ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.2180.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 2180/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Blankou Moudrou ve věci žalobců a/ F. H. a b/ L. H., zastoupených JUDr. Pavlou Plašilovou, advokátkou se sídlem Brno, Jakubská 121/1, proti žalované L. T., zastoupené Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem Žďár nad Sázavou, Strojírenská 2269/36, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 294/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 21. listopadu 2013, č. j. 54 Co 371/2013-294, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 16. listopadu 2012, č. j. 12 C 294/2009-246, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že „jsou vlastníky ve společném jmění manželů ideální ½ nemovitostí, a to domu čp. 17 na pozemku p. č. 40 - zast. pl. a nádvoří o výměře 554 m², pozemku p. č. 40 - zast. pl. a n ádvoří o výměře 554 m ² a pozemku p. č. st. 247/1 - zahrada o v ýměře 678 m², zapsaných na LV č. 125 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Bystřice nad Pernštejnem, pro k. ú. S., obec B., okres Ž.“, rozhodl o nákladech řízení účastníků, žalované přiznal osvobození od soudního poplatku ve výši 50 %, a rozhodl o nákladech státu.
Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 21. listopadu 2013, č. j. 54 Co 371/2013-294, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „se určuje, že spoluvlastnický podíl o velikosti ½ na nemovitostech, a to pozemcích p. č. st. 40 a p. č. 247/1 a budově čp. 17 postavené na pozemku p. č. st. 40, vše nemovitostech nacházejících se v katastrálním území S., obci B., je ve společném jmění manželů žalobce a/ F. H. a žalobkyně b/ L. H. (výrok I.), žalované uložil povinnost k náhradě nákladů řízení státu (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky III. a IV).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná k otázce přípustnosti dovolání uvádí, že „přípustnost dovolání je dána s odkazem na ust. §237 o. s. ř., neboť odvolací soud svým rozhodnutím při posuzování otázky vzniku nároku žalobců na vrácení daru nesprávně vyložil ust. §630 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 na skutková zjištění, která z provedeného dokazování před soudy obou stupňů vyplynula. Nesprávným posouzením vzniku nároku žalobců na vrácení daru se odvolací soud odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, která vychází z vyvážené a proporcionální ochrany všech účastníků jakéhokoliv právního vztahu, tedy i vztahu dárce a obdarovaného, potažmo vlastníka věci a jejího faktického uživatele“.
Argument, podle kterého „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Takový údaj se však z dovolání (podle jeho obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) nepodává (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013).
Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou žalobkyně včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 92/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2014
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu