ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.2939.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 2939/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobců a) K. V. a b) M. V. , zastoupených JUDr. Ladislavem Šóošem, advokátem se sídlem v Roudnici nad Labem, Alej 17. listopadu 985, proti žalované D. V. N. , zastoupené JUDr. Kamilou Vágnerovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova 1100, o zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 25/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. ledna 2014, č. j. 10 Co 968/2012-216, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 21. března 2012, č. j. 13 C 25/2006-180, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 150.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. ledna 2014, č. j. 10 Co 968/2012-216, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Dovolání žalobců shora uvedené postuláty nesplňuje. Žalobci v dovolání uvedli, že „ je podáno z důvodu, aby byla dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak “, aniž přitom specifikovali, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva by se mělo jednat. Navíc nelze přehlížet, že jimi uplatněné dovolací námitky ani nevystihují jediný přípustný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Závěr odvolacího soudu, že právní jednání účastníků lze hodnotit jako darovací smlouvu, je totiž zpochybněn výhradami směřujícími proti skutkovému zjištění, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Oproti odvolacímu žalobci soudu prosazují, že v řízení prokázali, že částku 150.000,- Kč předali věřitelům žalované po dohodě s žalovanou, že jim ji v budoucnu vrátí. Argumentují-li žalobci v dovolání nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy uvěřil jejich tvrzení, že neměli v úmyslu peněžní prostředky žalované darovat, nýbrž půjčit), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že žalovaná jim 150.000,- Kč dluží z titulu půjčky, popř. že se na jejich úkor o tuto částku bezdůvodně obohatila. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. srpna 2014
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu