ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.3305.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 3305/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce JUDr. J. V. , proti žalovanému J. M. , zastoupenému Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem se sídlem v Písku, Komenského 319/6, o zaplacení částky 207.440,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 C 181/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. dubna 2013, č. j. 7 Co 670/2013-222, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. dubna 2013, č. j. 7 Co 670/2013-222, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 12. prosince 2012, č. j. 12 C 181/2010-195, ve výrocích pod bodem II. a III., se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu dne 10. prosince 2009 se žalobce jako advokát domáhá zaplacení částky 207.440,- Kč se zákonným úrokem z prodlení za zastupování žalovaného na základě plné moci ve věci „S. proti M.“ vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4.
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 12. prosince 2012, č. j. 12 C 181/2010-195 (v pořadí druhým ve věci), zastavil řízení o zaplacení částky 40.555,- Kč s úrokem z prodlení od 16. prosince 2006 do zaplacení (výrok pod bodem I.), žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 166.885,- Kč se zákonným úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku (výrok pod bodem II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem III.).
Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že žalovaný udělil žalobci jako advokátu dne 13. listopadu 1997 a 14. března 2005 plné moci k zastupování ve všech právních věcech. Na základě plné moci ze dne 14. března 2005 byl žalobce oprávněn zastupovat žalovaného i v dovolacím řízení. Plné moci obsahují i závazek žalovaného uhradit žalobci odměnu za zastupování, kdykoli mu bude vyúčtována. Fakturou č. 060021 ze dne 28. listopadu 2006 (dále jen „faktura“), splatnou dne 15. prosince 2006, žalobce vyúčtoval žalovanému částku 207.440,- Kč za právní pomoc poskytnutou podle dohody o plné moci k zastupování ve věci od 13. listopadu 1997 do 15. prosince 2004 a k zastupování v řízení o dovolání. Z listiny označené jako daňový doklad č. 060021 zjistil, že žalobce účtoval žalovanému odměnu za právní pomoc a součástí listiny je i vyúčtování jednotlivých položek, listina byla vystavena dne 28. listopadu 2006 a je na ní uvedeno, že téhož dne ji převzal žalovaný, den splatnosti byl určen na 15. prosince 2006. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. března 2004, č. j. 30 C 314/94-264, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, č. j. 54 Co 339/2004-295, který nabyl právní moci dne 28. ledna 2005, byl žalovaný zavázán zaplatit žalovanou částku ve sporu a náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. září 2006, sp. zn. 32 Odo 689/2005, zamítl dovolání žalovaného, rozsudek nabyl právní moci dne 28. listopadu 2006. Podle sdělení České advokátní komory žalobce nevykonává advokacii od 2. ledna 2006. V řízení nebylo prokázáno uzavření dohody o konkrétním způsobu požadování zaplacení odměny za právní zastoupení či určení její výše a způsobu úhrady.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný udělil žalobci plné moci podle ustanovení §23, §31 až 33b zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „občanský zákoník“ nebo „obč. zák.“) k zastupování v právních věcech. Zabývaje se námitkou promlčení a jsa vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v usnesení ze dne 27. června 2010, č. j. 7 Co 1525/2012-166, kterým byl zrušen předchozí zamítavý rozsudek ze dne 15. března 2012, č. j. 12 C 181/2010-141, soud prvního stupně dovodil, že vyúčtoval-li žalobce odměnu za poskytnuté právní služby fakturou splatnou 15. prosince 2006, nemohla splatnost odměny nastat před tímto datem. Prvním dnem, kdy žalobce mohl uplatnit právo na zaplacení dlužné částky u soudu, je tak 16. prosinec 2006. Byla-li žaloba podána dne 10. prosince 2009, stalo se tak před uplynutím tříleté promlčecí doby určené ustanovením §101 obč. zák.
Soud prvního stupně přisvědčil rovněž argumentaci žalobce, podle níž při poskytování právní služby žalovanému ve sporu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 314/94, nešlo o vztah občanskoprávní, neboť zastoupení se týkalo sporu mezi podnikateli a v takovém případě se promlčení řídí obchodním zákoníkem, který stanoví v §397 čtyřletou promlčecí dobu. Promlčecí doba v projednávané věci tak činí dokonce čtyři roky. Námitka promlčení vznesená žalovaným proto není důvodná.
Nárok žalobce je oprávněný co do částky 166.885,- Kč, žalovaný byl proto zavázán k jejímu zaplacení, co do částky 40.555,- Kč vzal žalobce žalobu zpět, v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno.
Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalobce (proti výroku o nákladech řízení) a žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně předně správně posoudil otázku týkající se tvrzeného promlčení nároku. Konstatoval, že v této věci již rozhodl a v rozhodnutí vyslovil právní názor, podle něhož za situace, kdy žalobce vystavil fakturu za poskytnutí právní pomoci podle dohody o plné moci k zastupování podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, a ve faktuře stanovil splatnost vyúčtované částky dne 15. prosince 2006, nemohla splatnost nastat před uvedeným datem. I nyní setrvává na názoru, že prvním dnem, kdy žalobce mohl uplatnit právo na zaplacení dlužné částky u soudu, je 16. prosinec 2006. Žaloba byla podána 10. prosince 2009, tedy včas, před promlčením nároku.
Odvolací soud přisvědčil rovněž závěru soudu prvního stupně, že v projednávané věci jde o vztah podle obchodního zákoníku, avšak tato skutečnost nemá žádný vliv na posouzení otázky promlčení, neboť promlčecí doba podle obchodního zákoníku je ještě o jeden rok delší.
Soud prvního stupně správně rozhodl i o tom, v jakém rozsahu bylo žalobě vyhověno. Po částečném omezení žaloby odpovídá částka, kterou žalobce požaduje, vyúčtování odměn a náhrad podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., za úkony, jenž žalobce provedl.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé podal žalovaný dovolání, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je tak dán dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že počátek běhu promlčecí doby stanovil v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 28. ledna 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 104/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 104/2011“), v němž Nejvyšší soud dovodil, že neupravuje-li občanský zákoník otázku ujednání o splatnosti dluhu ponechané na vůli věřitele, platí v občanskoprávních vztazích, že věřitel může dlužníka požádat o jeho splnění kdykoliv; z toho pak plyne ten důsledek, že za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby je třeba považovat den, který následuje po vzniku dluhu.
Dovolatel namítá, že v řízení do jeho koncentrace žalobce netvrdil žádné relevantní skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že sporný vztah mezi účastníky byl vztahem obchodněprávním. Žalobce jej zastupoval v době, kdy již nebyl podnikatelem a vztah měl být proto posouzen jako občanskoprávní. Nadto žalobce netvrdil uzavření smlouvy, ani jaké právní služby dovolateli poskytl. Pokud nebylo uzavření smlouvy prokázáno, šlo o nárok z bezdůvodného obohacení, a promlčecí doba by začala plynout v okamžiku, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo, tedy v okamžiku skončení zastupování. Řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 314/94 bylo pravomocně skončeno dne 28. ledna 2005, v němž žalobce zastupoval dovolatele na základně plné moci ze dne 13. listopadu 1997. Žalobce mohl požadovat zaplacení dne 28. ledna 2005, se splatností následujícího dne, a čtyřletá promlčecí doba by uplynula, i kdyby šlo o vztah obchodní 30. ledna 2009. Řízení u dovolacího soudu bylo skončeno doručením rozhodnutí dovolacího soudu v polovině listopadu 2006. Odvolací soud pochybil, považoval-li rozhodnutí soudu prvního stupně za správné a jako takové je potvrdil.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek soudů obou stupňů v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby jej změnil tak, že žaloba se zamítá.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. a je i důvodné.
Podle ustanovení §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Nejvyšší soud je především toho názoru, že soudy nižších stupňů si neujasnily, zda předmětem sporu je nárok z občanskoprávního nebo obchodního vztahu a zda jde o nárok smluvní, jakým právním úkonem byl založen, či o nárok jiný. Na posouzení právního vztahu mezi účastníky zcela rezignovaly a zabývaly se pouze otázkou promlčení práva žalobce na zaplacení částky jako odměny a náhrady za právní zastoupení, a to primárně jako nároku z občanskoprávního vztahu a alternativně i jako nároku z obchodního vztahu, protože pro posouzení, o jaký vztah jde, neučinily potřebná skutková zjištění.
Nicméně dovolateli je třeba přisvědčit v argumentaci, že při posouzení otázky promlčení práva na zaplacení dluhu z občanskoprávního vztahu se odvolací soud (i soud prvního stupně, který byl vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v rozhodnutí, jímž byl zrušen předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně) odchýlil od judikatury dovolacího soudu, konkrétně od dovolatelem zmíněného R 104/2011.
V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že splatnost závazku je určena buď dobou, ve které je dlužník povinen podle smlouvy, právního předpisu nebo rozhodnutí splnit svůj závazek, nebo, není-li takto určena, vyvolá ji věřitel tím, že dlužníka o plnění požádá (§563 obč. zák.). Okamžik splatnosti práva na plnění má rozhodující význam zejména pro posouzení, zda a kdy nastává actio nata pro počátek běhu obecné promlčecí doby podle ustanovení §101 obč. zák. nebo pro počátek prodlení dlužníka podle ustanovení §517 a násl. obč. zák.
Obecně platí, že právo může být vykonáno poprvé (§101 obč. zák.), jakmile vznikne možnost podat na jeho základě žalobu, tzn. jakmile nastane okamžik, kdy je actio nata; tento okamžik nastává splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh. Tento den je pak dnem počátku běhu promlčecí doby podle ustanovení §101 obč. zák. Uvedený závěr vychází z názoru, že může-li věřitel vyvolat splatnost dluhu (může-li požádat dlužníka o splnění dluhu), pak - objektivně posuzováno - může své právo i vykonat (podat žalobu k soudu).
Byla-li splatnost dluhu dohodnuta ve prospěch věřitele (ponechána na jeho vůli), může věřitel dlužníka požádat o jeho splnění kdykoliv. Za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby je pak třeba považovat den, který následuje po vzniku právního vztahu sjednaného na neurčitou dobu. Proto tam, kde jde o právo z časově neomezeného právního vztahu, je pro počátek běhu promlčecí doby rozhodný den následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu, a nikoliv den, kdy došlo ke splatnosti dluhu. Akceptování názoru o vázanosti počátku běhu promlčecí doby na den splatnosti dluhu a nikoliv na den vzniku právního vztahu, ze kterého dlužníku vznikla povinnost k plnění, by znamenalo nepřípustné posunutí počátku běhu promlčecí doby (ve zřejmém rozporu s účelem institutu promlčení) prakticky na neomezenou dobu.
Z těchto závěrů vyplývá, že posouzení námitky promlčení odvolacím soudem není správné. Za situace, kdy v projednávané věci nebylo zjištěno, že by splatnost odměn a náhrad za zastupování byla určena smlouvou, právním předpisem nebo rozhodnutím, mohl žalobce jako věřitel požádat žalovaného jako dlužníka o plnění kdykoliv, za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby je však třeba považovat den, který následuje po vzniku dluhu.
Pro obchodní závazkové vztahy pak platí závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku velkého senátu svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 18. listopadu 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněném pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že pro posouzení, zda mezi účastníky vznikl občanskoprávní nebo obchodní vztah, je nutno vyjít z ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011, sp. zn. 25 Cdo 520/2009 a rozsudek ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 23 Cdo 1861/2010, oba in www.nsoud.cz).
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve výroku pod bodem II. a III. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Ostatními dovolacími námitkami se dovolací soud již nezabýval, neboť to nepovažuje za procesně hospodárné.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu