ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.3975.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 3975/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně A. L. H. , zastoupené Mgr. Petrem Halbrštátem, advokátem se sídlem v Praze 3, Husinecká 808/5, proti žalovanému T. S. , zastoupenému JUDr. Jaromírem Jeřábkem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Staré náměstí 67, o 95.500,- Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2013, č.j. 24 Co 11/2011-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil ve věci samé rozsudek ze dne 25. 10. 2010, č.j. 57 C 155/2009-58, kterým Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou zamítl žalobu o 95.500,- Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Se soudem prvního stupně se ztotožnil v závěru, že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní ze dne 12. 2. 2009 je neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“). Výše smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká vzhledem k významu a hodnotě závazku, který zajišťovala (tj. povinnosti žalovaného včas zaplatit zálohu kupní ceny 100.000,- Kč); „výše je stejná jako závazek samotný, což neodpovídá její funkci uhrazovací a sankční.“ Nesplněním povinnosti zaplatit zálohu včas nevznikla žalobkyni žádná škoda. Skutečnost, že byt, který měl být předmětem převodu, žalobkyně v květnu 2009 prodala za kupní cenu o 170.000,- Kč nižší, než byla sjednána účastníky ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní, nemůže jít k tíži žalovaného.
Dovolání, jímž žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu napadla, není přípustné.
Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní; skutkový základ sporu totiž nelze zpochybnit. Dovolací soud proto nepřihlédl k tvrzení dovolatelky, že povinností, která byla smluvní pokutou zajištěna, nebylo jen složení zálohy kupní ceny, jak zjistily soudy obou stupňů, ale i povinnost žalovaného uzavřít do 31. 5. 2009 smlouvu o převodu bytu za kupní cenu ve výši 1.400.000,- Kč. Námitkou, že by odvolací soud musel dospět k jinému právnímu závěru ohledně platnosti ujednání o smluvní pokutě, kdyby její výši vztáhl ke sjednané kupní ceně (a nikoliv k povinnosti zaplatit zálohu ve výši 100.000,- Kč, což bylo „podmínkou“ pro uzavření realizační smlouvy), žalobkyně napadla právní posouzení věci procesně neregulérním způsobem, tj. z pozic vlastní skutkové verze.
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně, podle něhož smlouvou o budoucí smlouvě kupní z 12. 2. 2009 se žalobkyně (budoucí prodávající) a žalovaný (budoucí kupující) dohodli, že nejpozději do 31. 5. 2009 uzavřou kupní smlouvu, jejímž předmětem bude specifikovaná bytová jednotka; kupní cenu sjednali částkou 1.400.000,- Kč. Podle článku III smlouvy se zaplacení zálohy na kupní cenu ve výši 100.000,- Kč do třiceti dnů od uzavření smlouvy stalo „podmínkou uzavření kupní smlouvy.“ Článkem IV se účastníci dohodli, že „ 1. Budoucí kupující je povinen na základě této smlouvy zaplatit budoucímu prodávajícímu zálohu kupní ceny ve výši 100.000,- Kč (…), a to do 30ti dnů od uzavření této smlouvy,“ a že „ 2. V případě, že nebude uzavřena kupní smlouva, je povinen ten, kdo odmítl kupní smlouvu uzavřít … do 30. 6. 2009 zaplatit smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč (pokuta platí i v případě nezaplacení zálohy dle bodu 1 tohoto článku).“ Žalovaný nezaplatil zálohu 100.000,- Kč, v důsledku nesplnění této povinnosti účastníci realizační smlouvu neuzavřeli a žalobkyně podle kupní smlouvy z 29. 5. 2009 prodala předmětný byt za 1.230.000,- Kč třetí osobě.
Dovoláním zpochybněnou právní otázku platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy (§39 obč. zák.), která již byla předmětem rozhodování Nejvyššího soudu, odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní (jednotnou) judikaturou dovolacího soudu (viz níže), od níž se nemíní odchýlit ani v souzené věci (§237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014, srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Není pochyb o tom, že smluvní pokutu je strana, která závazek porušila, povinna zaplatit, i když oprávněnému porušením závazku nevznikla škoda (§544 odst. 1 obč. zák.), a že otázka vzniku škody porušením zajištěné povinnosti může mít význam jen v případech, na něž dopadá §545 odst. 2 obč. zák. (ujednání o právu věřitele na náhradu škody vedle smluvní pokuty nebo na náhradu škody přesahující smluvní pokutu). S ohledem na funkci smluvní pokuty jako paušalizované náhrady škody přijala a odůvodnila judikatura závěr, že při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je třeba, aby její výše zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Smluvní pokuta, jejíž výše výrazně převyšuje výši skutečně vzniklé škody, je nepřiměřená a pro rozpor s dobrými mravy neplatná. Při posouzení přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty je třeba přihlédnout k celkovým okolnostem právního úkonu, jeho pohnutkám, účelu, který sledoval, a k výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 753/2001, ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 96/2001, ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 61/2005, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007, ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009, ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2626/2013). Rovněž v usnesení ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1198/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že pro naplnění uhrazovací funkce smluvní pokuty je třeba, aby její výše představovala souhrn eventuálně v úvahu přicházejících škod, které lze v daném případě v důsledku porušení zajištěné povinnosti očekávat (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 3498/11, odmítl).
Výtky žalobkyně, že ji soud nepoučil podle §118a odst. 2 o.s.ř. a že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, nelze podřadit žádnému kritériu přípustnosti vyjmenovanému v §237 o.s.ř. (nejde o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních norem); protože dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud se těmito námitkami nezabýval (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1, věty první, o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2014
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu