ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.850.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 850/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce J. R. , zastoupeného JUDr. Petream Novákem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Palachova 1157/14, proti žalovanému P. S. , zastoupenému JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, o zaplacení úroku z prodlení, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 49/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. července 2012, č. j. 9 Co 504/2012-416, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. července 2012, č. j. 9 Co 504/2012-416, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (v pořadí pátým ve věci) rozsudkem ze dne 22. března 2012, č. j. 8 C 49/94-401, uložil žalovanému zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 200 096 Kč ve výši 3 % p. a. od 7. března 1994 do 14. července 1994 a ve výši 16 % p. a. od 15. července 1994 do zaplacení. Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků.
Soud prvního stupně tak rozhodoval poté, kdy Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. října 2011, č. j. 9 Co 572/2011-367, potvrdil jeho předchozí (v pořadí ve věci čtvrtý) rozsudek ze dne 22. června 2011, č. j. 8 C 49/94-340, v části, v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 200 096 Kč, a zrušil ho v části, v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci úroky z prodlení a náhradu nákladů řízení, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Podle právního názoru odvolacího soudu soud prvního stupně pochybil, pokud v situaci, kdy žalobce požadoval blíže nespecifikovaný úrok (nikoli úrok z prodlení), mu přiznal úrok z prodlení, neboť bez příslušné změny žaloby vzhledem k vázanosti soudu žalobním petitem nelze namísto jednoho druhu příslušenství pohledávky přiznat druh jiný.
Soud prvního stupně, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu ve zrušujícím rozsudku, vyzval žalobce ke specifikaci příslušenství původně žalované částky. V reakci na tuto výzvu žalobce uvedl, že nárokuje – jak od počátku celého řízení – úrok z prodlení po splatnosti faktury, která byla původně žalována, konkrétně zákonný úrok z prodlení ve výši 3 % od 7. března 1994 do 14. července 1994 a ve výši 16 % od 15. července 1994 do zaplacení. Soud prvního stupně připustil změnu žaloby a po zjištění, že žalovaný předmětnou fakturu v termínu její splatnosti nezaplatil, přiznal žalobci nárok na úrok z prodlení v zákonné výši za dobu od 7. března 1994 do zaplacení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným rozsudkem změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení úroku z prodlení z částky 200 096 Kč ve výši 3 % p. a. od 7. března 1994 do 14. července 1994 a ve výši 16 % p. a. od 15. července 1994 do zaplacení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku ze zásady, že instituty smluvních úroků a úroků z prodlení jsou sice obojí příslušenstvím pohledávky, avšak mají zcela rozdílné funkce a je třeba je odlišovat, přičemž platí, že mohou existovat vedle sebe. Pokud tedy žalobce v návrhu na změnu žaloby uvedl, že nepožaduje úrok, ale úrok z prodlení, nejde podle odvolacího soudu pouze o změnu právní kvalifikace, ale o změnu žaloby, neboť každý z nároků (úrok a úrok z prodlení) vychází z jiného skutkového základu. Požadoval-li proto žalobce v původní žalobě úroky a soud prvního stupně mu opětovně přiznal nárok na zaplacení úroků z prodlení, postupoval opakovaně nesprávně.
Odvolací soud dospěl k závěru, že nárok na zaplacení úroků z prodlení je promlčen, neboť promlčecí doba ohledně úroků z prodlení počala běžet již od 7. března 1994, kdy se žalovaný ocitl v prodlení se splněním předmětného závazku a nárok na zaplacení úroků z prodlení byl uplatněn až v rámci změny žaloby v roce 2011.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Dle názoru dovolatele spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze zjištění, které je v rozporu s výsledky provedeného dokazování.
Dovolatel oponuje závěru odvolacího soudu o promlčení žalobního nároku. Zastává a obhajuje názor, že žalobní nárok nemůže být promlčen, neboť již v žalobě ze dne 31. března 1994 uplatnil požadavek na náhradu nákladů řízení a v podání ze dne 8. června 1994 doplnil žalobní petit o nárok na zaplacení úroku vztažený k datu splatnosti předložené faktury ze dne 7. března 1994.
Dovolatel soudům obou stupňů vytýká, že právně pochybily, kvalifikovaly-li jeho podání ze dne 21. listopadu 2011, v němž specifikoval své nároky, jako změnu žalobního petitu. Podle jeho přesvědčení šlo o upřesnění již dříve požadovaných úroků, s čímž koresponduje i jeho vyjádření v tomto podání, že návrh na změnu žaloby je zcela bezpředmětný. O změnu žaloby podle dovolatele nemohlo jít ani proto, že jeho podání ze dne 21. listopadu 2011 nebylo takto označeno a nemá ani zákonem požadované náležitosti návrhu na změnu žaloby.
Na podporu svého názoru o nároku na zaplacení úroků z prodlení dovolatel dále argumentuje pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. července 1999, jímž mu bylo v téže věci přiznáno vůči žalovanému částečné plnění a to i s příslušenstvím včetně úroků z prodlení.
Dalšího pochybení se podle dovolatele dopustily soudy obou stupňů tím, že nijak nereagovaly na jeho návrh na vydání rozsudku pro uznání, který byl obsažen v jeho podání ze dne 5. srpna 2001 adresovaném Okresnímu soudu v Litoměřicích a v podání ze dne 7. srpna 2001 určeném Krajskému soudu v Ústí nad Labem.
Podle dovolatele odvolací soud rovněž pochybil svým rozhodnutím o nákladech řízení, jestliže mu přes stoprocentní úspěch ve věci nepřiznal vůči žalovanému nárok na náhradu nákladů řízení. Podle jeho názoru odvolací soud citovaný nález Ústavního soudu nesprávně aplikoval. Skutečnost, že úroky s ohledem na délku řízení převyšují výši vymáhané jistiny, nemůže jít podle jeho mínění k jeho tíži, neboť dlouhotrvající řízení nebylo zapříčiněno jeho zaviněním. Rozhodl-li proto odvolací soud, že si každý z účastníků ponese své náklady řízení, jde podle přesvědčení dovolatele o nespravedlivé rozhodnutí.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval nejprve správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit správnost napadeného rozhodnutí znamená z pohledu dovolacích námitek přezkoumat závěr odvolacího soudu o promlčení nároku žalobce na úroky z prodlení v zákonné výši.
Podle ustanovení §43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
Podle ustanovení §95 odst. 1 věty první o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení.
Změnou žaloby se ve smyslu ustanovení §95 odst. 1 o. s. ř. rozumí mimo jiné to, že žalobce na základě stejného skutkového základu požaduje více, než požadoval v žalobě, kterou bylo řízení zahájeno. Soud změnu žaloby připustí, pokud žalobní petit, popř. vylíčení rozhodujících skutečností, ohledně nichž se navrhuje změna, nevykazují takové vady, které by bránily pokračování řízení; v opačném případě se uplatní postup podle ustanovení §43 o. s. ř. a vady žaloby bude nutné odstranit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2006, sp. zn. 25 Cdo 2297/2005, jež je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). Od tohoto závěru nemá dovolací soud jakéhokoli důvodu odchýlit se ani v souzené věci.
Z obsahu spisu Nejvyšší soud zjistil, že podáním ze dne 8. června 1994 (č.l. 4 spisu) žalobce doplnil svou žalobu podanou dne 31. března 1994 (č.l. 1 spisu) tak, že požaduje, aby soud uložil žalovanému povinnost mu zaplatit „částku 225 403 Kč a úroky od 7.3.94, kdy byla splatnost předložené faktury.“ Vzhledem k tomu, že jde v části vyjádřené slovy „úroky od 7.3.94“ o podání neurčité, byl na místě postup soudu dle §43 odst. 1 o. s. ř., a nikoli postup směřující k připuštění změny žaloby, jak nesprávně odvolací soud zavázal soud prvního stupně v rozsudku ze dne 6. října 2011, č. j. 9 Co 572/2011-367, jímž jeho rozsudek ze dne 22. června 2011, č. j. 8 C 49/94-340, zrušil v části, v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci úroky z prodlení z částky 200 096 Kč a náhradu nákladů řízení, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Náležitou výzvu dle §43 odst. 1 o. s. ř. soud prvního stupně učinil až usnesením ze dne 27. října 2011, č. j. 8 C 49/97-377, kdy žalobci uložil, aby ve stanovené lhůtě specifikoval příslušenství žalované pohledávky, tedy aby uvedl, zda požaduje úrok či úrok z prodlení, za jaké období a v jaké výši (včetně případného návrhu na změnu žaloby). Na tuto výzvu soudu žalobce reagoval podáním (bez data vyhotovení), které bylo podáno u soudu dne 21. listopadu 2011 (č.l. 379 spisu), v němž se žalobce odvolává na své podání ze dne 8. června 1994 a uvádí, že „je požadováno zaplacení 3% úroku z prodlení po splatnosti faktury a to z částky 200 096 Kč v období od 7.3.1994 do 14.7.1994. Dále pak od 15.7.1994 z této částky zaplatit 16% úrok z prodlení po splatnosti faktury a to do zaplacení.“ V závěru tohoto podání potom žalobce podotýká, že návrh na změnu žaloby je zcela bezpředmětný.
Následné usnesení ze dne 22. listopadu 2011, č. j. 8 C 49/94-380, jímž soud prvního stupně připustil změnu žaloby ohledně úroků z prodlení, nemá ve shora cit. ustanovení §95 o. s. ř. oporu, přičemž ani zmíněné podání žalobce bez data vyhotovení (č.l. 379 spisu) nelze považovat za změnu žaloby. Z jeho obsahu je totiž zcela nepochybné, že jím žalobce k výzvě soudu odstraňuje vady žaloby dle §43 o. s. ř. a zřejmě k poznámce soudu o možném podání návrhu na změnu žaloby obsažené ve výzvě současně reaguje i tak, že návrh na změnu žaloby označuje za bezpředmětný.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o tom, že „nárok na zaplacení úroku z prodlení byl uplatněn až v rámci změny žaloby v roce 2011“, není správný. Jestliže pak odvolací soud na základě tohoto závěru rozhodl, že nárok žalobce na zaplacení úroků z prodlení je promlčen, nemůže toto jeho právní posouzení obstát a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Vzhledem k právnímu závěru, který dovolací soud v této věci zaujal k otázce změny žaloby, se již nemusel zabývat dalšími dovolacími námitkami, které bude moci dovolatel uplatnit v dalším řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. září 2014
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu