ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.2951.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 2951/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně České republiky - Misterstva vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, proti žalovaným 1) Ing. P. S. , 2) G. S. , 3) Ing. P. S. , a 4) L. S. , zastoupeným Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Peckova 9, o 671.095,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 73/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2013, č.j. 22 Co 52/2013-81, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2013, č.j. 22 Co 52/2013-81, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 9. 2012, č.j. 40 C 73/2011-57, tak, že žalovaní jsou povinni do 15 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 666.000,- Kč se 7,75 % úroky z prodlení ročně z částky 666.000,- Kč od 28. 8. 2011 do zaplacení, se zamítá ; jinak se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18. 9. 2012, č.j. 40 C 73/2011-57, zamítl žalobu o zaplacení 671.095,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovaným náklady řízení 61.824,- Kč (výrok II.).
Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 671.095,- Kč s 7,75 % úroky z prodlení ročně z částky 666.000,- Kč od 28. 8. 2011 do zaplacení, ve zbytku (tj. ohledně příslušenství z částky 5.095,- Kč) zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, a žalovaným uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně soudní poplatek 67.100,- Kč. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž zejména žalobkyně kupní smlouvou ze dne 14. 10. 2009 prodala žalovaným označené nemovitosti za kupní cenu 6.660.000,- Kč, smluvní strany se dohodly, že zbytek kupní ceny ve výši 5.994.000,- Kč bude zaplacen na účet prodávající nejpozději do sedmi dnů ode dne, kdy budou kupující vyrozuměni prodávající o schválení smlouvy věcně příslušným ministerstvem, s tím, že za den zaplacení se považuje den, kdy je částka připsána na účet prodávající. Pro případ nesplnění této povinnosti řádně a včas byla sjednána smluvní pokuta ve výši 10 % kupní ceny splatná pátý den následující po dni, v němž uplynula lhůta k zaplacení doplatku. O tom, že kupní smlouva byla opatřena schvalovací doložkou Ministerstva financí ČR, informovala žalobkyně žalované dopisem, který jim byl doručován od 22. 11. 2010 do čtvrtka 25. 11. 2010. Žalovaní dali příkaz k bankovnímu převodu v pátek 3. 12. 2010, částka byla na účet žalobkyně připsána v úterý 7. 12. 2010. Dopisem z 10. 8. 2011 žalobkyně vyzvala žalované k zaplacení smluvní pokuty. Po právní stránce odvolací soud neshledal ujednání o smluvní pokutě nemravným, a tedy absolutně neplatným podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), přičemž zohlednil, že žalovaní na úkor jiných zájemců o koupi vyhráli výběrové řízení, jehož rámec byl dán i podmínkami předem nastavenými v kupní smlouvě, mezi které patřila i jejich rychlá platební schopnost k jednorázovému doplacení kupní ceny na bankovní účet; považoval proto za logické a správné, že splnění této povinnosti bylo zajištěno smluvní pokutou. Následně uzavřel, že vymáhání nároku na zaplacení smluvní pokuty (ve výši 666.000,- Kč) není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Žalovaní předem znali text kupní smlouvy, věděli, že podléhá schvalovacímu řízení, a museli a měli tedy zvážit své finanční a platební možnosti. Přestože se o schválení smlouvy dozvěděl první z nich již 22. 11. 2010, sedmidenní lhůtu končící 2. 12. 2010 (počítáno od doručení poslednímu z nich) nechali marně uplynout a příkaz k bankovnímu převodu dali až osmý den v pátek 3. 12. 2010. Žalovaní přitom ani netvrdí ani neprokazují žádné vážné důvody, které jim ve splnění jejich povinnosti bránily.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli žalovaní výslovně v celém rozsahu dovoláním. K vyřešení předkládají otázku, zda vymáhání smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Připomínají, že jde o smluvní pokutu v paušální výši 10 % z kupní ceny, tj. 11,1 % z dlužné částky, při „bagatelním“ prodlení trvajícím pouze pět dnů, že žalobkyni nevznikla ani nehrozila žádná škoda, neboť měla v držení všechna vyhotovení kupní smlouvy, přičemž postupovala očividně nedbale při zajišťování schválení kupní smlouvy Ministerstvem financí, které trvalo déle než rok, a že jako kupující museli mít po dobu třinácti měsíců připravenu částku téměř šesti milionů korun, aby mohli po informaci o schválení ihned zaplatit doplatek kupní ceny. Právní posouzení uvedené otázky odvolacím soudem pokládají za nesprávné (§241a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o.s.ř.“). Odkazují na judikaturu dovolacího soudu vztahující se k otázce přiměřenosti smluvní pokuty a namítají, že žalobkyně vymáhá nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu, která představuje 133.500,- Kč za každý den prodlení a denní úrok 2,22 % z dlužné částky a 104,66 násobek zákonných úroků z prodlení. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě bude vyhověno jen co do úroků z prodlení 5.095,- Kč a ve zbytku bude žaloba zamítnuta, případně navrhují zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
Dovolání je přípustné, protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (§237, §239 o.s.ř.), tj. otázky, zda výkon práva žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty je za zjištěných okolností v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.); důvodné však není.
Z úřední povinnosti – i když nebyly v dovolání uplatněny – přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. (tzv. „zmatečnostem“), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.). Dovolatelé existenci takových vad nenamítají a ani z obsahu spisu se jejich výskyt nepodává. Takovou vadou není to, že soudy obou stupňů v záhlavích svých rozsudků nesprávně označily žalobkyni jako Ministerstvo vnitra České republiky, neboť tuto zjevnou nesprávnost lze odstranit postupem podle §164 o.s.ř.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Podle §544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.
Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v §544 až 558 obč. zák. a jejichž smyslem a účelem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazků.
Nejvyšší soud již v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007) vyložil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy.
I výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 8/97 pod č. 62). Dovodil přitom, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Uvedený výklad je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14.
Předně je třeba konstatovat, že dovolatelé odkazují nepřípadně na judikaturu vztahující se k otázce platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska její přiměřenosti; neplatnost ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.) totiž nenamítají, dokonce výslovně uvádějí, že v obecné rovině nelze smluvní pokutu ve výši 10 % z kupní ceny (11,1 % z dlužné částky) považovat za přemrštěně vysokou. Za odporující dobrým mravům považují vymáhání smluvní pokuty, tedy výkon práva žalobkyně (§3 odst. 1 obč. zák.).
Dovolací soud se ztotožňuje s právními závěry, které ve vztahu k předestřené otázce, učinil odvolací soud. Dovolateli uváděné okolnosti nedovolují přijmout závěr, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. Žalovaní se dobrovolně zúčastnili výběrového řízení, před uzavřením kupní smlouvy znali její obsah, včetně povinnosti zaplatit vysoký doplatek kupní ceny v sedmidenní lhůtě poté, co jim bude oznámeno schválení smlouvy, a na tuto podmínku přistoupili, stejně jako souhlasili se smluvní pokutou stanovenou v pevné výši bez ohledu na dobu prodlení se splněním zajištěné povinnosti. Ze skutkových zjištění, z nichž vyšel odvolací soud, nevyplývá, že by se ze strany žalobkyně jednalo o šikanózní výkon práva. Nebylo ani zjištěno, že by žalobkyně zavinila to, že proces schvalování smlouvy trval déle než rok. Nebyly zjištěny – a žalovanými nebyly ani tvrzeny – žádné důvody na jejich straně, které by omlouvaly to, že nechali sjednanou sedmidenní lhůtu k doplacení kupní ceny marně uplynout, aniž během ní učinili byť jen příkaz k úhradě. Odvolací soud také správně nepřehlédl, že některým žalovaným bylo schválení smlouvy oznámeno již 22. 11. 2010, tudíž měli k zaplacení prakticky deset dnů. Namítají-li dovolatelé, že byli v komplikované situaci, neboť museli být po dlouhou dobu připraveni ihned doplatit kupní cenu, tím spíše mohli k úhradě doplatku bezodkladně přistoupit, a nemůže se tak jednat o omluvitelný důvod jejich prodlení. Již s ohledem na znění ustanovení §544 odst. 1 obč. zák. nemůže tvrzená okolnost, že žalobkyni nevznikla žádná škoda, převážit ostatní zvažované okolnosti svědčící pro závěr, že výkon práva žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty není v rozporu s dobrými mravy.
Vzhledem k tomu, že se dovolatelům nepodařilo argumenty snesenými v dovolání správnost napadeného rozhodnutí v měnícím výroku věci samé co do částky 666.000,- Kč s příslušenstvím zpochybnit, Nejvyšší soud v tomto rozsahu dovolání zamítl (§243d písm. a/ o.s.ř.).
Dovolání žalovaných proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé je subjektivně nepřípustné, jelikož tímto výrokem nebylo rozhodnuto v jejich neprospěch (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 3/1998 pod č. 28). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle ustanovení §243c odst. 3, věty první, o.s.ř.
Dovolání proti zbývajícím výrokům napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1, věty první, o.s.ř., neboť v tomto rozsahu trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat; ve vztahu k těmto výrokům dovolatelé nevymezili důvod dovolání ani neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti (srov. §241a odst. 2 o.s.ř.), a o tyto náležitosti již nemůže být dovolání doplněno (§241b odst. 3, věta první, o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5 a §142 odst. 1 o.s.ř. (žalobkyni, která by měla právo na jejich náhradu, v tomto stadiu řízení žádné náklady podle obsahu spisu nevznikly).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2014
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu