ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.1483.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 1483/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce L. U. , zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 32, proti žalovaným 1) JUDr. Z. A. , 2) R. H. , a 3) J. Š. , oběma zastoupeným JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem se sídlem v Praze 4, Voráčovská 14, o 2.500.000,- Kč a o smluvní pokutu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 231/2007, o dovolání všech účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2011, č. j. 35 Co 282/2011-284, ve znění opravného usnesení ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 35 Co 282/2011-289, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. října 2009, č. j. 11 C 231/2007-147, uložil všem žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 2.500.000,- Kč spolu se smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně z částky 1.250.000,- Kč za dobu od 10. 7. 2009 do zaplacení a se smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně z částky 1.250.000,- Kč za dobu od 9. 8. 2009 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 1.250.000,- Kč za dobu od 15. 12. 2003 do 9. 7. 2009 a ve výši 0,1 % denně z částky 1.250.000,- Kč za dobu od 14. 1. 2004 do 8. 8. 2009 (výrok II.); zároveň rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze k odvolání žalobce, druhé a třetího žalovaných rozsudkem ze dne 13. října 2011, č. j. 35 Co 282/2011-284, ve znění opravného usnesení ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 35 Co 282/2011-289, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3) a v zamítavém výroku o věci samé ve vztahu mezi všemi účastníky, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (řízení o odvolání prvního žalovaného bylo pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. března 2011, č. j. 11 C 231/2007-243, zastaveno; usnesením ze dne 28. dubna 2011, č. j. 11 C 231/2007-256, bylo odvolání proti usnesení o zastavení řízení odmítnuto pro opožděnost).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání všichni účastníci řízení.
Dovolání prvního žalovaného nesplňuje náležitosti dovolání podle občanského soudního řádu.
Podle §240 odst. 1 věty první občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“) účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Jak Nejvyšší soud uzavřel již v usnesení ze dne 25. ledna 2007, sp. zn. 28 Cdo 3014/2006, uvedením údaje o tom, v jakém rozsahu dovolatel rozhodnutí dovolacího soudu napadá, je vymezena kvantitativní stránka přezkumné činnosti dovolacího soudu. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. předpokládá, že dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že dovolací důvod je dán; případný pouhý odkaz na text zákona anebo samotná citace skutkové podstaty některého z dovolacích důvodů uvedených taxativně v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. nestačí. Chybí-li totiž vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné věcně přezkoumat (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti buď z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu, avšak jen do uplynutí dovolací lhůty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2003, sp. zn. 21 Cdo 1730/2002, publikované v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 23, C 1688). Případná výzva, aby dovolání, které neobsahuje všechny podstatné náležitosti, bylo opraveno nebo doplněno (§243c odst. 1, §43 odst. 1 o. s. ř.), se po uplynutí této lhůty stává bezpředmětnou. Původně odstranitelné vady dovolání se totiž marným uplynutím propadné (prekluzívní) lhůty podle §241b odst. 3 o. s. ř. stávají neodstranitelnými (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2005, sp. zn. 29 Odo 25/2005, a ze dne 14. prosince 2006, sp. zn. 29 Odo 1220/2006).
V posuzovaném případu bylo rozhodnutí odvolacího soudu včetně opravného usnesení doručeno prvnímu žalovanému dne 13. 12. 2011. Dovolání sepsané dne 7. 2. 2012 představuje tzv. blanketní dovolání; z jeho obsahu nelze zjistit, v čem konkrétně dovolatel spatřuje naplnění některého z dovolacích důvodů. Lhůta k podání dovolání, v níž mohl dovolání doplnit o chybějící obsahové vylíčení dovolacích důvodů, uplynula 13. 2. 2012. Vady dovolání se marným uplynutím dovolací lhůty staly vadami neodstranitelnými a dovolacímu soudu nezbylo než dovolání podle §243c odst. 1 a §43 odst. 2 věty první o. s. ř odmítnout, aniž mohl přihlédnout k obsahu podání ze dne 27. 3. 2012, jímž se první žalovaný snažil nedostatky svého blanketního dovolání opožděně odstranit.
Dovolání žalobce proti výroku, kterým odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Přestože žalobce formuluje otázku (podle něj) zásadního právního významu, ve skutečnosti svou argumentací zpochybňuje skutkový základ sporu. Namítá totiž, že na základě chybného zjištění obsahu článku X. smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 25. 4. 2003 soudy nesprávně určily okamžik, od něhož začalo prodlení s vrácením zálohy ve výši 2.500.000,- Kč a vzniklo mu právo na zaplacení smluvní pokuty. Podstatou této dovolací námitky je výtka týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výhrad nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jinak řečeno, výtka nesprávnosti právního posouzení věci je založena výlučně na kritice správnosti, respektive námitce neúplnosti skutkových zjištění. Sluší se připomenout, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, uzavřel, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Dovolání žalobce není přípustné ani proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Dovolání žalovaných 2) a 3) proti výroku, kterým Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o jejich povinnosti zaplatit žalobci společně a nerozdílně 2.500.000,- Kč spolu s blíže specifikovanou smluvní pokutou, může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je ovšem závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam.
Bez významu je tudíž jejich námitka, že záloha na kupní cenu podle smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 25. 4. 2003 ve výši 2.500.000,- Kč byla složena výlučně na kupní cenu spoluvlastnického podílu prvního žalovaného a nikoli ve prospěch všech budoucích prodávajících, a že nikdy nebyli ani se nestali spoluvlastníky nemovitostí, kterých se týkala smlouva o smlouvě budoucí; obsahem těchto dovolacích námitek je výtka směřující vůči zjištěnému skutkovému stavu věci, resp. vadnému hodnocení provedených důkazů, tzn., že je jí vylíčen nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalovaní 2) a 3) zpochybnili správnost posouzení platnosti smlouvy o smlouvě budoucí, neboť mají zato, že povinnost uzavřít budoucí realizační (kupní) smlouvu byla vázána na neplatnou odkládací podmínku (zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2001, č. j. 19 Co 427/2001-121, Nejvyšším soudem). Řešení této otázky ovšem přípustnost dovolání nezakládá. Již v rozhodnutích uveřejněných pod čísly 7/2001 a 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud přijal závěr, že podmínka je vedlejším ustanovením v právním úkonu, kterým se účinnost právního úkonu, tj. skutečný vznik, změna či zánik subjektivních občanských práv a povinností, činí závislým na skutečnosti, která je subjektům právního vztahu v době jeho učinění neznámá (je pro ně nejistá). Nastane-li taková skutečnost, pak bez dalších právních úkonů účastníků nastanou podmínkou předpokládané účinky. Je-li účinnost právního úkonu vázána na podmínku tak, že splněním podmínky tato účinnost teprve nastane, jde o podmínku odkládací. Do doby splnění této podmínky právní úkon, byť platný, nezpůsobuje (s výjimkami vyplývajícími z ustanovení §36 odst. 3, odst. 4 obč. zák.) vznik, změnu či zánik práv a povinností, které s ním právní předpisy spojují (§34 obč. zák.). Naproti tomu doba splnění závazku (tzv. splatnost – dospělost závazku) může být dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí (pokud tomu tak není, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán – §563 obč. zák.). Splatnost je vyjádřena buď určením konkrétního dne, kdy má být závazek splněn nebo konkrétní doby, v níž má být závazek splněn. Nesplněním dané povinnosti v určeném čase se tato povinnost stává soudně vymahatelnou. Proto je nezbytné, aby ,,časový úsek plnění“ byl vymezen zcela určitě. Splatný může být pouze existující závazek. Z toho důvodu splatnost závazku nemůže být spojována s odkládací podmínkou, jejímž splněním povinnost plnění teprve vzniká nebo se mění (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 780/2001 a ze dne 26. února 2009, sp. zn. 33 Odo 1423/2006, který obstál i v ústavní rovině, neboť stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 28. července 2009, sp. zn. IV. ÚS 1109/09).
Podle §50a odst. 1 obč. zák. účastníci se mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech. Smlouvou o budoucí smlouvě (pactum de contrahendo) se zakládá mezi subjekty smluvní (kontraktační) povinnost. Podstata smlouvy o uzavření budoucí smlouvy spočívá v tom, že si její subjekty v souladu se širokou smluvní volností písemně shodně a tím závazně ujednají, že spolu do sjednané doby uzavřou smlouvu, na jejíchž podstatných náležitostech se musí dohodnout. Není-li do dohodnuté doby budoucí (realizační) smlouva uzavřena a povinný subjekt návrh na uzavření realizační smlouvy nepřijme vůbec či realizační smlouvu podle předjednaných podmínek a náležitostí odmítá uzavřít, může se oprávněný subjekt do jednoho roku od doby, kdy měla být realizační smlouva uzavřena, domáhat ochrany u soudu (§50a odst. 2 obč. zák.). Smlouva o smlouvě budoucí musí obsahovat všechny nezbytné obsahové i formální náležitosti budoucí smlouvy odpovídající smluvnímu typu, ke kterému se vztahuje, což znamená, že v případě (budoucí) kupní smlouvy musí být dosaženo dohody o předmětu koupě a kupní ceně (§588 obč. zák.). Již v rozsudku ze dne 26. července 2000, sp. zn. 30 Cdo 1244/99, Nejvyšší soud dovodil, že účelem smlouvy o smlouvě budoucí není vklad vlastnického práva na základě této smlouvy do katastru nemovitostí, nýbrž pouze uzavření budoucí kupní smlouvy. V rozsudku ze dne 11. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001, pak přijal Nejvyšší soud závěr, že funkcí či smyslem kupní smlouvy je, aby prodávající kupujícímu opatřil předmět koupě - umožnil mu jeho nabytí. Prodávající tak v době uzavření smlouvy nemusí být vlastníkem věci, zavazuje se jen, že ji kupujícímu opatří, resp. předá. Za použití argumentu a maiori ad minus tak nelze mít pochybnosti o tom, že platnost smlouvy o smlouvě budoucí není podmíněna tím, že budoucí prodávající musí být v okamžiku uzavření smlouvy o smlouvě budoucí vlastníkem v budoucnu převáděné věci.
Dovolání žalovaných 2) a 3) Nejvyšší soud pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání všech účastníků nebyla shledána přípustnými; za vyjádření k dílčím dovoláním nemohla být přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení, neboť náklady všech účastníků řízení představující vyhotovení jejich vlastních dovolání se kompenzují s náklady na jejich vyjádření k dovolání protistrany.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. dubna 2014
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu