ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.1745.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 1745/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně Psychiatrické léčebny Bohnice , státní příspěvkové organizace se sídlem v Praze 8, Ústavní 91 (identifikační číslo 00064220), proti žalovanému J. A. Y. , zastoupenému Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Bubenská 1477/1, o 64.000,- Kč , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 226/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013, č.j. 19 Co 388/2012-156, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím městský soud potvrdil rozsudek ze dne 5. 12. 2011, č.j. 22 C 226/2009-107, kterým Obvodní soud pro Prahu 8 uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 64.000,- Kč a na náhradě nákladů řízení 2.560,- Kč; o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Odvolací soud uzavřel, že právní vztah účastníků, z něhož žalobkyně dovozuje právo na žalovanou částku, je občanskoprávní (§1 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále též jen „obč. zák.“), založený jinou skutečností uvedenou v zákoně (§489 obč. zák., §23 odst. 4 písm. b/ zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném do 31. 3. 2012, dále jen „zákon č. 20/1966 Sb.“). Nejbližším co do obsahu a účelu ve smyslu §853 obč. zák. je závazkový vztah ze smlouvy o obstarání věci (§733 a násl. obč. zák.). Žalobkyně, která obstarala záležitost žalovaného, u něhož existovaly zákonné důvody pro nedobrovolný pobyt ve zdravotnickém zařízení, má podle §733, věty třetí, obč. zák. právo na úhradu poskytnuté lékařské péče (na úplatu za hospitalizaci a za léčebné výkony). Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Je přesvědčen o tom, že právní vztah účastníků je vztahem veřejnoprávním, neboť byl internován v ústavu nedobrovolně; aniž s tím souhlasil, poskytovala mu žalobkyně lékařskou péči, a to na základě rozhodnutí vydaného podle veřejnoprávního předpisu, které bylo následně soudem shledáno zákonným. S žalobkyní neuzavřel žádnou smlouvu, a proto „není možné aplikovat analogicky ustanovení upravující jakoukoli smlouvu.“ V úvahu přichází podle žalovaného jen jednatelství bez příkazu (§742 obč. zák.); pak by byl povinen k úhradě jen nutně vynaložených nákladů ( „které žalobkyně v řízení neprokazuje“ ) a nikoliv k úhradě jednostranně stanovené „odměny“ . Připomíná, že jako cizinec (státní příslušník Australského společenství) splnil povinnost mít zdravotní pojištění; ve smlouvě o soukromém pojištění se nelze odchýlit od ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 4. 2009, tak, aby se tím snížila pojistná ochrana pod limit 30.000,- EUR. Pojistné podmínky proto nemohou z pojistné ochrany vyloučit žádný případ úrazu nebo náhlého onemocnění, a pokud tak činí, jsou diskriminační, a tudíž neplatné pro rozpor se zákonem. Že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, dovozuje z absence svého souhlasu s hospitalizací, z toho, že byl soukromě pojištěn a žalobkyně (ač mohla) nevymáhala náklady zdravotní péče po pojišťovně a že léčbu v ústavu nepovažoval za přínosnou (byla v rozporu „s léčebnými prostředky, na které byl zvyklý z minulosti“ ). Závěrem navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, případně aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.
Žalobkyně se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (§237, §239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“/), konkrétně otázky analogické aplikace příslušných ustanovení části osmé občanského zákoníku v případech převzetí nemocného do ústavní péče bez jeho souhlasu.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §489 obč. zák. závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.
Podle ustanovení §733 obč. zák. smlouvou o obstarání věci se obstaratel zavazuje objednateli obstarat určitou věc. Obstaratel má právo věc obstarat i prostřednictvím jiné osoby. Objednatel je povinen obstarateli za obstarání věci poskytnout odměnu.
Podle ustanovení §853 obč. zák. se občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší.
Podle ustanovení §23 odst. 4 písm. b/ zákona č. 20/1966 Sb. je bez souhlasu nemocného možné provádět vyšetřovací a léčebné výkony, a je-li to podle povahy onemocnění třeba, převzít nemocného i do ústavní péče, jestliže osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí.
Odvolací soud vyšel z toho, že žalovaný byl 13. 3. 2009 proti své vůli převzat do ústavní péče žalobkyně pro náhlou dekompenzaci psychického onemocnění, pro které se v minulosti léčil a jehož projevy byly po řadu let kompenzované. Obvodní soud pro Prahu 8 zahájil řízení o vyslovení přípustnosti převzetí v ústavu zdravotnické péče (sp. zn. 19 L 413/2009), rozhodl, že převzetí je v souladu se zákonnými důvody (v době převzetí a nadále je nebezpečný sobě i svému okolí /§23 odst. 4 písm. b zákona č. 20/1966 Sb./); řízení o přípustnosti dalšího držení v ústavu zdravotnické péče zastavil, protože žalovaný byl 22. 4. 2009 propuštěn. Za dobu hospitalizace účtovala žalobkyně podle ceníku zdravotních služeb samoplátců pro rok 2009 na základě dodatku smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče s VZP jako dominantní pojišťovnou v České republice částku 1.600,- Kč za den pobytu v ústavu. Žalovaný byl na území České republiky od 22. 1. 2009 do 22. 4. 2009 soukromě pojištěn pro případ neodkladné péče u Pojišťovny VZP, a.s., se sídlem v Praze 7-Holešovicích, Jankovcova 1566/2b. Podle pojistné smlouvy z 21. 1. 2009 (č. 1689041167) bylo pojištění sjednáno jako škodové, jeho účelem byla náhrada škody vzniklá v důsledku pojistné události a předmětem pojištění bylo zdraví pojištěného. Podle všeobecných pojistných podmínek – „pojistné podmínky pro zdravotní pojištění cizinců pro případ neodkladné péče“ – se pojištění nevztahovalo – mimo jiné – na vyšetření a léčení psychických poruch nesouvisejících s jiným náhlým onemocněním nebo úrazem, na psychologické vyšetření a psychoterapii (čl. 5 bod 1. písm. c/). Žalovaný nebyl v době hospitalizace účasten veřejného zdravotního pojištění (§2 odst. 1 písm. a/, b/ zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
1) K posouzení právního vztahu mezi žalobkyní a žalovaným.
Žalobkyně (ústav vykonávající zdravotnickou péči) převzala žalovaného do ústavní péče bez jeho písemného souhlasu na základě ustanovení §23 odst. 4 písm. b/ zákona č. 20/1966 Sb., tedy jako osobu jevící známky duševní choroby, která ohrožuje sebe a své okolí. To, že příslušný soud jako orgán veřejné moci rozhodl, že k převzetí došlo ze zákonného důvodu (§191a odst. 1 o.s.ř.), nemá vliv na soukromoprávní charakter poměru mezi zdravotnickým zařízením a osobou, která byla hospitalizována; právní vztah, jehož obsahem jsou subjektivní práva a povinnosti účastníků, totiž rozhodnutí, jež deklarovalo zákonný postup žalobkyně, neřeší. Právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným je tedy občanskoprávní (závazkový), jenž má původ v jiné skutečnosti uvedené v zákoně (§2 odst. 1, §489 obč. zák.). Protože tento vztah není zvláště upraven občanským zákoníkem (ani jiným zákonem), je třeba přistoupit k aplikaci právní normy podle analogie legis , jinak řečeno, nalézt ustanovení občanského zákoníku, která upravují vztah obsahem a účelem nejbližší (§853 obč. zák.). Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem, k němuž dospěly soudy obou stupňů; obsahem a účelem nejbližší je vztah založený příkazní smlouvou, jíž se příkazník zavazuje pro příkazce obstarat nějakou věc nebo vykonat jinou činnost, a to smlouvou o obstarání věci (§733 a násl. obč. zák.). Žalobkyně obstarala žalovanému, u kterého existoval zákonný důvod převzetí do ústavu, zdravotní péči při hospitalizaci, a proto má nárok na „odměnu“, resp. úhradu za poskytnutou lékařskou péči. Tento závěr vyplývá i z odborné literatury, která smlouvu o poskytnutí lékařské péče zpravidla kvalifikuje jako smlouvu příkazní, jíž se zdravotnické zařízení (příkazník) zavazuje pro pacienta (příkazce) obstarat určitou záležitost, resp. provést určitou činnost (srov. Eliáš, K. a kol.: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. svazek. Linde, Praha 2008, s. 2146), a byl převzat současnou úpravou (srov. §2636 a násl. zákona č. 89/2012 Sb.). Analogické užití ustanovení §742 obč. zák., podle něhož má jednatel bez příkazu vůči tomu, jehož záležitost obstaral, právo na náhradu nutných nákladů, nepřipadá v úvahu; jednatelství bez příkazu totiž předpokládá absenci oprávnění jednat v cizí záležitosti, kdežto žalobkyně byla ze zákona povinna (a tedy i oprávněna) umístit žalovaného do ústavní péče.
2) K otázce pasivní věcné legitimace.
Přímý nárok žalobkyně na úhradu zdravotní péče proti Pojišťovně VZP, a.s., která uzavřela s žalovaným pojistnou smlouvu, nevyplývá – jak se mylně domnívá dovolatel – z žádného ustanovení zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů /zákon o pojistné smlouvě/, ve znění účinném do 31. 8. 2009, a nelze ho dovodit ani z článku 4 bodu 3 všeobecných pojistných podmínek, jímž se pojistitel vůči pojistníkovi zavázal hradit náklady zdravotní péče zdravotnickému zařízení nebo jiné osobě, která tyto náklady prokazatelně vynaložila; žalobkyně totiž nebyla účastníkem soukromého pojištění a s pojistitelem není v žádném právním vztahu. Výtka, že se žalobkyně měla domáhat plnění po státu, který převzetí do ústavní péče schválil v detenčním řízení, protože „v jeho zájmu žalobkyně konala“ , je natolik absurdní, že se k ní dovolací soud nemíní vyjadřovat.
3) K otázce výkonu práva vyplývajícího z občanskoprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Pokud odvolací soud neodepřel právní ochranu výkonu práva žalobkyně na požadované plnění, učinil tak v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze 7. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1567/2004 (srov. také usnesení Nejvyššího soudu z 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 200/2008, z 28. 2. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5092/2009, včetně tam uvedených judikatorních odkazů). Okolnosti zjištěné v řízení před soudy obou stupňů závěr o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy neumožňují. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (normy s relativně neurčitou hypotézou) dopadá jen na mimořádně výjimečné případy, kdy je nezbytné v zájmu ideje spravedlnosti upřednostnit mravní řád společnosti před normami objektivního práva; to, že v dané věci jde o takový extrémní rozpor psaného práva a ekvity, neplyne ani z tvrzení, která žalovaný připomíná v dovolání.
Z dosavadního výkladu se podává, že úvaha žalovaného o neplatnosti čl. 5 bodu 1. písm. c/ „pojistných podmínek pro zdravotní pojištění cizinců pro případ neodkladné péče“ a jeho odkaz na ustanovení §11 zákona č. 20/1966 Sb. (poskytování zdravotní péče bez přímé úhrady na základě všeobecného zdravotního pojištění, popř. za plnou nebo částečnou finanční úhradu) jsou pro danou věc bezpředmětné, protože rozhodnutí odvolacího soudu na nich není založeno (právní vztah žalovaného /pojistníka/ a VZP a.s. /pojistitele/ nebyl předmětem řízení a okolnost, že žalovaný nebyl pojištěncem veřejného zdravotního pojištění, je nespornou skutečností).
Uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 1 a 3 o.s.ř. nepředstavují ani námitka, že soudy nezkoumaly, zda částka 1.600,- Kč za den hospitalizace je „obvyklou cenou za srovnatelné služby“ , ani výtka, že napadený rozsudek odvolacího soudu je nedostatečně zdůvodněn.
Lze uzavřít, že otázku, pro niž bylo dovolání připuštěno, vyřešil odvolací soud ve shodě s tím, co je uvedeno shora pod bodem 1); Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání žalovaného zamítl (§243d písm. a/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. (žalobkyni, která by měla právo na jejich náhradu, v tomto stadiu řízení žádné náklady nevznikly).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2014
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu