ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.3019.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 3019/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42 (adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno, Příkop 11, Brno), proti žalovaným 1) Ing. M. T. a 2) M. T., zastoupeným JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem Jihlava, Dvořákova 5, o 130.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 121 C 39/2010, o dovolání žalobkyně a žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 19. března 2013, č. j. 54 Co 375/2012-236, ve znění opravného usnesení ze dne 10. července 2013, č. j. 54 Co 375/2012-261, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 16. prosince 2011, č. j. 121 C 39/2010-143, zamítl žalobu o zaplacení částky 130.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 130.000,- Kč od 4. 7. 2000 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 19. března 2013, č. j. 54 Co 375/2012-236, ve znění opravného usnesení ze dne 10. července 2013, č. j. 54 Co 375/2012-261, změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. tak, že uložil žalovaným zaplatit žalobkyni do 30. 6. 2013 společně a nerozdílně 130.000,- Kč (výrok I.), ve zbylé části tohoto výroku, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroků z prodlení ve výši 10% ročně z částky 130.000,- Kč od 4. 7. 2000 do zaplacení, jej potvrdil (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě účastnické strany.
Dovolání žalobkyně směřující proti potvrzujícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění od 1. 1. 2013 (srovnej článek II bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. .ř.“), neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Žalobkyně nastolila k dovolacímu přezkumu otázku posouzení tzv. nečinnosti věřitele, spočívající v nekontrolování plnění podmínek smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu občanům - stavebníkům a o omezení převodu nemovitosti, jako jednání v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (srovnej §3028 zákona č. 89/2012 Sb.), tedy jako důvodu pro odepření výkonu práva na úroky z prodlení. Tvrdí, že tato otázka je odvolacími soudy a dovolacím soudem posuzována rozdílně.
Žalobkyní předloženou právní otázku odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu zabývající se výkladem výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (srovnej např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007, ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 222/2009, a ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3547/2009). Nejvyšší soud v nich dovodil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Použití §3 odst. 1 obč. zák. nelze vyloučit na základě úvahy, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, a ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2001 a č. 16/1998, dále ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 479/5). Uvedený výklad je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení - učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy.
Poukaz žalobkyně na rozsudek ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002, není přiléhavý, neboť v něm Nejvyšší soud dovodil jen to, že uplatnění práva na úrok z prodlení není samo o sobě výkonem práva, který je v rozporu s dobrými mravy; odvolací soud přitom své rozhodnutí na závěru, že samotný výkon práva žalobkyně na úroky z prodlení je v rozporu s dobrými mravy, nezaložil.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že v řízení zjištěné jedinečné okolnosti daného případu (konkrétně zjištění, že žalobkyně skutečnost zakládající případný nárok na vrácení příspěvku zjistila až na základě aktivity samotných žalovaných, že sama nekontrolovala plnění podmínek smlouvy v souladu s §18 odst. 3 vyhlášky č. 136/1985 Sb., že žalovaní se žalobkyní při zkoumání otázky užívání domu v S. spolupracovali a předložili jí veškeré požadované doklady a že žalovaní - jakmile v rámci jednání se žalobkyní zjistili, že neoprávněně čerpali další přípěvek na opravu hospodářské budovy v J. - nabídli žalobkyni jeho vrácení), umožňují posoudit výkon práva žalobkyně na úhradu úroků z prodlení jako příčící se dobrým mravům. Dospěl-li odvolací soud při zohlednění všech zvláštností daného případu k závěru, že výkon práva žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení se v posuzované věci příčí dobrým mravům, nelze mu úspěšně vytýkat, že v tomto výjimečném případě za použití §3 odst. 1 obč. zák. jí odepřel právo na soudní ochranu, pokud jde o příslušenství pohledávky. Žalobkyní tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Odo 4770/2009, se nemůže prosadit; v uvedeném rozhodnutí byl totiž posuzován případ, kdy za použití korektivu dobrých mravů bylo žalobkyni odepřeno právo na úroky z prodlení jen na základě toho, že žalobkyně nevymáhala pohledávku na vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu téměř po dobu šesti let po splatnosti této pohledávky.
Dovolání žalovaných proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu není též ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť žalovaní podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) neuplatnili způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jejich námitky jsou ve skutečnosti kritikou skutkového zjištění, které bylo podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, a to že v rozhodném období (r. 2000-2008) v domě v S. nebydleli. Pokud jejich dovolání obsahuje nesouhlas s právním posouzením věci pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud vyšel z jejich skutkové verze, že dům v S. opouštěli pouze z důvodu „nezbytné nutnosti výkonu práce a zajištění obživy pro rodinu“, dospěl by (podle nich) k správnému závěru, že splnili podmínku trvalého bydlení v uvedeném domě a že žalobkyni tudíž nenáleží právo na vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu poskytnutého podle vyhlášky č. 136/1985 Sb.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně i žalovaných odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2014
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu