ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.1715.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 1715/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně SECAPITAL S.a.r.l. se sídlem v Lucembursku, Lucemburk, Avenue Charles de Gaulle 2, L-1653 (identifikační číslo 00000001), zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 989/51a, proti žalované N. S. , o zaplacení 1.159,77 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 171/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2013, č. j. 29 Co 584/2013-72, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2013, č. j. 29 Co 584/2013-72, a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 26. srpna 2013, č. j. 5 C 171/2013-58, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 1.159,77 Kč (s příslušenstvím) z titulu nepovoleného debetního zůstatku sporožirového účtu č. 2017521063, vedeného u České spořitelny a.s. (právní předchůdkyně žalobkyně). Uváděla, že dopisem ze dne 4. 10. 2011 bylo žalované oznámeno zrušení běžného účtu a byla vyzvána k úhradě celkového dluhu (debetní zůstatek byl úročen 25 % úrokovou sazbou). Dluh dosud nezaplatila.
Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 26. srpna 2013, č. j. 5 C 171/2013-58, vyslovil svou mezinárodní nepříslušnost, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalovaná je občankou Slovenské republiky a příslušnicí Evropské unie. Její faktické bydliště na území České republiky nebylo zjištěno, povolení k pobytu jí skončilo před podáním žaloby v této věci poté, co skončil její pobyt na území České republiky. Z uvedeného důvodu soud prvního stupně dovodil, že se jedná o spor s mezinárodním prvkem, který byl zahájen po vstupu České republiky do Evropské unie a je tak nutné postupovat podle nařízení Rady (ES) č. 44/2001 Úředního věstníku o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení“). Jde o spor ze spotřebitelské smlouvy, k němuž je podle článku 15 Nařízení dána příslušnost toho soudu členského státu Evropské unie, v němž se nachází bydliště žalovaného. Podle článků 25 a 26 odst. 1 Nařízení zkoumal svou mezinárodní příslušnost a dospěl k závěru, že v posuzované věci není dána podmínka řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř., a to mezinárodní příslušnost k projednání věci u kteréhokoli soudu v České republice, neboť není dána příslušnost podle Nařízení (srov. citovaný článek 15).
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. 12. 2013, č. j. 29 Co 584/2013-72, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Doplněním dokazování zjistil, že žalovaná je od 5. 4. 1989 trvale hlášena v S. Dovodil, že na věc dopadá úprava Nařízení. Jde o spor ze smlouvy o úvěru podle §261 odst. 3 písm. d/ ve spojení s §497 a násl. obchodního zákoníku, který byl poskytnut v souladu se zákonem č. 321/2001 Sb., o spotřebitelském úvěru, tedy o spor ze spotřebitelské smlouvy podle článku 15 odst. 1 písm. b/ Nařízení (tedy jedná se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě movitých věcí). V takovém případě lze v souladu s článkem 16 odst. 2 Nařízení podat žalobu pouze u soudu členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště. Vzhledem k tomu, že v řízení nebylo prokázáno, že žalovaná má bydliště na území České republiky, není podle článku 16 odst. 2 Nařízení dána příslušnost soudu České republiky.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká, že v otázce aplikace Nařízení se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1318/2011 a 32 Cdo 1826/2011). Prosazuje názor, že předmět sporu nelze podřadit pod ustanovení článku 15 odst. 1 písm. b/ Nařízení, který se vztahuje pouze na ty smlouvy o úvěru, jež jsou účelově vázané, nikoli na půjčky a úvěry poskytnuté bez uvedení účelu. V dané věci se o úvěrovou smlouvu ve skutečnosti nejedná; dluh je tvořen záporným zůstatkem na účtu vedeném pro žalovanou na základě smlouvy o sporožirovém účtu. Žalobkyně dále zpochybňuje postup soudů v řízení. Namítá, že soudy vůči ní nesplnily poučovací povinnost a že odvolací soud se nevypořádal řádně s jejími odvolacími námitkami. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) při splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1, 4 a §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - (srov. čl. II bod 1 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Dovolání je přípustné, protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobkyně zpochybnila závěr odvolacího soudu, že posuzovaný nárok je podřaditelný pod ustanovení článku 15 odst. 1 písm. b) Nařízení.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle článku 15 odst. 1 (oddílu 4 o příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv) Nařízení ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny články 4 a 5 odst. 5,
a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky;
b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí nebo
c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.
Podle článku 16 odst. 2 Nařízení smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště.
Nejvyšší soud již například ve svých rozhodnutích ve věcech sp. zn. 32 Cdo 1318/2011 a 32 Cdo 1826/2011 uzavřel, že z článku 15 odst. 1 Nařízení je zřejmé, že dopadá výlučně jen na ty spotřebitelské smlouvy, jde-li o koupi movitých věcí na splátky [písmeno a)], jde-li o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí [písmeno b)]. Pod písmeno b) tak lze podřadit pouze ty smlouvy o úvěru, jež jsou účelově vázané, nikoli půjčky a úvěry poskytnuté bez uvedení účelu (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, komentář k článku 15 Nařízení). Od tohoto závěru nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v posuzované věci. Vycházel-li odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) z toho, že žalovaný nárok vyplývá ze smlouvy o úvěru, aniž by dospěl k závěru o účelové vázanosti tohoto úvěru, nelze žalovaný nárok podřadit pod písmeno b), pakliže účel úvěru nebyl určen.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a jeho právní závěr, který žalobkyně v dovolání zpochybnila, není správný. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o s. ř.). Za této situace bylo nadbytečné zabývat se dalšími, v dovolání uplatněnými námitkami.
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby se zabýval také otázkou, z jakého právního titulu žalovaný nárok vyplývá (zda ze smlouvy o úvěru nebo ze smlouvy o sporožirovém účtu, jak od počátku tvrdí žalobkyně).
V novém rozhodnutí ve věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2014
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu