Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.03.2014, sp. zn. 33 Cdo 609/2014 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.609.2014.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.609.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 609/2014 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně K. Š. , zastoupené Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Komořanská 63/42, proti žalované FORSET COLLECT LIMITED se sídlem Agiou Nikolaou, 67-69, Flat/Office 103, 2408 Egkomi, Nicosia, Kyperská republika, zastoupené JUDr. Terezou Novobílskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 11/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. května 2012, č. j. 24 Co 4/2012-149, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Hrbka, advokáta. Odůvodnění: Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. května 2012, č. j. 24 Co 4/2012-149, potvrdil rozsudek ze dne 8. září 2011, č. j. 4 C 11/2011-105, jímž Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou zrušil rozhodčí nález č. j. 70099/2010 ze dne 11. listopadu 2010 vydaný rozhodcem Bc. P. V., a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které však není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. - dále jeno. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., protože hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř). Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Žalovaná prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že rozhodčí doložka sjednaná ve smlouvě o úvěru, kterou uzavřely její právní předchůdkyně a žalobkyně dne 24. 3. 2010, je neplatná podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění, pro rozpor s jeho §56 odst. 1, neboť procesní pravidla v ní dohodnutá nezaručují žalobkyni (spotřebitelce) spravedlivé řízení, a to zejména možnost přezkumu rozhodčího nálezu jinými rozhodci podle §27 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění před 1. 3. 2012 (dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“). Dále prosazuje názor, že smlouva o úvěru ze dne 24. 3. 2010 není smlouvou spotřebitelskou, neboť se na ni nevztahuje zákon č. 145/2010 Sb., který nabyl účinnosti až od 1. 1. 2011. Podle §56 odst. 1 obč. zák. jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Tak tomu bylo i v daném případě, neboť smlouva o úvěru byla uzavřena mezi společností Domácí Půjčky, a.s. v postavení dodavatele a žalobkyní v postavení spotřebitele. Nic na tom nemůže změnit ani existence zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, který ostatně v §23 odst. 1 zákona stanovuje, že právní vztahy týkající se spotřebitelského úvěru vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními právními předpisy. Další zpochybněnou právní otázkou; tj. otázkou posuzování (ne)platnosti rozhodčí doložky ve vztahu k ustanovením zákona zakotvujícím ochranu spotřebitele, jakož ieurokonformním výkladem právních předpisů Evropské unie vztahujících se k ochraně spotřebitele, se Nejvyšší soud zabýval již opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9/2011 pod č. 121/2011, rozsudek ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3121/2010). Ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, uzavřel, že směrnice Rady 93/13/ES, o nepřiměřených podmínkách (o zneužívajících klauzulích) ve spotřebitelských smlouvách, musí být vykládána v tom smyslu, že vyžaduje, aby vnitrostátní soud, kterému je předložena žaloba na neplatnost rozhodčího nálezu, posoudil neplatnost rozhodčí doložky a zrušil tento nález v důsledku toho, že dohoda smluvních stran obsahuje zneužívající klauzuli. Jakkoli totiž může existovat kvalitní hmotněprávní ochrana spotřebitele, není tato ochrana realizovatelná, pokud se jí nelze efektivně domoci. Ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustanovení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru účastníkům garantují spravedlivé řízení a rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel – podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele. Rozhodčí řízení musí v takovém případě zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo na místě v případě, kdy by spotřebitel rozhodčí smlouvu neuzavřel (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva); možnost přezkoumat rozhodčí nález jinými rozhodci (§27 zákona č. 216/1994 Sb.) je atributem spravedlivého procesu. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že rozhodčí doložka je neplatná, neboť v ní dohodnutá procesní pravidla negarantují spravedlivé řízení, postupoval zcela v souladu s uvedenou judikaturou. Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle §1 odst. 1, 2, §2, §9 odst. 1, §7 bodu 4., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 1.500,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 378,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 26. března 2014 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/26/2014
Spisová značka:33 Cdo 609/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.609.2014.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§237 o. s. ř.
§39 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
§56 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19