle jeho názoru zcela nesprávný. Dovolatel spatřuje příčinnou souvislost mezi jednáním žalované a škodou, protože žalovaná „nekonala nebo konala špatně“ a výsledkem jejího jednání byly pokuty uložené dovolateli.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vedlejší účastnice považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení předmětné otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách). Dovolatel žádnou takovou otázku v dovolání nevymezil a ani neodkázal na judikaturu, od které se měl odvolací soud odchýlit. Odkazuje-li dovolatel na rozhodnutí Ústavního soudu, pak toto rozhodnutí není ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Jako další předpoklad přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) dovolatel uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Prostřednictvím otázek, které předkládá - „nesprávné posouzení důkazů nebo jejich opomenutí“ a „příčinná souvislost mezi odpovědností žalované a vzniklou škodou“ - však nevymezuje žádnou otázku hmotného či procesního práva, která by měla být Nejvyšším soudem řešena, nýbrž zpochybňuje závěry, k nimž odvolací soud dospěl při hodnocení důkazů, a uvádí svou verzi skutkového stavu. Dovolatel rovněž sděluje, že tyto otázky mají být případně posouzeny jinak, aniž by vymezil, od které své judikatury by se měl dovolací soud odchýlit. Takto položené otázky a vymezení přípustnosti dovolání kritéria ustanovení §237 o. s. ř. nesplňují.
K výhradám dovolatele proti tomu, jak odvolací soud hodnotil jednotlivé důkazy, Nejvyšší soud uvádí, že - ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 - nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů vyplývající z ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Dovolání žalobce výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, aniž by žalobce k této části rozhodnutí uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti a nesprávnost rozhodnutí. Proti těmto výrokům chybí v dovolání jakákoliv argumentace.
Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula dne 21. dubna 2014. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á předsedkyně senátu