ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.3802.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 3802/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně ABNER a.s. , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 56, čp. 802, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25915207, zastoupené JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem ve Svitavách, Soudní 154/1, proti žalovaným 1) Ing. M. N. , 2) Ing. J. D. , zastoupenému JUDr. Miroslavem Novákem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Matky Boží 1920/6, 3) Ing. B. S. , zastoupenému JUDr. Miloslavem Voborníkem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Židovská 1143/31, 4) T. N. , 5) B. M. , zastoupenému JUDr. Miloslavem Voborníkem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Židovská 1143/31, 6) J. T. , zastoupenému JUDr. Miloslavem Voborníkem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Židovská 1143/31 a 7) M. K. , zastoupené JUDr. Miloslavem Voborníkem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Židovská 1143/31, o zaplacení 5 755 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 256/2005, o dovolání žalovaných 2), 3), 5), 6) a 7) proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. srpna 2013, č. j. 8 Cmo 292/2013-292, takto:
I. Dovolání žalovaných 2), 3), 5), 6) a 7) se odmítají .
II. Žalobkyně a žalovaní 2), 3), 5), 6) a 7) vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaní 2), 3), 5), 6) a 7) podali dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Vrchní soud v Olomouci změnil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2013, č. j. 19 Cm 256/2005-273, ve výrocích napadených odvoláním žalobkyně tak, že žalovaným 2), 3), 5), 6) a 7) vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok I.), a dále rozhodl ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2), 3), 5), 6) a 7) o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz). Tomuto požadavku však dovolatelé nedostáli, spatřovali-li zřejmě (byť to výslovně neuvedli) předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že „dovolacím soudem má být předmětná právní otázka nákladů řízení posouzena jinak.“ Dovolatelé tak patrně přehlédli, že takový předpoklad přípustnosti dovolání toto ustanovení nestanoví. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívají dovolatelé, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím.
Dovolání žalovaných 2), 3), 5), 6) a 7) tak trpí vadou, neboť dovolatelé v nich oproti obligatorním požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), všem dovolatelům uplynula dne 5. listopadu 2013 (srov. ustanovení §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných 2), 3), 5), 6) a 7) podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. března 2014
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu