ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.3687.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 3687/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Komerční banky, a.s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, proti žalovanému P. H. , zastoupenému Mgr. Kateřinou Švajcrovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Holečkova 332/5, o zaplacení částky 261.361,06 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 EC 408/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2013, č. j. 93 Co 84/2013-59, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.505,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. června 2013, č. j. 15 EC 408/2011-40, zastavil řízení o zaplacení částky 261.361,06 Kč s 7,75% úrokem z prodlení z částky 22.710,51 Kč od 18. července 2011 do zaplacení (výrok I.), žalovanému uložil zaplatit žalobkyni smluvní úrok ve výši 14,9 % z částky 229.157,09 Kč za dobu od 18. července 2011 do 28. února 2012 v částce 21.126,39 Kč a úrok z prodlení ve výši 7,75 % z částky 229.159,09 Kč za dobu od 18. července 2011 do 28. února 2012 v částce 10.988,56 Kč (výrok II.) a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4.650,- Kč (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku III. o náhradě nákladů řízení tak, že výše těchto nákladů činí 57.838,- Kč, ve zbytku rozsudek potvrdil (první výrok) a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.335,30 Kč (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně proti oběma výrokům, podal žalovaný dovolání, aniž by vymezil jeho přípustnost. Nesouhlasí se změnou výroku o nákladech řízení, když soud prvního stupně přiznal žalobkyni na náhradě nákladů řízení pouze částku za zaplacený soudní poplatek, zatímco odvolací soud jí přiznal též náhradu nákladů spojených se zastoupením advokátem. Dovolatel namítá, že žalobkyně je společnost s mnohamiliardovými zisky, která jistě disponuje vlastním právním aparátem, a proto najmutí externího advokáta nelze považovat na účelně vynaložený náklad ve smyslu ustanovení §142 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). V projednávané věci šlo o vymáhání dluhu ze smlouvy o úvěru. Dovolatel považuje vymáhání takových pohledávek za častou a opakující se činnost. Návrh na vydání platebního rozkazu je klasickou formulářovou žalobou, která není úkonem právní služby, ale pouze administrativním úkonem, přičemž žalobkyně jistě disponuje zaměstnanci, kteří mají dostatečné znalosti a schopnosti k sepsání takového návrhu. Odkazuje na konkrétní judikaturu Ústavního soudu, podle níž by měly obecné soudy přiznávat náklady právního zastoupení, pouze pokud jsou účelně vynaloženy. O formulářovou žalobu šlo i v projednávané věci, právně nebyla nijak náročná, ani jiné úkony žalobkyně v této věci se nikterak nevymykaly běžným právním úkonům v bagatelních věcech. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení §237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení (či jeho části). Jiný výklad by vedl ke zřejmě nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako níže uvedená rozhodnutí, na webových stránkách Nejvyššího soudu). Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť ač zastoupen advokátkou, přes správné poučení odvolacím soudem přípustnost dovolání nikterak nevymezil.
Odkazuje-li dovolatel na judikaturu Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013) a ani pomocí nich nemůže být přípustnost dovolání založena.
Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula dne 24. března 2014. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Z ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vyplývá, že dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Směřovalo-li dovolání rovněž výslovně proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 2.335,30 Kč, přičemž nejde o nárok ze vztahů uvedených v ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013), jde ve smyslu tohoto ustanovení o věc, v níž není dovolání přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. listopadu 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu
.