ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.386.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 386/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Masná 1493/8, proti žalovanému S. P. , identifikační číslo osoby 12097420, zastoupenému JUDr. Ivanou Jordovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, M. R. Štefánika 2917/1a, o zaplacení 345 570 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 4 C 1/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. listopadu 2011, č. j. 15 Co 73/2011-202, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Ostravě (poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. května 2009, č. j. 23 Cdo 1692/2009-91, zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října 2008, č. j. 15 Co 306/2008-77, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a následně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. dubna 2010, č. j. 15 Co 306/2008-97, zrušil v pořadí první ve věci zamítavý rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 10. dubna 2008, č. j. 4 C 1/2003-67, a věc mu vrátil k dalšímu řízení) potvrdil v pořadí druhý ve věci zamítavý rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 23. prosince 2010, č. j. 4 C 1/2003-159, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 – dále též jen „o. s. ř.“ (srov. bod 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně rozhodl ve věci oběma rozsudky stejně – žalobu zamítl). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Jako zásadně právně významnou dovolatel formuluje otázku, „zda je po právu považovat za účinné objednatelem převzetí díla se smluvní cenou 145 000 Kč zhotovitelem po objednateli vynuceným předáním zálohy 140 000 Kč ihned po ukončení hrubé montáže a to pod pohrůžkou násilné demontáže zabudovaných výrobků (dřevěných dveří, zárubní a jiných výrobků), to vše za situace, kdy ve smlouvě bylo sjednáno, že dodávka díla je splněna jeho úspěšným předáním a převzetím, o kterém bude proveden zápis ve stav. deníku.“ Tato otázka však nemůže přivodit zásadní právní význam rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to ze dvou důvodů. Jednak ji dovolatel spojuje se skutečnostmi, které ze skutkového zjištění odvolacího soudu nevyplývají a dále proto, že vyřešením této otázky (i kdyby bylo pro dovolatele příznivé) by nebyl nijak dotčen závěr odvolacího soudu o tom, že i kdyby byly smluvní pokuty po právu, nepožíval by výkon tohoto práva dle §265 obchodního zákoníku právní ochrany, na němž odvolací soud rovněž založil své rozhodnutí.
Pokud dovolatel vytýkal odvolacímu soudu další pochybení, šlo o námitky proti jeho skutkovým zjištěním, příp. o tvrzení, že jeho rozhodnutí trpí nepředvídatelností a překvapivostí. Tyto jeho výhrady jsou podřaditelné pod dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), resp. v případě tvrzené vady rozhodnutí pod dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Dovolatel tak patrně přehlédl, že v případě přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže měnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který však dovolatel nemá u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a jeho prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze. Obdobně tvrzená vada řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže nezahrnuje podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. též závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v témže časopise číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Tato situace však v souzené věci nenastala, neboť dovolatel v rámci namítané vady řízení žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována) a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (i kdyby byly dány), dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalovanému podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2014
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu