ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.3896.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 3896/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce M. G. , zastoupeného JUDr. Jaroslavou Vančurovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Na Pláni 3794/2, proti žalovanému M. K. , zastoupenému Mgr. Pavlem Pokorným, advokátem se sídlem ve Všenorech, Květoslava Mašity 317, o zaplacení 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 88 C 44/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. dubna 2014, č. j. 24 Co 32/2014-132, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslavy Vančurové, advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. září 2013, č. j. 88 C 44/2012-94, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 60.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (úrokem z prodlení) a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. dubna 2014, č. j. 24 Co 32/2014-132, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Dovolání žalovaného tyto postuláty nesplňuje, neboť uvedené údaje se z něho nepodávají. Konstatování, že „ vyřešená právní otázka a) dosud nebyla vyřešena a) by měla být posouzena jinak “, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř., neboť jde o pouhou (a navíc nepřesnou) citaci částí zmíněného ustanovení.
Nad to je třeba konstatovat, že žalovaný v dovolání ani neuplatnil jediný způsobilý dovolací důvod vymezený v §241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jeho námitky totiž směřují primárně proti správnosti, popř. úplnosti skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely. Žalovaný oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že v řízení nebyla prokázána existence půjčky a že žalobci se nepodařilo bez pochyb prokázat ani pravost uznání dluhu. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2014
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu