ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.4387.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 4387/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně ČSOB Leasing, a. s. se sídlem Praha 4, Na Pankráci 310/60, identifikační číslo: 639 98 980, zastoupené JUDr. Pavlínou Fojtíkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 4, Zelený pruh 95/97, proti žalovanému T. K. , zastoupenému JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Senovážné náměstí 978/23, o zaplacení 157.830,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 21 EC 810/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. července 2013, č. j. 31 Co 194/2013-209, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 25. března 2013, č. j. 21 EC 810/2010-176, zamítl žalobu o zaplacení 157.830,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,15 % denně z této částky od 31. 12. 2008 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. července 2013, č. j. 31 Co 194/2013-209, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně (leasingový pronajímatel) a žalovaný (leasingový nájemce) uzavřeli leasingovou smlouvu, podle níž si žalovaný vybral předmět leasingu (Škoda Octavia 1.6 Elegance), jehož dodavatelem byla VINDICARE EX IURE, a. s., za vstupní cenu 280.000,- Kč, s tím, že si účastníci dohodli dobu pronájmu 36 měsíců, měsíční splátky a kupní cenu, za niž žalovaný po skončení pronájmu předmět leasingu nabyde do vlastnictví. Žalobkyně udělila žalovanému plnou moc k zastupování podle Všeobecných obchodních podmínek, zejména k převzetí předmětu leasingu a uplatňování nároků z vad. Žalovaný, vybaven plnou mocí, se zavázal před převzetím vozidla od dodavatele je s náležitou odbornou péčí prohlédnout, ověřit přesnou identifikaci, zjistit úplnost dodávky a její funkčnost. Žalovaný v rozporu se skutečností v protokolu o předání a převzetí vozidla prohlásil, že zkontroloval jeho vnější stav a interiér, elektrické a elektronické zařízení, pohonné hmoty, mazadla a ostatní kapaliny, VIN včetně zámků a klíčů, činnost motoru, brzd a ostatních ústrojí, že byl seznámen s obsluhou vozidla, že byl přítomen při přejímací kontrole vozidla, zkušební jízdě a že je přejímá v nepoškozeném stavu s technickým průkazem, dokladem o pojištění a zelenou kartou. Při uzavření kupní smlouvy s leasingovým dodavatelem byla žalobkyně zastoupena žalovaným. Leasingová smlouva byla prostředkem financování věci vybrané žalovaným za účelem jeho pozdějšího nabytí do vlastnictví. Vozidlo se podle ujednání účastníků nemělo do dispozice žalobkyně vůbec dostat. Žalobkyně neuvedla žalovaného při uzavření leasingové smlouvy v omyl týkající se předmětu leasingu (vozidlo ve smlouvě označené nebylo způsobilé k provozu na pozemních komunikacích) a ani nevěděla o žádném podvodném úmyslu. Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud dovodil, že smlouva, kterou žalovaný uzavřel jako spotřebitel, má charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru podle §2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, a není neplatná ve smyslu §49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej článek II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Žalovaný spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení leasingové smlouvy jakožto smlouvy spotřebitelské; konkrétně přitom označuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 930/2006. Tvrzený rozpor s tímto rozhodnutím je však z hlediska splnění předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nepřípadný, neboť je v něm řešena jiná právní otázka než ta, na níž spočívá napadené rozhodnutí, a to otázka práv z odpovědnosti za vady zboží prodaného v obchodě; závěry v něm obsažené proto na posuzovanou věc nedopadají. Obdobně se nemůže prosadit namítaný rozpor napadeného rozhodnutí s nálezem ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, v němž se Ústavní soud vyslovil k otázce výkladového pravidla v případě neurčité formulace ve smlouvě o dílo uzavřené se spotřebitelem (§55 odst. 3 obč. zák.). Žalovaný přehlíží, že v posuzovaném případě smluvní ujednání obsažené v leasingové smlouvě ze dne 17. 1. 2008 bylo určité a srozumitelné, tudíž nebylo důvodu aplikovat výkladové pravidlo podle §55 odst. 3 obč. zák. Přípustnost dovolání nezakládá ani namítaný rozpor s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 3 As 60/2005, neboť uvedené rozhodnutí nelze považovat za ustálenou judikaturu dovolacího soudu (srov. §237 o. s. ř.) a navíc se v něm Nejvyšší správní soud zabýval otázkou rozporu ujednání o povinnosti spotřebitele hradit náklady nedůvodné reklamace s §13 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a s §55 odst. 1 obč. zák., a nikoli otázkou neplatnosti smlouvy z důvodu omylu ve smyslu §49a obč. zák., jak tomu bylo v posuzovaném případě.
Nelze přisvědčit žalovanému, že odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu pominul, že leasingovou smlouvu uzavřel jako spotřebitel. Z odůvodnění napadeného usnesení naopak vyplývá, že odvolací soud v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1373/2010, dospěl k závěru, že žalovaný v postavení leasingového nájemce uzavřel smlouvu jako spotřebitel a že leasingová smlouva má vzhledem ke svému obsahu charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru podle §2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, kdy leasingová společnost při koupi předmětu leasingu poskytne ve prospěch leasingového nájemce dodavateli předmětu leasingu peněžní prostředky, které pak leasingový nájemce splácí. Peněžní prostředky jsou placeny ve prospěch spotřebitele, neboť tato platba je podmínkou, aby spotřebitel mohl předmět leasingu užívat a následně nabýt. Na rozdíl od tradičního způsobu úvěrování, kdy financující instituce poskytuje zájemci peněžní prostředky k nákupu nové investice, při leasingu mu svěřuje věcnou hodnotu k bezprostřednímu využití. Odvolací soud příhodně - s odkazem na závěry obsažené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, a ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, uveřejněných pod č. 24/2011 a č. 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dovodil, že v případě finančního leasingu jde o účelové pořízení věci, práva či jiné majetkové hodnoty podle potřeb, výběru a určení nájemce s využitím cizích zdrojů - zdrojů poskytovatele předmětu leasingu. Jeho smyslem je zajistit za úplatu financování věci pro nájemce, který se k ní chová od okamžiku jejího předání jako k věci vlastní se všemi riziky na straně nájemce (obvykle nese rizika spojená s předmětem leasingu i náklady spojené s jeho provozem, údržbou a opravami), a nikoli s riziky na straně vlastníka, jak je tomu ve smlouvách o nájmu. Leasingový pronajímatel sice zůstává po celou dobu trvání leasingu vlastníkem předmětu leasingu, jeho práva a povinnosti související s vlastnictvím předmětu leasingu (s výjimkou práva věc zcizit nebo zatížit právem třetí osoby) však náležejí nájemci. Podstatou právního vztahu založeného leasingovou smlouvou tudíž není, aby leasingový pronajímatel odpovídal za případné vady, kterými předmět leasingu trpí, nýbrž odpovědnost za předmět leasingu spočívá na straně leasingového nájemce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1289/2005, nebo rozsudek ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3582/2012).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Brojí-li žalovaný proti závěru odvolacího soudu, že leasingová smlouva není neplatná ve smyslu §49a obč. zák., námitkou, že „při uzavření leasingové smlouvy byl uveden žalobkyní, zastoupenou L. D., v omyl, neboť předmět leasingového nájmu mu nebyl předán, protože se ve skutečnosti jednalo o vyhořelý vrak a mohl mu tak být ukázán a podstrčen pouze jiný automobil“, primárně tím odvolacímu soudu vytýká, že pochybil při zjišťování skutkového stavu věci a v důsledku toho věc nesprávně posoudil po právní stránce; jinak řečeno, z hlediska vymezení důvodu dovolání (§241a odst. 3 o. s. ř.) je bezcenná kritika právního posouzení založená na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Lze tedy uzavřít, že žalovaný v tomto ohledu neuplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. srpna 2014
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu