ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.3584.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 3584/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce Ing. P. S. , zastoupeného Mgr. Leonou Musilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty 416/8, proti žalovanému Ing. Z. V. , zastoupenému Mgr. Petrem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 1579/24, o zaplacení 720.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 20 C 90/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. února 2014, č. j. 69 Co 542/2013-299, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. srpna 2013, č. j. 20 C 90/2010-205, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 720.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (úrokem z prodlení).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 20. února 2014, č. j. 69 Co 542/2013-299, ve znění opravného usnesení ze dne 3. března 2014, č. j. 69 Co 542/2013-311, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 720.000,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Dovolání žalovaného shora uvedené postuláty nesplňuje. Prosté konstatování, že „ odvolací soud se nepochybně odchýlil od ustálené judikatury “, aniž je specifikováno, v jaké otázce a od kterého (kterých) rozhodnutí dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
Zcela bez významu jsou dovolací námitky, že odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) pochybil, jestliže neprovedl všechny důkazy, které žalovaný navrhl (zejména jeho účastnický výslech a důkaz listinou z 15. 12. 2011). Jde totiž o výtky, které směřují proti zjištěnému skutkovému stavu věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vycházel (tj. proti správnosti, popř. úplnosti, skutkových zjištění) a vystihují tak dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., jehož užití je v případě dovolání přípustného jen podle §237 o. s. ř. vyloučeno (§241a odst. o. s. ř. a contrario).
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
V Brně dne 24. září 2014
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu