ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.3572.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 3572/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně E. M., zastoupené JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Nad Zlíchovem 361/9, proti žalovanému D. J., zastoupenému Mgr. Michalem Dittrichem, advokátem se sídlem Praha 2, Jana Masaryka 364/23, o zaplacení částky 320.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 22/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2013, č. j. 17 Co 412/2013-217, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 21. září 2012, č. j. 21 C 22/2010-136, zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení z částky 320.000,- Kč za období od 3. 4. 2009 do 4. 3. 2010 (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 320.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. listopadu 2013, č. j. 17 Co 412/2013-217, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu potvrdil, ve výroku o nákladech řízení účastníků jej změnil co do jejich výše, jinak jej potvrdil (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a článek II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Žalovaný namítá, že odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu prezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/1984; v něm byl formulován a odůvodněn právní závěr, podle něhož nebyla-li doba splnění dluhu dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, začíná promlčecí doba plynout dnem následujícím poté, kdy vznikl dluh, tedy dnem, kdy věřitel mohl dlužníka o splnění požádat, a tedy (objektivně posuzováno) své právo také vykonat. Žalovaný má za to, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že v posuzovaném případě počala promlčecí doba plynout až se splatností dluhu, která nastala podáním žaloby, a tím se právě odchýlily od uvedené judikatury. Na zpochybňovaném závěru, že „promlčení jednotlivých půjček počalo zřejmě plynout až po výzvě (v podobě žaloby)“, však napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud shledal věcně správným rozsudek soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že žalobkyně uplatnila své právo na vrácení půjček před uplynutím tříleté promlčecí doby - jež běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§101 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“) - jestliže půjčky, u nichž nebyla doba vrácení dluhu sjednána, byly poskytnuty v průběhu let 2007 a 2008, přičemž právo na jejich vrácení bylo uplatněno u soudu v měsíci lednu 2010. Skutečnost, že žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení půjček dne 3. 3. 2010, kdy mu byla doručena žaloba, považoval za právně relevantní z hlediska prodlení žalovaného se splněním dluhu z půjček (§563 a §517 obč. zák.). Odvolací soud se tak v otázce posouzení počátku běhu promlčecí doby od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
Výhradami, že soud prvního stupně žalobkyni opětovně poučil podle §118a o. s. ř. poté, co nastala koncentrace řízení, a žalobu nezamítl, ačkoli žalobkyně neuposlechla jeho výzvy k doplnění svých tvrzení a k označení důkazů, a že odvolací soud toto pochybení nenapravil, žalovaný neuplatnil jediný způsobilý dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž soudům vytýká, že řízení zatížily vadami, které měly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, resp. že rozhodly na podkladě nesprávně (neúplně) zjištěného skutkového stavu věci.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2014
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu