ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.467.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 467/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Blankou Moudrou ve věci žalobkyně K. H., zastoupené JUDr. Pavlem Špačkem, advokátem se sídlem Praha 2, Malá Štěpánská 546/10, proti žalovaným 1) Mgr. P. V. se sídlem Praha 1, Na Poříčí 1071/17, 2) JUDr. O. T., Ph.D., se sídlem Praha 2, Slavíkova 1568/23, a 3) P. V., o zaplacení 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 29/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2013, č. j. 15 Co 419/2012-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými ad 2) a ad 3) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 17. července 2012, č. j. 23 C 29/2012-45, odmítl žalobu ze dne 18. 7. 2011, doplněnou podáními ze dne 6. 2. 2012 a 6. 6. 2012, v části, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaných, aby jí společně a nerozdílně zaplatili částku 500.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými ad 2/ a ad 3/ nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. ledna 2014, č. j. 15 Co 419/2012-58, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými ad 2)a ad 3) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srov. čl. II bod 1. zákona č. 404/2012 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V dané věci dovolání (posuzováno podle jeho obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje žádný údaj o tom, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné. Pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 29 NSCR 92/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. března 2014
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu