ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.4217.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 4217/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce A. T. , identifikační číslo osoby 41612540, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 138/4, proti žalovaným 1) M. K. , 2) Ing. A. K. , a oběma zastoupeným JUDr. Josefem Vítem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Kostelní 146/3 a 3) Ing. M. K. , o zaplacení 737 997 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 127/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2013, č. j. 27 Co 418/2010-412, ve znění usnesení ze dne 8. července 2013, č. j. 27 Co 418/2010-419, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. prosince 2009, č. j. 4 C 127/2001-269, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 18. ledna 2012, č. j. 4 C 127/2001-327, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba proti žalovanému 1), změnil ho ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1).
Podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou – stejně jako níže uváděná rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz). Tomuto požadavku však dovolatel nedostál, spatřoval-li předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva spočívající v posouzení okolností vylučujících odpovědnost za způsobenou škodu, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s tím, jak by měla být správně posouzena dovolacím soudem, jakož i v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.“ Dovolatel tak patrně přehlédl, že poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím.
Argument, podle kterého odvolací soud posoudil dovolatelem vytčenou otázku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. ICdo 43/2013). Takový údaj se však z dovolání nepodává.
Dovolací soud uzavřel, že dovolání trpí vadou, neboť dovolatel v dovolání oproti obligatorním požadavkům stanoveným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula dne 2. října 2013 (srov. ustanovení §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. března 2014
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu