ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.3473.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 3473/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce I. V. , zastoupeného Mgr. Tomášem Danielem, advokátem se sídlem v Břeclavi, 17. listopadu 48/28, PSČ 690 02, proti žalovanému DIAMO, státní podnik , se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova 201, PSČ 471 27, identifikační číslo osoby 00002739, zastoupenému Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem se sídlem v Břeclavi, J. Palacha 121/8, PSČ 690 02, o zaplacení částky 10,454.010 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25 Cm 199/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. prosince 2012, č. j. 25 Cm 199/2004-359, ve znění opravného usnesení ze dne 14. srpna 2013, č. j. 25 Cm 199/2004-403, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. prosince 2013, č. j. 7 Cmo 161/2013-429, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. prosince 2012, č. j. 25 Cm 199/2004-359, ve znění opravného usnesení ze dne 14. srpna 2013, č. j. 25 Cm 199/2004-403, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. prosince 2013, č. j. 7 Cmo 161/2013-429, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadnout nelze (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně pro nedostatek funkční příslušnosti k jeho projednání, z důvodů vyložených v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle ustanovení §243b ve spojení s ustanovením §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu trpí vadou, neboť uplatněná skutečnost, v níž dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, totiž že „příslušné napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které měly být dovolacím soudem vyřešeny a posouzeny jako příslušné právní otázky jinak, přičemž při řešení těchto otázek se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť tyto otázky jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně“, neodpovídá žádnému z důvodů přípustnosti taxativně vymezených v ustanovení §237 o. s. ř. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, či např. usnesení ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 1106/2014, jež jsou stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na jeho webových stránkách). Tím spíše pak nemůže obstát jako vymezení důvodu přípustnosti dovolání jakýsi hybrid, vytvořený nelogickou syntézou jednotlivých zákonem taxativně stanovených důvodů přípustnosti (vyjma otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené).
Požadavky na určení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, pak nesplňuje ani argument zahrnutý v obsahovém vymezení dovolacího důvodu, podle něhož „odvolací soud se razantně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR, když zcela obrací koncepci vzniku škody, přičemž vznik škody a její odvrácení převrací na poškozeného, ač ze všech okolností, správních rozhodnutí a sjednaných závazků plyne odpovědnost žalovaného“. Nejenže není zcela srozumitelně formulována otázka hmotného či procesního práva, kterou odvolací soud řešil a při jejím řešení se měl odchýlit od ustálené judikatury, ale zejména není jakkoliv specifikována příslušná ustálená judikatura. Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. k tomu blíže závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uvedené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jedná se přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.)
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2014
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu