ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.3535.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 3535/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, PSČ 160 01, identifikační číslo osoby 60 16 26 94, proti žalované ŠVÁCHA - ZAHRADY VAŠICH SNŮ s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Na Šafránce 1819/29, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 26 13 49 34, zastoupené JUDr. Martinem Grubnerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1599/17, o zaplacení částky 2,772.399,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 117/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 28 C 117/2009-74, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2012, č. j. 69 Co 225/2012-106, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 28 C 117/2009-74, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2012, č. j. 69 Co 225/2012-106, se odmítá .
III. Žádná z účastnic řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 28 C 117/2009-74, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2,772.399,30 Kč se zákonným úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek za žalobu (výrok II.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. června 2012, č. j. 69 Co 225/2012-106, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Žalovaná podala dovolání výslovně proti oběma rozsudkům uvedeným v záhlaví.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním proti rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolání je podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalované proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (srov. bod 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř (jež bylo zrušeno ke dni 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Dovolatelka co do přípustnosti dovolání uvádí, že v dané věci je dán naléhavý právní zájem podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ten shledává v tom, že obě rozhodnutí jsou podle jejího názoru částečně zmatečná, neboť není zřejmé, zda „je spatřována neplatnost pouze dodatku ke smlouvě nebo smlouvy jako celku. Z rozhodnutí odvolacího nelze zjistit, na jakém základě je vlastně postaveno“.
Nejvyšší soud předně uvádí, že předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Dovolatelka se proto mýlí, spojuje-li přípustnost dovolání s naléhavým právním zájmem. Ten je předpokladem úspěšnosti určovací žaloby podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř.
Z námitek kritizujících závěr odvolacího soudu, podle něhož dodatek č. 1 ze dne 30. prosince 2005 ke smlouvě o poskytování služeb uzavřené téhož dne mezi žalobkyní jako objednatelkou a žalovanou jako poskytovatelkou je neplatným právním úkonem, neboť byl sjednán v rozporu s podmínkami uvedenými žalobkyní jako zadavatelkou, konkrétně překročením nabídkové ceny, k němuž odvolací soud dospěl při výkladu obsahu smlouvy a jejího dodatku za použití výkladových pravidel určených ustanovením §35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), byť na ně výslovně neodkázal, je zřejmé, že dovolatelka nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení by Nejvyšší soud mohl dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Postup odvolacího soudu při výkladu obsahu smlouvy a jejího dodatku je v souladu s ustálenou judikaturou, v níž Nejvyšší soud dovodil, že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ustanovení §266 obch. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněný projev vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Současně zdůraznil (srov. např. usnesení ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1999, pod číslem 30, nebo rozsudek ze dne 7. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, in www.nsoud.cz), že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat. Správnost právního závěru o tom, že dodatek ke smlouvě je neplatný pro obcházení ustanovení §6 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách (v rozhodném znění) spočívající v plnění přesahujícím dva miliony Kč, pak dovolatelka zpochybňuje prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry, z nichž pro ni nepříznivé právní posouzení vychází. Dovolatelka předkládá svou verzi skutkového stavu věci, odlišnou od skutkových zjištění a skutkových závěrů odvolacího soudu (uvádí, co považuje, na rozdíl od odvolacího soudu, za prokázané), a právní závěry na ní založené poměřuje s kritizovaným právním posouzením odvolacího soudu. Okolnosti uplatněné dovolacím důvodem stanoveným v §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno výhrady proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit, však podle ustanovení §237 odst. 3 části věty za středníkem o. s. ř. závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou.
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť je zřejmé, že kritiku uvedeného závěru odvolacího soudu staví dovolatelka na odlišné skutkové verzi, předkládá-li dovolacímu soudu argumenty svědčící podle jejího názoru o tom, že provedené práce - monitorování počasí - byly samostatným plněním a nikoli součástí plnění spočívajícím ve venkovním úklidu - zimní údržby a ošetření ploch a komunikací sjednaného ve smlouvě o poskytování služeb. Tím však neuplatňuje jí uváděný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který však, jak shora uvedeno, v případě přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat z hlediska námitky, že rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) je zmatečný, neboť nelze zjistit, na jakém základě je rozhodnutí „postaveno“, čímž dovolatelka míří na přezkoumatelnost rozsudku. Tato námitka je podřaditelná pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Prostřednictvím této námitky nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena, jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku existence právní otázky zásadního významu (k tomu srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a dále ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, uveřejněné, stejně jako níže uvedené rozhodnutí, na webových stránkách Ústavního soudu). V usnesení ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10 pak Ústavní soud dovodil, že podmínkou přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. u tvrzené vady řízení je, že právní otázka procesní povahy byla v dovolání zřetelně formulována. Dovolatelka k vytýkané vadě řízení žádnou otázku zásadního právního významu neformulovala.
Doplnila-li dovolatelka dovolání podáním datovaným 26. srpna 2014, které bylo doručeno Nejvyššímu soudu téhož dne, nemohl dovolací soud k tomuto doplnění přihlédnout, neboť lhůta k případnému doplnění dovolání jí uplynula dne 17. září 2012 (srov. ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř.).
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proti výroku o soudním poplatku a nákladech řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu