ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.3893.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 3893/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Ing. P. N. , zastoupeného JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, proti žalovaným 1) Mgr. P. Z. , a 2) S team Krkonoš spol. s. r. o. , se sídlem v Praze 6 – Řepích, Součkova 953/10, PSČ 163 00, identifikační číslo osoby 63996154, společně zastoupeným JUDr. Petrem Paroubkem, advokátem se sídlem v Praze 10 – Strašnicích, Tuklatská 2091/1, PSČ 100 00, o zaplacení částky 14.790 kanadských dolarů s příslušenstvím, 20.016 USD s příslušenstvím a 7.672 švýcarských franků s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 EC 175/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2014, č. j. 20 Co 123/2014-198, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 (jak je tomu též v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 1106/2014, jež jsou stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na jeho webových stránkách).
Má-li pak být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či např. též usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl).
Těmto požadavkům dovolatel nedostál; v otázce přípustnosti dovolání se omezil pouze na údaj, že „napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného, resp. procesního práva, při jejímž řešení se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a tato právní otázka by měla být posouzena jinak“.
Z obsahového vymezení dovolacího důvodu lze usoudit, že dovolatel má na mysli otázku, zda skutečnost, že v jiném řízení je řešena právní otázka, jejíž řešení je významné též pro rozhodnutí souzené věci, opodstatňuje přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Judikatorní závěry Nejvyššího soudu, od nichž se měl odvolací soud podle jeho názoru odchýlit, však dovolatel nikterak nespecifikoval.
Prosazuje-li dovolatel zároveň názor, že tato právní otázka by měla být posouzena jinak, pak podle obsahu dovolací argumentace, v níž brojí toliko proti právním závěrům odvolacího soudu, aniž polemizuje s judikaturou Nejvyššího soudu, má tím zjevně na mysli, že by měl dovolací soud věc po právní stránce posoudit jinak než odvolací soud. Takový předpoklad přípustnosti dovolání však ustanovení §237 o. s. ř. nezná. Poslední z tam taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoliv že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již např. v usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a v usnesení ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (ústavní stížnost, proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
Uvedené nedostatky již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jedná se přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu