ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.4894.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 4894/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Blankou Moudrou ve věci žalobkyně H. K., proti žalovanému R. P., o zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 EC 80/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2013, č. j. 29 Co 475/2013-71, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. prosince 2013, č. j. 29 Co 475/2013-71, potvrdil usnesení ze dne 19. srpna 2013, č. j. 14 EC 80/2012-52, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žádost žalovaného o ustanovení zástupce.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním (posuzováno podle obsahu tohoto podání).
Žalovaný sice není v dovolacím řízení zastoupen advokátem a z obsahu spisu nevyplývá, že má právnické vzdělání (srov. §241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.”), avšak povaha rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, vylučuje, aby v posuzované věci bylo možno nedostatek podmínky povinného zastoupení považovat za překážku, jež by bránila vydání rozhodnutí v dovolacím řízení. Za situace, kdy předmětem dovolacího přezkumu je rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno žádosti účastníka o ustanovení zástupce z řad advokátů (§30 o. s. ř.), by trvání na podmínce povinného zastoupení vedlo k vlastnímu popření cíle, jenž účastník podáním žádosti sledoval a k popření vlastního smyslu dovolacího řízení, v němž má být zkoumán závěr o tom, že účastník nemá právo na ustanovení zástupce (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 609/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 1997, pod číslem 97, a ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1311/2014).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V dané věci dovolání neobsahuje žádný údaj o tom, v čem žalovaný spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné.
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou žalovaný včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 51/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 92/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl).
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2014
JUDr. Blanka Moudrá předsedkyně senátu