ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.925.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 925/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Braddock Finance & Capital LTD. , se sídlem Suite B, 29 Harley Street, Londýn, W1G 9QR, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 04575632, zastoupené Mgr. Davidem Metelkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Boleslavova 901/7, proti žalovaným 1) J. V. , zastoupenému JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Rooseveltova 335 a 2) T. P. , zastoupenému Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Muchova 223/9, o zaplacení částky 3,843.710,04 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 118 C 72/2009, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 24. září 2012, č. j. 18 Co 203/2012-526, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 29.040,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 21. září 2011, č. j. 118 C 72/2009-413, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 3,843.710,04 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku s tím, že plněním jednoho z nich zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.) a o náhradě svědečného a znalečného (výroky IV. a V.).
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k odvolání žalobkyně (proti výrokům o nákladech řízení mezi účastníky) a žalovaného 1) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, podle nichž právní předchůdkyně žalobkyně Československá obchodní banka, a.s. (dále jen „banka“) a žalovaný 1) uzavřeli 3. července 2006 smlouvu o úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“) podle ustanovení §497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na jejímž základě žalovaný 1) čerpal formou kontokorentního úvěru peněžní prostředky ve výši 3,842.538,04 Kč. Žalovaný 2) prohlášením ze dne 16. srpna 2007 převzal ručení podle ustanovení §303 a násl. obch. zák. za závazky žalovaného 1) ze smlouvy o úvěru. Protože žalovaný 1) nesplácel řádně, prohlásila banka úvěr za splatný ke dni 16. července 2007 a vyzvala nejprve žalovaného 1), následně i žalovaného 2) k úhradě. Na to reagoval žalovaný 2) zaplacením dvou splátek po 400.000,- Kč, které byly započteny na dospělé příslušenství, zbytek dluhu žalovaní neuhradili. Smlouva o úvěru není neplatná pro chybějící souhlas manželky žalovaného 1) s ohledem na ustanovení §145 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť námitku neplatnosti podle ustanovení §40a obč. zák. mohla uplatnit jen manželka žalovaného 1), nikoliv on sám. Manželka žalovaného 1) tuto námitku nevznesla. Smlouva není neplatná ani podle ustanovení §38 odst. 2 obč. zák. z důvodu žalovaným 1) tvrzené, avšak v řízení neprokázané, duševní poruchy při uzavření smlouvy. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno podvodné jednání žalovaných při uzavření smlouvy, toto jednání je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy, tedy věřitel, což se však nestalo.
K námitce žalovaného 1), že v době uzavření smlouvy o úvěru trpěl duševní poruchou, pro niž se léčil u psychiatra, a byl v takovém psychickém stavu, že nechápal obsah smlouvy a význam svého podpisu, odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně k této otázce provedl dostatečné dokazování. Ze znaleckého posudku, který zadal soud prvního stupně lékaři z oboru psychiatrie, vyplývá, že žalovaný 1) v době uzavření smlouvy duševní poruchou netrpěl, což je podpořeno zjištěním, že z doby uzavření smlouvy zdravotní pojišťovna neeviduje žádné recepty na psychiatrické léky pro žalovaného 1), žádná jeho vyšetření psychiatrem či jiné psychiatrické výkony. Posudek jiného znalce předložený žalovaným 1) a výpověď ošetřujícího lékaře žalovaného 1), které byly se závěry soudem ustanoveného znalce, zdravotní dokumentací a sdělením zdravotní pojišťovny v rozporu, odvolací soud nepovažoval za věrohodné. Proto se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný 1) byl schopen úvěrovou smlouvu uzavřít, neboť v době uzavírání smlouvy duševní poruchou netrpěl.
Ohledně výhrady, že souběžně probíhá u Městského soudu v Praze řízení o zaplacení zajišťovací směnky k předmětnému úvěru a že tedy projednání věci brání překážka věci zahájené, se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, když s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 29. května 2003, sp. zn. 33 Odo 202/2002, které je veřejnosti dostupné - stejně jako níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu - na jeho webových stránkách) tuto námitku nepovažoval za důvodnou.
Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť podle jeho názoru má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a namítá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve vymezení okruhu subjektů, které se mohou dovolat neplatnosti právního úkonu ve smyslu ustanovení §40a obč. zák., a dovozuje, že vystupuje-li v dvoustranném závazkovém vztahu na jedné straně více účastníků (subjektů), je třeba citované ustanovení vykládat tak, že neplatnosti se může dovolat kterýkoliv z účastníků, a to i tehdy, vystupuje-li na téže straně dvoustranného závazkového vztahu jako ten účastník, který relativní neplatnost právního úkonu svým jednáním způsobil. Dovolatel dále uvádí okruh otázek, které již byly v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešeny, ale které mají být podle jeho názoru posouzeny jinak. Předně požaduje jiné posouzení otázky, zda skutečnost, že jednání účastníka smlouvy naplňuje znaky některé skutkové podstaty uvedené v trestním zákoníku, nezpůsobuje absolutní neplatnost právního úkonu ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. Dovolatel podrobně popisuje, proč nesouhlasí s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem relativní neplatnosti podle ustanovení §49a obč. zák., jíž se může úspěšně dovolat pouze druhý účastník smlouvy. Naopak má za to, že pokud se žalovaný 2) při uzavírání smlouvy o úvěru dopustil podvodu vůči žalobkyni i vůči žalovanému 1), měl by takový právní úkon být posouzen jako absolutně neplatný ve smyslu ustanovení §39 obč. zák., resp. by měl být relativně neplatný nejen vůči žalobkyni, ale i vůči žalovanému 1), třebaže vystupuje na stejné (t. j. dlužnické) straně jako osoba, která se podvodného jednání dopustila.
Podle názoru dovolatele by měl být Nejvyšším soudem přehodnocen i v judikatuře ustálený názor, že probíhající řízení o nároku z tzv. zajišťovací směnky netvoří překážku věci zahájené pro řízení o nároku ze zajištěné pohledávky.
Konečně se dovolatel domáhá přezkumu rozsudků soudu prvního a druhého stupně v tom smyslu, zda předložené důkazy o jeho zdravotním stavu neměly vést k závěru, že k uzavření smlouvy o úvěru nebyl způsobilý. Obšírně popisuje, jak měly soudy postupovat při hodnocení důkazů, aby došly ke zjištění, že smlouva platně uzavřena nebyla.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. V úvahu tak přichází přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo zrušeno ke dni 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Otázky, které dovolatel formuloval, nejsou otázkami ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., pro jejichž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemůže založit otázka, které subjekty mohou vznést námitku relativní neplatnosti ve smyslu §40a obč. zák., neboť tuto námitku žalovaný 1) v odvolání neuplatnil, odvolací soud se přezkoumáním správnosti závěru soudu prvního stupně k této otázce nezabýval, když nebyl odvoláním zpochybněn, to znamená, že na řešení této otázky své rozhodnutí nezaložil a neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán dovolacím soudem. Kromě toho dovolatel patrně přehlédl, že žalovaný 2) je ručitelem, nikoliv dlužníkem, a že tedy nebyl smluvní stranou smlouvy o úvěru. Argumentace dovolatele je proto zcela zavádějící.
Odvolací soud své rozhodnutí nezaložil ani na dovolatelem předestřené otázce, zda okolnost, že jednání účastníka smlouvy při jejím uzavření naplňuje znaky některé skutkové podstaty uvedené v trestním zákoníku, nezpůsobuje absolutní neplatnost právního úkonu ve smyslu §39 obč. zák. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze připisovat otázkám, na nichž napadené rozhodnutí nespočívá a které nebyly odvolacím soudem řešeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 3580/2012, a ze dne 30. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 3399/2012). Pro úplnost lze pouze uvést, že na závěrech vyjádřených v rozsudku uveřejněném pod číslem 70/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek k této otázce nemá Nejvyšší soud důvod ničeho měnit.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z otázky, zda probíhající řízení o nároku z tzv. zajišťovací směnky zakládá překážku věci zahájené (litispendenci) podle ustanovení §83 odst. 1 o. s. ř. Výkladem tohoto ustanovení se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 27. července 2000, sp. zn. 20 Cdo 723/2000, uveřejněném pod číslem 46/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovodil, že o překážku věci zahájené podle ustanovení §83 odst. 1 o. s. ř. se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem (údajem o tom, čeho se žalobce domáhá) vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (tj. ze stejného skutku). Předmětem řízení v projednávané věci jsou práva ze závazkového úvěrového vztahu a nikoli ze směnky, o totožnost předmětu řízení tedy nejde.
Směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku. Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje jednotlivé druhy směnek, je třeba i v případě tzv. směnek zajišťovacích dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému. Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek (čl. I. §17 zákona č. 191/1950 Sb.), jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit (stejný názor je zastáván též v právnické literatuře - srov. Kovařík, Z. Směnka jako zajištění. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, str. 7). I soudní praxe dovodila, že tzv. zajišťovací směnka jakožto prostředek zajištění (nikoliv zajišťovací závazek), je samostatným nárokem, nezávislým dokonce na existenci zajištěné pohledávky (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 Cmo 14/97, publikované v časopise Soudní rozhledy číslo 2, ročník 1999, str. 54 a násl.). Ze samostatnosti plnění ze směnky a plnění ze smlouvy vyplývá i způsob vymáhání plnění věřitelem. Toto rozhodnutí je plně na jeho úvaze, věřitel může zvolit jak uplatnění pohledávky zajištěné, tak nároku ze zajišťovací směnky, a to i souběžně. V obou řízeních je pak na dlužníkovi, aby prokázal, že splnil svůj závazek vůči věřiteli, a to buď uspokojením zajištěné pohledávky, nebo platbou směnky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2003, sp. zn. 33 Odo 202/2002).
Z povahy zajišťovací směnky vyplývá, že plněním na zajišťovací směnku (na rozdíl od plnění z titulu ručení nebo od uspokojení věřitele z výtěžku zpeněžení zástavy) nezaniká zajištěná pohledávka a stejně tak plněním na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněného pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Okolnost, že šlo o směnku zajišťovací, a že tedy věřiteli může náležet z ekonomického hlediska plnění jen jednou, se ovšem projeví tím, že v rozsahu proplacení zajišťovací směnky se dlužník ubrání případnému nucenému vymožení exekučním titulem přiznané zajištěné pohledávky námitkou plnění na zajišťovací směnku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2012, sp. zn. 21 Cdo 2564/2011).
Závěr odvolacího soudu, podle něhož není dána překážka věci zahájené, je tedy v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu a Nejvyšší soud nemá důvod se od ní odchýlit ani nyní.
Konečně namítá-li dovolatel, že předložené důkazy o jeho zdravotním stavu neměly vést k závěru, že byl způsobilý uzavřít smlouvu o úvěru, zpochybňuje tím skutková zjištění soudů nižších stupňů, na nichž založily pro dovolatele nepříznivé rozhodnutí. Námitky dovolatele v tomto směru lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (t. j., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však dovolatel u dovolání přípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici a jehož prostřednictvím nemůže být přípustnost dovolání založena (srov. ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný 1), jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 23.700,- Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 6., §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění ke dni 15. května 2013, z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 téže vyhlášky, z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 5.040,- Kč a celkem činí 29.040,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. října 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu