ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.1308.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 1308/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobce M. K. , zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 6/11, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a. s. se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 36 Cm 66/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2013, č. j. 5 Cmo 276/2013-116, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ervína Perthena, advokáta.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 17. května 2013, č. j. 36 Cm 66/2012-83, Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích zrušil rozhodčí nález Mgr. M. L. ze dne 11. 5. 2011, č. j. La 509/11-14, a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl totiž k závěru, že rozhodčí doložka z 6. 11. 2009 je neplatným právním úkonem, neboť se zřetelem k tomu, že nebyla sjednána individuálně, rozhodčí řízení mělo být pouze jednostupňové (tj. bez možnosti přezkumu rozhodčího nálezu jinými rozhodci), a výběr rozhodce byl ponechán na žalobci, tj. na tom, kdo podá návrh na vydání rozhodčího nálezu, zakládá značnou nerovnováhu v neprospěch žalovaného jako spotřebitele a je zneužívající klauzulí ve smlouvě o revolvingovém úvěru, kterou žalovaný uzavřel s žalobkyní (§56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013, viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb. - dále jen „obč. zák.“). V rozporu s ustanovením §56 obč. zák. byly smluvní podmínky (ujednání) vyhotoveny velmi drobným písmem silně ztěžujícím detailní čtení.
Vrchní soud v Praze ve výroku uvedeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zrušení rozhodčího nálezu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Připustil, že za zneužívající klauzuli ve spotřebitelské smlouvě lze považovat i rozhodčí smlouvu, podle níž spory ze směnky zajišťující návratnost revolvingového úvěru budou rozhodovány v jednoinstančním rozhodčím řízení. Uzavřel, že sporná rozhodčí smlouva (čl. 18 smluvních ujednání) - z hlediska přiměřenosti a vyváženosti smlouvy - může být zneužívající klauzulí v části, která umožňuje určit rozhodcem (mimo JUDr. E. V. a Mgr. M. L.) i osoby, které nejsou nijak blíže specifikovány [„jediný rozhodce určený společností Rozhodčí společnost Pardubice s. r. o. (...) ze seznamu rozhodců společnosti Rozhodčí společnost Pardubice s. r. o. (...), jediný rozhodce určený společností Rozhodčí společnost s. r. o. (...) ze seznamu rozhodců společnosti Rozhodčí společnost s. r. o. (...) ]. S odkazem na §41 obč. zák. dospívá k závěru, že touto částí rozhodčí smlouvy není potřeba se zabývat, jelikož v souzené věci rozhodoval jeden z jmenovitě určených rozhodců podle čl. 18 smluvních ujednání, a na základě podrobné argumentace má zato, že vyloučení ústního projednání věci a přezkumu rozhodčího nálezu jinými rozhodci a priori nemá za následek neplatnost rozhodčí smlouvy; stejně tak nelze uvažovat o neplatnosti rozhodčí smlouvy pro velikost písma, jakým byla zachycena písemně rozhodčí smlouva ve smluvních podmínkách.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
Podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (bod 1. článek II., zákona č. 404/2012 Sb., bod 2. čl. II. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dovolání proti shora uvedenému rozsudku vrchního soudu odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť (posuzováno podle jeho obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat. Může-li být dovolání totiž přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c) že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.
Dovolatel sice v dovolání líčí důvody, jejichž prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, avšak k otázce přípustnosti dovolání uvádí jen to, že „při řešení otázek hmotného práva, na kterých závisí napadené rozhodnutí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Z této formulace není zřejmé, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyplývá z ní pouze to, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud v dané věci věc po právní stránce posoudil.
Argument, podle kterého „při řešení otázky hmotného práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle §1 odst. 1, 2, §2, §9 odst. 1, §7 bodu 4., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II vyhlášky č. 390/2013 Sb.) - dále jen „advokátní tarif“, tj. částkou 1.500,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 378,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. listopadu 2014
JUDr. Václav Duda
předseda senátu