ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.854.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 854/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně DEBRA Invest s.r.o. v likvidaci , se sídlem v Praze 5, Kmochova 517/2, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 26128195, zastoupené Mgr. Barborou Hákovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kmochova 517/2, proti žalované MONTECO spol. s r.o. , se sídlem v Praze 4-Nuslích, Nad Jezerkou 1275/5, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45311781, zastoupené Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2134/126, o zaplacení 696 749 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Cm 127/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 4 Cmo 192/2012-147, ve znění usnesení ze dne 22. února 2013, č. j. 4 Cmo 192/2012-168, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 4 Cmo 192/2012-147, ve znění usnesení ze dne 22. února 2013, č. j. 4 Cmo 192/2012-168, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2011, č. j. 8 Cm 127/2007-107, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil (v pořadí druhý ve věci) rozsudek ze dne 21. října 2011, č. j. 8 Cm 127/2007-107, jímž Městský soud v Praze uložil žalované zaplatit žalobkyni 696 749 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za dostatečná, přičemž se ztotožnil i s právním posouzením věci, v níž se žalobkyně domáhala po žalované z titulu bezdůvodného obohacení částky 696 749 Kč, kterou jí zaplatila na úhradu daně z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“) na základě faktury č. 23/06 znějící na 4 363 854 Kč, kterou žalovaná posléze stornovala, avšak částku ve výši DPH žalobkyni nevrátila.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že mezi účastnicemi nebylo v řízení sporu o úhradě předmětné částky ze strany žalobkyně ve prospěch žalované a ani o tom, že se jednalo o částečné plnění na fakturu č. 23/06 na základě zprávy žalované – požadavku E. K. ze dne 8. září 2006, který byl zároveň jednatelem žalobkyně i jediným akcionářem společnosti ČNES bau – export, a.s. (dále též jen „ČNES“). Přitom šlo o fakturaci za železobetonové prefabrikáty, jež vyrobila žalovaná pro společnost ČNES na základě smlouvy o dílo uzavřené dne 5. 9. 2005 mezi ní jako zhotovitelem a společností ČNES jako objednatelem. Žalovaná založila svou obranu na argumentaci, že požadovanou částku započetla na svou pohledávku, kterou měla proti společnosti ČNES.
Odvolací soud uvedl, že předmětný závazkový vztah existoval pouze mezi žalovanou a ČNES, nikoli mezi žalovanou a žalobkyní. Na tomto závěru nic nemění ani to, že žalovaná některé částky na základě pokynu E. K. fakturovala žalobkyni a posléze žalobkyní zaplacenou fakturu č. 23/06 stornovala. Podle posouzení odvolacího soudu nelze obsah předmětného dopisu ze dne 8. září 2006 považovat za převzetí dluhu dle §531 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a ani za přistoupení dluhu dle §533 obč. zák., a to pro absenci písemné formy dohody. Pro absenci písemné formy by tak byl takový právní úkon neplatný podle §40 odst. 1 obč. zák. Pokud tedy žalobkyně uhradila žalované žalobou požadovanou částku a žalovaná posléze předmětnou fakturu stornovala, nemohla žalovaná částku, již měla povinnost vrátit žalobkyni, započíst na svou pohledávku, kterou měla vůči třetí osobě – společnosti ČNES, a to přesto, že žalobkyní uhrazená částka byla placena v souvislosti s plněním poskytovaným ze strany žalované na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi žalovanou a ČNES. Podle odvolacího soudu tak došlo k situaci, že žalovaná započítávala svou pohledávku vůči žalobkyni, ačkoli proti ní žádnou pohledávku neměla. Odvolací soud uzavřel, že s ohledem na absenci předpokladu vzájemnosti pohledávek k platnému započtení nedošlo, žalovaná se nevrácením žalované částky obohatila, a proto je povinna v souladu s ustanovením §451 a násl. obč. zák. toto plnění vrátit. Soud prvního stupně tedy nijak nepochybil, pokud žalobě v plném rozsahu vyhověl. Proto jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 a §238 a contrario občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. ledna 2013. Podle přesvědčení dovolatelky závisí napadené rozhodnutí na „vyřešení hmotného práva, a to aplikace §265 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), tedy poctivého obchodního styku, a §3 obč. zák., tedy dobrých mravů.“ Pokud jde o dovolací důvod, odkazuje na §241a o. s. ř.
Dovolatelka, rekapitulujíc skutkový děj věci, odvolacímu soudu vytýká, že se nijak nevypořádal s její námitkou, že právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je v rozporu s poctivým obchodním stykem, resp. dobrými mravy, a proto měly soudy výkonu tohoto práva odepřít právní ochranu s odkazem na §265 obch. zák., resp. §3 obč. zák. Podle mínění dovolatelky je proto na posouzení dovolacího soudu, zda požívá právní ochrany a je v souladu s poctivým obchodním stykem (jak tomu bylo i v souzené věci) jednání, kdy má „investor“ více společností, vydá pokyn k fakturaci na prosperující společnost, avšak zboží či služby odebere předlužená společnost, s níž je na toto plnění uzavřena smlouva, aby v určitém okamžiku, kdy je to pro něj výhodné, požadoval provedenou úhradu za zboží či služby zpět z titulu bezdůvodného obohacení, avšak úhradu z předlužené společnosti neprovede.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudky soudů obou stupňů tak, že zamítne žalobu a přizná jí právo na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů.
Ve vyjádření k dovolání ho žalobkyně označila za nepřípustné a nedůvodné. Podle žalobkyně žalovaná sice v řízení tvrdila námitku nemravnosti či nepoctivosti, na konkrétní zákonná ustanovení však neodkazovala a nijak nespecifikovala, v čem by měla nemravnost či nepoctivost spočívat. Tvrzení, že žalobkyně a společnost BAU INPRO a.s. by měly být údajně propojenými společnostmi, takovou námitku neodůvodňuje a kromě toho není ani pravdivé. Žalovanou v dovolání kritizovaný postup ze strany žalobkyně hraničí podle ní s pomluvou, přičemž jde rovněž o tvrzení neuplatněné v předchozím řízení, a je proto irelevantní. Žalobkyně poukazuje na to, že se žalovaná zúčastnila celé transakce dobrovolně, že to byla žalovaná, která vystavila fakturu na žalobkyni. Pokud žalobkyně uhradila zálohu na fakturu ve výši odpovídající DPH, učinila tak proto, že žalovaná neměla na úhradu peníze. Akcentuje, že jí a ani společnosti BAU INPRO a.s. žalovaná žádné zboží nedodala a že vznik pohledávky zapříčinila žalovaná, jestliže fakturu stornovala. Žalobkyně navrhuje dovolání zamítnout či odmítnout s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení (oproti nesprávnému očekávání dovolatelky) – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, o nějž jde i v posuzované věci, lze obecně opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně rozhodl oběma rozsudky stejně – žalobě vyhověl). Je však přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu spatřuje dovolací soud v této věci nikoli v otázkách, které odvolací soud řešil (a které jsou příkladmo vymezeny v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.), ale v otázce odepření právní ochrany výkonu práva dle ustanovení §265 obch. zák., kterou odvolací soud pominul, ačkoli ji k námitce žalované (odvolatelky) řešit měl.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud v popisné části zmínil odvolací námitku žalované o rozporu práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení s poctivým obchodním stykem, resp. s dobrými mravy, když poukazoval na výtku žalované, že se soud prvního stupně touto její námitkou nezabýval. Odvolací soud však tuto její výhradu pouze konstatoval, aniž by se s ní jakkoli vypořádal, a otázku případné aplikace §265 obch. zák. neposuzoval, ačkoli řešení této otázky mohlo být určující pro výsledek sporu. Jestliže tak odvolací soud neučinil, je jeho právní posouzení žalobního nároku na vydání bezdůvodného obohacení neúplné, a proto nesprávné a uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (a v závislém výroku o nákladech odvolacího řízení) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé (a v souvisejícím výroku o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. března 2014
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu