ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.3751.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 3751/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Občanského sdružení ADRA , se sídlem v Praze 5, Klikatá 1238/90c, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 61388122, zastoupeného JUDr. Karlem Vrzáněm, advokátem se sídlem v Praze 6, Dejvická 664/46, proti žalovanému M. K. , zastoupenému JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, o zaplacení 856 686 Kč s příslušenstvím a částky 73 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 132/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. února 2013, č. j. 75 Co 195/2011-259, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 858 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Josefa Sedláčka.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal podanou žalobou po žalovaném zaplacení nedoplatku nájemného ve výši 96 686 Kč za pronájem nákladního automobilu, nákladního přívěsu a nástavby, částky 760 000 Kč jako nedoplatku kupní ceny za prodej uvedeného automobilu, nákladního přívěsu a nástavby, dále zákonného úroku z prodlení z obou uvedených částek a smluvní pokuty ve výši 73 000 Kč za prodlení žalovaného s úhradou kupní ceny.
Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 1. června 2011, č. j. 3 C 132/2009-195, uložil žalovanému zaplatit žalobci 856 686 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku rozhodnutí a smluvní pokutu ve výši 73 000 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu mezi žalovaným a Českou republikou.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v části vyhovujícího výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu v rozsahu částky 300 000 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku rozhodnutí [výrok I. písm.a)], potvrdil ho ve zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé, tj. ohledně částky 556 686 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku rozhodnutí a smluvní pokuty ve výši 73 000 Kč [výrok I. písm. b)], změnil ho ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalovaným a Českou republikou (výrok II.) a rozhodl o nákladech mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).
Odvolací soud vzal za prokázané, že žalovaný uhradil na sjednanou kupní cenu ve výši 1 660 000 Kč postupnými platbami celkovou částku 1 200 000 Kč. Pokud se tedy žalobce domáhal podanou žalobou po žalovaném z titulu nedoplatku kupní ceny částky 760 000 Kč, obstojí tento jeho nárok pouze v rozsahu 460 000 Kč. Skutečnost, že si žalobce platby žalovaného ve výši 300 000 Kč nesprávně – v rozporu s jejich účelovým určením – započetl na jiný svůj nárok vůči žalovanému, na němž tak uplatnil žalobou nižší, než skutečně dlužnou částku, označil odvolací soud za irelevantní. S ohledem na nedůvodnost námitky promlčení ze strany žalovaného na zaplacení kupní ceny shledal odvolací soud jako opodstatněný nárok žalobce na zaplacení nedoplatku kupní ceny ve výši 460 000 Kč a to včetně zákonného úroku z prodlení z této částky za dobu od 1. října 2007 do zaplacení. V návaznosti na důvodnost žaloby v rozsahu části kupní ceny posoudil odvolací soud jako oprávněný i nárok na smluvní pokutu ve výši 73 000 Kč za prodlení žalovaného s úhradou kupní ceny (za dobu prodlení od 1. října 2007 do 29. září 2009) a rovněž přiznal žalobci nárok na zaplacení nedoplatku nájemného ve výši 96 686 Kč se zákonným příslušenstvím.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroků I.a), III. a IV. napadl žalobce z důvodu nesprávného právního posouzení věci dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Podle dovolatele napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky započtení plnění dle §330 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), při jejímž řešení postupoval odvolací soud v rozporu s hmotným právem, když se zcela odchýlil od ustálené soudní judikatury. Dovolatel se dovolává právního závěru v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 35/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 35/2005“), podle něhož je na vůli dlužníka určit, na který z vícero peněžitých závazků v obchodněprávním vztahu věřiteli plnění poskytne, nestačí-li toto plnění pokrýt všechny závazky; jestliže však dlužník toto určení nejpozději při plnění neučiní, toto oprávnění ztrácí a ve smyslu §330 odst. 3 obch. zák. platí, že úhrada se týká závazku, jehož splnění není zajištěno nebo je nejméně zajištěno, jinak závazku nejdříve splatného. Dovolatel dále cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010 (jenž je veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz), z něhož vyplývá, že z právního úkonu dlužníka, pokud plní věřiteli jeden z více svých dluhů, musí být patrný úmysl konkrétní závazek splnit, a to buď výslovně nebo jinak, avšak jen způsobem, aby určení bylo srozumitelné a určité. Tak tomu však v souzené věci nebylo.
Dovolatel tak odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s cit. právní normou i uvedenou judikaturou započetl platby žalovaného ve výši 170 000 Kč a 130 000 Kč na úhradu kupní ceny a z tohoto důvodu žalobu v rozsahu 300 000 Kč představující část nedoplatku kupní ceny zamítl. Poukazuje na to, že žalovaný uhradil uvedené platby po jeho výzvě ze dne 18. srpna 2008 k úhradě celkového dluhu ve výši 1 340 857 Kč a též po uznání dluhu ze dne 29. září 2008, v němž se žalovaný zavázal k úhradě jednorázové částky 300 000 Kč do konce roku 2008 a zbývající částky do konce roku 2009. Uvádí, že žalovaný dostatečně neurčil, na jaký závazek plnění ve výši 170 000 Kč a 130 000 Kč poskytuje, přičemž zdůrazňuje, že těmito platbami nebyla jakýmkoli způsobem projevena vůle žalovaného splnit závazek z titulu splatné neuhrazené kupní ceny. Tvrdí, že proto postupoval správně, jestliže v situaci, kdy žalovaný při plnění neurčil, na který konkrétní závazek své dvě předmětné platby (zda na dlužné nájemné či nedoplatek kupní ceny) poskytuje, použil tyto platby v souladu s §330 obch. zák. na nejdříve splatný dluh, tedy na dluh žalovaného na nájemném za užívání vozidla, přívěsu a nástavby, což odpovídalo jednak označení poznámky „KOGEL + NÁSTAVBY“ u platby a jednak to vyplývalo z dopisu žalovaného ze dne 29. srpna 2008. Dovolatel rovněž podotýká, že ani sám žalovaný v řízení netvrdil, že měl zájem o přiřazení platby na nájemné, pouze se, byť neúspěšně, dovolával možnosti započtení uhrazeného nájemného na kupní cenu.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce je podle vyjádření žalovaného nepřípustné a nedůvodné. Podle jeho názoru odvolací soud žádnou otázku ve smyslu §237 o. s. ř. neřešil, neboť jeho rozhodnutí je založeno na výkladu obsahu projevu vůle žalovaného při úhradě plateb ve výši 170 000 Kč a 130 000 Kč, což označuje za běžnou rozhodovací praxi soudu bez jakékoli zákonem požadované vazby na rozhodovací praxi dovolacího soudu. Na rozdíl od žalobce se domnívá, že se odvolací soud tvrzené kolize s judikaturou Nejvyššího soudu nedopustil, neboť v souladu s ní posoudil projev vůle žalovaného při plnění předmětných plateb jako určitý a srozumitelný a rozhodl v souladu s ustanovením §330 odst. 1 větou první obch. zák. Proto navrhuje dovolání odmítnout, příp. zamítnout s tím, že mu bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., o něž opírá přípustnost dovolatel, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předpoklady přípustnosti dovolání vymezené v §237 o. s. ř. nebyly v souzené věci naplněny, neboť otázku započtení plnění dle §330 obch. zák. v situaci, kdy má být věřiteli (žalobci) splněno týmž dlužníkem (žalovaným) několik závazků a poskytnuté plnění nestačí na splnění všech závazků, řešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a od právního názoru vyjádřeného v R 35/2005 (jak se mylně domnívá dovolatel) se neodchýlil. Jinou otázkou je posouzení, zda při plnění plateb ve výši 170 000 Kč a 130 000 Kč dlužník určil či neurčil, který závazek plní. V odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud podrobně vysvětlil, jak vyložil projev vůle dlužníka o určení závazku, na který plní, a svůj závěr o tom, že dlužník plnil na svůj splatný závazek z titulu neuhrazené kupní ceny, odůvodnil v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu ohledně výkladu ustanovení §266 obch. zák. Neshledal-li proto odvolací soud dlužníkovo určení závazku, na který plní, jako nesrozumitelné a neurčité, nemohl se odchýlit ani od závěrů dovolacího soudu vyjádřených v rozsudku ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, na který dovolatel na podporu svého názoru poukazoval.
Za situace, kdy dovolání není přípustné ani podle §238a o. s. ř., neboť o žádné z taxativně v něm uvedených rozhodnutí odvolacího soudu nejde, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. §243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Směřoval-li dovolatel námitky do rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.). Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první a druhou o. s. ř.), dovolateli uplynula dne 10. června 2013 (srov. ustanovení §57 odst. 2 větu první a druhou o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatel brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. března 2014
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu