ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.995.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 995/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Allianz Elementar Versicherung – Aktiengesellschaft , se sídlem ve Vídni, Hietzinger Kai 101 – 105, Rakouská republika, zastoupené JUDr. Milenou Hegenbartovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Perlová 371/5, proti žalovanému J. V. , zastoupenému JUDr. Vlastimilem Plíhalem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, SNP 1350, o 76 234,81 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 53/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 12 Cmo 279/2009-377, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 859 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně JUDr. Mileny Hegenbartové.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil zamítavý rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. června 2009, č. j. 38 Cm 53/2006-251, tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 35 383,49 EUR s 5% úrokem z této částky od 23. května 2006 do zaplacení, zrušil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů a před dovolacím soudem. Odvolací soud tak rozhodl poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. června 2012, č. j. 32 Cdo 645/2012-353, zrušil jeho předchozí rozsudek ze dne 27. dubna 2010, č. j. 12 Cmo 279/2009-291, ve znění opravného usnesení ze dne 29. prosince 2011, č. j. 12 Cmo 279/2009-336, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud odvolacímu soudu vytkl nesprávné hodnocení dopisu žalovaného ze dne 18. dubna 2000 a nevypořádání se s tvrzením žalovaného, že za odmítnutí reklamace je třeba považovat jeho odpor v jiné věci mezi týmiž účastníky v jiném soudním řízení.
Odvolací soud, poté, co v intencích pokynu dovolacího soudu zopakoval dokazování listinami uvedenými v odůvodnění rozhodnutí, dospěl k závěru, že společnost LKW Walter Internationale Transportorganisation AG (dále též jen „LKW Walter“) řádně reklamovala u žalovaného poškození přepravovaného zboží. Učinila tak dopisem ze dne 24. března 2000, který je podle názoru odvolacího soudu řádnou reklamací ve smyslu čl. 32 odst. 2 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), uveřejněné ve vyhlášce č. 11/1975 Sb. (dále též jen „Úmluva CMR“), přičemž o obdržení této reklamace ze strany žalovaného není mezi účastníky sporu. Skutečnost, že žalovaný předmětnou reklamaci obdržel a neodmítl ji faxem ze dne 18. dubna 2000, kterým na ni reaguje, odvolací soud dovodil z obsahu této listiny, v níž žalovaný uvedené společnosti sděluje, že požadované doklady k havárii vozidla zašle v termínu do 21. dubna 2000 a to ihned po jejich obdržení. Žalovaný pak podle posouzení odvolacího soudu neodmítl reklamaci ani v podaném odporu proti platebnímu rozkazu, vydaném ve věci sp. zn. 40 Cm 106/2001, neboť se v něm nezříká své odpovědnosti za škodu, nýbrž pouze uplatňuje námitku promlčení žalobou uplatněného nároku a má výhrady k výši požadované škody. Totéž odvolací soud zjistil i z podání ze dne 11. července 2002, jímž se žalovaný vyjádřil k žalobě.
Skutečnost, že odvolací soud nepřiznal žalobkyni nárok na náhradu škody v omezeném rozsahu dle čl. 23 odst. 3 Úmluvy CMR, odvolací soud odůvodnil odkazem na čl. 29 odst. 1 a 2 Úmluvy CMR. Jestliže tedy v souzené věci došlo k poškození zboží při jeho přepravě v důsledku dopravní nehody, jejíž příčinou byl mikrospánek řidiče žalovaného, lze podle odvolacího soudu toto jednání dopravce resp. jeho řidiče kvalifikovat jako hrubou nedbalost rovnocennou úmyslu, pro něž limitace náhrady škody neplatí. Podle názoru odvolacího soudu bylo povinností žalovaného v rámci řádné péče o zásilku její přepravu organizačně zajistit tak, aby možnost dopravní nehody byla eliminována. Jako příklad řádné péče uvedl zajištění dvou řidičů, kteří by se mohli při přepravě předmětné zásilky střídat.
Odvolací soud dospěl jako ve svém předchozím rozsudku k závěru, že pokud žalovaný neprokázal odmítnutí reklamace uplatněné žalobkyní dopisem ze dne 24. března 2000, došlo podáním písemné reklamace ke stavení promlčecí doby ve smyslu čl. 32 odst. 1 Úmluvy CMR, přičemž tato promlčecí doba do dne podání žaloby dne 23. května 2006 neuplynula. Vzhledem k tomu, že žalovaného stíhá ve smyslu čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR objektivní odpovědnost za poškození zásilky a žalovaný v řízení netvrdil a neprokázal liberační důvody, pro něž by byl své odpovědnosti za škodu zproštěn, odvolací soud změnil napadený zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhověl žalobě a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů a před dovolacím soudem.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku ve věci samé napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci, postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž dále tvrdí, že rozhodnutí vychází ze skutkového stavu, který nemá oporu v provedeném dokazování.
V rámci ohlášeného dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř. dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se v rozporu s názorem Nejvyššího soudu ve zrušujícím rozsudku nezabýval jeho námitkou, že mu nebyla předmětná reklamace doručena. Prohlásil-li odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že doručení podání ze dne 24. března 2000 žalovanému není sporné, neodpovídá to podle dovolatele skutečnosti. Má proto za to, že skutkový stav, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť v řízení nebyl proveden žádný důkaz, jímž by bylo prokázáno, že mu byl doručen fax ze dne 24. března 2000, jak tvrdí žalobkyně. Z tohoto důvodu podle dovolatele nemohlo dojít k přerušení promlčecí doby dle čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR.
Podle dovolatele odvolací soud právně pochybil, aplikoval-li při posuzování odpovědnosti dopravce čl. 29 Úmluvy CMR na základě závěru, že došlo-li k poškození zboží při jeho přepravě v důsledku dopravní nehody vozidla, jejíž příčinou byl mikrospánek řidiče žalovaného a žalovaný v rámci své povinnosti řádné péče o zásilku při přepravě organizačně nezajistil samotnou přepravu tak (např. zajištěním dvou řidičů, kteří by se mohli při přepravě střídat), aby možnost vzniku dopravní nehody eliminoval, lze toto jeho jednání jako dopravce resp. jeho řidiče kvalifikovat jako hrubou nedbalost rovnocennou úmyslu. Dovolatel považuje tento názor za chybný, přičemž tvrdí, že nahodilou situaci, jako je mikrospánek řidiče, nelze považovat za důsledek toho, že vozidlo řídí pouze jeden řidič, a nikoli dva řidiči. Rovněž tak namítá, že přepravu prováděnou jedním řidičem nelze automaticky považovat za nebezpečnou a tedy za jednání rovnající se úmyslu ve smyslu čl. 29 Úmluvy CMR. V této souvislosti poukazuje na povinné bezpečnostní přestávky řidičů a zdůrazňuje, že pokud v řízení nebylo prokázáno porušení předpisů, v nichž je tato povinnost zakotvena, nelze ani učinit závěr, že žalovaný jednal ve smyslu čl. 29 Úmluvy CMR. Dovolatel, poukazuje na dispozitivnost §617 obchodního zákoníku, dále uvádí, že přeprava je služba jako každá jiná, přičemž sjednané podmínky přepravy, mezi něž patří i počet řidičů provádějících přepravu, mají vliv i na cenu přepravy. Pokud tedy odesílatel požaduje výhradně jednoho řidiče a není ochoten připlatit na ceně přepravy za druhého řidiče, nemůže to podle dovolatele samo o sobě znamenat, že dopravce vykonávající přepravu jen jedním řidičem jedná bez odborné péče či dokonce takové jednání kvalifikovat jako jednání rovnající se úmyslu. Pokud odvolací soud dospěl k takovému závěru, jde z jeho strany o nerespektování obchodní reality.
Dalšího právního pochybení se podle dovolatele odvolací soud dopustil svým závěrem, že odporem žalovaného v soudním řízení vedeném pod sp. zn. 40 Cm 106/2001 nedošlo k odmítnutí reklamace žalobkyně. Tvrdí, že pokud dopravce vyjádří nesouhlas s nárokem na zaplacení škody z přepravy, který je specifikován v žalobě, a podá odpor, pak jednoznačně vyjádřil nesouhlas s nárokem na náhradu škody a odmítl i reklamaci, když odmítnutím nároku z reklamace žalobkyně došlo i k odmítnutí reklamace samotné ve smyslu čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR.
Podle dovolatele odvolací soud zatížil řízení i vadami. Jako vadný označuje především postup, kdy odvolací soud, aniž předem účastníky seznámil se svým právním názorem, přistoupil k aplikaci čl. 29 Úmluvy CMR. Podle dovolatele tak jde o překvapivé rozhodnutí a situaci, kdy neměl možnost předložit odvolacímu soudu argumenty pro případnou změnu jeho právního názoru. Dále mu vytýká, že se nijak nevypořádal s jeho návrhem na provedení důkazu výslechem znalce, který zpracoval posudek k hodnotě zásilky, čímž mu znemožnil se účinně bránit proti nárokům vzneseným žalobkyní.
Dovolatel se rovněž domnívá, že z odůvodnění napadeného rozsudku není možné jednoznačně určit, proč soud přiznal žalobkyni částku 35 386,49 EUR s příslušenstvím (správná částka je 35 383,49 EUR). Dovolatel opakovaně zpochybňuje výši škody, jakož i znalecký posudek na její určení. Poukazuje na rozpor mezi částkou 18 751 GBP, na niž ocenil hodnotu poškozené zásilky znalec, a částkou, na jejíž zaplacení soudy přiznaly žalobkyni nárok, neboť při použití kurzu 1 EUR = 0,6889 GBP vychází škoda na zásilce ve výši 27 218,75 EUR. Dovolatel se domnívá, že rozdíl mezi soudy přiznanou částkou a částkou 27 218,75 EUR představuje zřejmě úroky z prodlení, jež uhradila žalobkyně poškozenému od 24. března 2000 do zaplacení škody. Podle přesvědčení dovolatele nelze nároku žalobkyně na zaplacení úroků z úroků z prodlení vyhovět, neboť to právní úprava nepřipouští. Konečně dovolatel rozporuje poučení odvolacího soudu, který podmínil podání případného dovolání zásadním právním významem napadeného rozhodnutí.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně reaguje na jednotlivé dovolací námitky, které označuje za nedůvodné a účelové. Podle jejího názoru se odvolací soud v intencích pokynu dovolacího soudu opětovně zabýval otázkou doručení reklamace a odporem žalovaného, opakoval dokazování předmětnými listinami a na základě jejich vyhodnocení dospěl ke správnému právnímu závěru, že žalovanému byla reklamace řádně doručena a že ji žalovaný neodmítl. Rovněž poukazuje na to, že žalovaný vznáší námitku o omezené náhradové povinnosti ve smyslu čl. 23 odst. 3 Úmluvy CMR poprvé až v dovolacím řízení, a to zřejmě v reakci na nadbytečnou argumentaci odvolacího soudu článkem 29 Úmluvy CMR. Pro úplnost se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že žalovaný se při provádění přepravy dopustil hrubé nedbalosti rovnocenné úmyslu. Žalobkyně navrhuje dovolání zamítnout s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Namítá-li dovolatel v rámci ohlášeného dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř., že odvolací soud neprovedl žádný důkaz o doručení faxu (reklamace) ze dne 24. března 2000 žalovanému, není tato jeho kritika oprávněná. Jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud tuto skutečnost dovodil z reakce žalovaného na tuto reklamaci faxem ze dne 18. dubna 2000, jímž opakoval dokazování. Nelze proto uzavřít, jak tvrdí dovolatel, že skutkové zjištění odvolacího soudu o doručení reklamace žalovanému nemá oporu v provedeném dokazování.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatele, že odvolací soud právně pochybil, aplikoval-li při posuzování odpovědnosti žalovaného čl. 29 Úmluvy CMR.
Podle čl. 29 Úmluvy CMR se dopravce nemůže odvolávat na ustanovení této kapitoly, která vylučují nebo omezují jeho odpovědnost anebo přenášejí důkazní břemeno, byla-li škoda způsobena úmyslně nebo takovým jeho jednáním, které se podle práva soudu, u něhož se právní věc projednává, považuje za rovnocenné úmyslu (odstavec 1). Totéž platí i tehdy, jestliže se úmyslného jednání nebo zavinění dopustili zástupci nebo pracovníci dopravce nebo jiné osoby použité dopravcem k provedení přepravy a jestliže tito zástupci, pracovníci nebo jiné osoby jednali v rámci svých pracovních úkolů. V takovém případě se tito zástupci, pracovníci nebo jiné osoby rovněž nemohou odvolávat, pokud jde o jejich osobní odpovědnost, na ustanovení této kapitoly uvedená v odstavci 1 (odstavec 2).
Nejvyšší soud neshledal ve výkladu a aplikaci čl. 29 Úmluvy CMR ze strany odvolacího soudu žádné právní pochybení, jestliže posoudil příčinu nehody, která způsobila vznik škody na přepravované zásilce, jako úmyslné jednání žalovaného. Skutečnosti namítané dovolatelem (např. že odvolací soud nerespektoval „obchodní realitu“ při sjednávání a provádění přepravy) jsou pro uvedený právní závěr nerozhodné. Lze proto uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl v této otázce naplněn.
Nesprávnost právního posouzení věci nelze přitom spatřovat ani v řešení otázky, zda žalovaný podáním odporu v jiném soudním řízení (u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 106/2001) odmítl reklamaci dle čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR. Se zřetelem k tomu, že reklamace škody vzniklé na přepravované zásilce a žaloba jsou dva rozdílné instituty, by odpor proti platebnímu rozkazu, v němž žalovaný uplatňuje námitky proti žalobě, mohl být považován současně za úkon odmítnutí reklamace ve smyslu cit. článku Úmluvy CMR jen za předpokladu, že takový projev vůle žalovaného odmítnout reklamaci z podaného odporu vyplývá. Tak tomu však v souzené věci nebylo, když z pouhé námitky promlčení žalobního nároku či námitky absence věcné legitimace žalobkyně na tento předpoklad usuzovat nelze. Oponoval-li proto dovolatel právnímu závěru odvolacího soudu, že podáním odporu proti platebnímu rozkazu v jiném soudním řízení došlo ze strany žalovaného k odmítnutí předmětné reklamace žalobkyně, není tato jeho výhrada oprávněná a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl ani v této otázce naplněn.
Dovolací soud dále zkoumal, zda odvolací soud zatížil řízení tvrzenými či jinými vadami. Je třeba přisvědčit dovolateli, že odvolací soud účastníky řízení v závěru napadeného rozhodnutí nesprávně poučil, podmínil-li přípustnost případného dovolání zásadním právním významem napadeného rozhodnutí. V případě tohoto pochybení odvolacího soudu však nejde o vadu řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, navíc se s nesprávným poučením odvolacího soudu vypořádal i dovolací soud, dovodil-li přípustnost podaného dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť v případě napadeného rozsudku odvolacího soudu jde o měnící rozhodnutí.
Dovolací soud se dále zabýval kritikou dovolatele směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se úroků z prodlení. I kdyby byla tato dovolatelova námitka oprávněná, nešlo by o vadu řízení, nýbrž o nesprávné právní posouzení věci. K takovému závěru však dovolací soud nemohl dospět, neboť dovolatel neuvádí a dovolací soud nezjistil žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu v otázce úroků z prodlení.
Jako neopodstatněnou posoudil dovolací soud i výhradu dovolatele o překvapivosti napadeného rozhodnutí, aplikoval-li odvolací soud v souzené věci čl. 29 Úmluvy CMR. O překvapivé rozhodnutí v otázce uvedené právní normy nemůže však jít již proto, že touto částí odůvodnění reagoval odvolací soud na námitku dovolatele vznesenou až v předchozím dovolání.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., a ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalovaného pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátkou v částce 11 980 Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1 a §7 bodu 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 téže vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2 579 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. Při výpočtu náhrady nákladů dovolacího řízení byl pro přepočet základu řízení v EUR na českou měnu použit kurz devizového trhu vyhlášený Českou národní bankou pro 26. březen 2013, kdy bylo vyjádření k dovolání sepsáno.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 4. srpna 2014
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu