ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.3343.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 3343/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J. V. , podnikatele, se sídlem v Praze – Starém Městě, Dušní 866/22, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 13919342, zastoupeného JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem, se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, PSČ 460 01, proti žalovanému O. U. , podnikateli, se sídlem v Liberci, Komenského 87/3, PSČ 460 01, identifikační číslo osoby 11420456, zastoupenému Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, PSČ 110 00, o zaplacení částky 438 468 Kč s příslušenstvím vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 39 Cm 75/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2013, č. j. 2 Cmo 394/2012-48, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 a §241a odst. 2 o. s. ř.) především v řešení otázky, kterou má za neřešenou v dosavadní soudní praxi, a to otázky, zda pojem „důvody“ uvedený v ustanovení §157 odst. 3 o. s. ř. „lze redukovat toliko na osvětlení procesních podmínek, či zda je zapotřebí pod ně subsumovat i příslušné hmotněprávní předpoklady, jež by umožnily soudu podané žalobě vyhovět“. Vytýká odvolacímu soudu, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně pro uznání, ačkoliv z něho není zřejmé, zda a z jakého důvodu soud aplikoval na daný vztah příslušnou normu hmotného práva a zda se jedná o nárok, který neodporuje kogentním ustanovením zákona. V tom však dovolateli přisvědčit nelze.
Výkladem ustanovení §157 odst. 3 o. s. ř. se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již zabýval.
V důvodech rozsudku ze dne 29. srpna 2013, sen. zn. 29 ICdo 31/2013, uveřejněném pod číslem 3/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyložil, že také v případě, kdy soud rozhoduje o tom, zda vydá rozsudek pro uznání, provádí právní posouzení věci. Jakkoli ustanovení §157 odst. 3 o. s. ř. omezuje odůvodnění rozsudku pro uznání pouze na vymezení předmětu řízení (se zjevným záměrem odlišit takto rozsouzenou věc od jiných věcí týchž účastníků) a na stručné vyložení důvodů, pro které soud rozhodl rozsudkem pro uznání, i při takto strukturovaném odůvodnění je závěr o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání (ať již v textu takového odůvodnění formulovaný výslovně nebo prostřednictvím poukazu na příslušná ustanovení občanského soudního řádu dovolující soudu rozhodnout podle uznání) současně závěrem, jímž soud navenek dává najevo, že nenalezl překážky, jež mu brání rozhodnout o věci podle uznání.
V rozsudku ze dne 27. března 2013, sp. zn. 33 Cdo 3498/2012 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), pak Nejvyšší soud uzavřel, že z ustanovení §157 odst. 3 o. s. ř. nelze dovodit povinnost soudu uvést v odůvodnění rozsudku pro uznání, jakou právní normu aplikoval na skutkový základ věci, jenž nastal v důsledku fikce uznání nároku. K tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 9. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 2471/2013.
Nelze dovodit, že by se odvolací soud v napadeném rozhodnutí od těchto judikatorních závěrů odchýlil, a Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by měl svou dosavadní rozhodovací praxi měnit a otázku výkladu ustanovení §157 odst. 3 o. s. ř. řešit jinak.
Dovolatel považuje dovolání za přípustné též „z hlediska posouzení právní otázky obsahu a rozsahu rozhodujících skutečností, které musí být v žalobě vylíčeny tak, aby bylo možné dojít k závěru, že podle nich je nárok uplatněný po právu“. V tomto ohledu dovolatel nevyhověl požadavkům stanoveným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., neboť se spokojil s povšechným odkazem na §237 o. s. ř. a tudíž nevymezil, které z hledisek zakotvených v tomto ustanovení považuje ve vztahu k takto vytýčené otázce za splněné (z judikatury Nejvyššího soudu k tomu srov. např. usnesení ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116 a usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tuto vadu, pro kterou nelze v tomto směru posoudit přípustnost dovolání, nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula.
Lze ještě pro úplnost dodat, že takovou otázku procesního práva, jež by mohla být judikatorně vyřešena, tu dovolatel neformuluje. Cituje-li pak v rámci vymezení důvodu dovolání závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, pak i kdyby uvedl, že splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud řešil právní otázku splnění předpokladů pro vydání usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. (a tudíž též splnění předpokladů pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání) v rozporu s těmito judikatorními závěry, a učinil tak zadost požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání, nebylo by možno shledat dovolání na základě takto uplatněného důvodu přípustným. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí zformuloval a odůvodnil závěr, jímž argumentuje dovolatel, podle něhož podmínky k vydání usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. jsou splněny jen tehdy, bylo-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem. Ani od tohoto závěru se odvolací soud v napadeném rozhodnutí neodchýlil, neboť žalobcem uplatněný nárok na zaplacení kupní ceny spolu se zákonným úrokem z prodlení z tvrzení obsažených v žalobě vyplývá (skutečnosti v ní vylíčené umožňují právní posouzení vedoucí k závěru, že žalobní návrh je po právu). Tak extrémní požadavky na vylíčení rozhodných skutečností v žalobě, jak je prosazuje dovolatel, nedovozuje Nejvyšší soud ani v dovolatelem citovaném rozsudku, ani v jiných svých rozhodnutích.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. listopadu 2014
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu