ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.740.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 740/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Plain Energy CZ s. r. o. se sídlem Praha 2, Jana Masaryka 252/6, identifikační číslo: 284 14 420, zastoupené JUDr. Milanem Hulmákem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Botičská 1936/4, proti žalovanému J. B. , zastoupenému Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem Děčín III-Staré Město, U Starého Mostu 111/4, o zaplacení 2.351.166,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 17 C 161/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. září 2013, č. j. 14 Co 1270/2012-148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. září 2013, č. j. 14 Co 1270/2012-148, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. května 2012, č. j. 17 C 161/2010-123, ve výroku zamítajícím žalobu o zaplacení 2.351.166,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, v nákladovém výroku jej změnil jen co do výše přiznané náhrady nákladů řízení, jinak jej v tomto výroku potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně (budoucí kupující) uzavřela dne 10. 12. 2008 se žalovaným (budoucím prodávajícím) smlouvu o budoucí kupní smlouvě (dále jen „smlouva“), podle níž měla být do 18 měsíců po podpisu této smlouvy uzavřena kupní smlouva, jíž žalovaný převede na žalobkyni vlastnické právo ke zde specifikovaným pozemkům za kupní cenu 7.837.220,- Kč. Dispoziční právo žalovaného k dotčeným pozemkům bylo přitom omezeno usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. 7. 2008, č. j. 14 Nc 14198/2008-10, o nařízení exekuce. Účastníci si sjednali, že smlouva zanikne, nebude-li (mimo jiné) do 2 měsíců od podpisu této smlouvy uzavřena mezi žalobkyní, žalovaným a exekutorem dohoda upravující úhradu dlužné částky, na niž byla nařízena exekuce, formou úhrady dluhu z kupní ceny (viz čl. I. odst. 5. písm. a/ smlouvy). Současně se strany v čl. II. odst. 1. písm. a/ smlouvy dohodly, že žalovaný zaplatí žalobkyni smluvní pokutu ve výši 30 % kupní ceny, pokud nesplní veškeré povinnosti pro něj z této smlouvy vyplývající, a že žalobkyni nárok na smluvní pokutu nevznikne, nedojde-li k podpisu dohody upravující úhradu dlužné částky mezi žalobkyní, žalovaným a exekutorem ve lhůtě dvou měsíců od podpisu této smlouvy. Žalobkyně své tvrzení, že taková dohoda byla ve lhůtě 2 měsíců od podpisu smlouvy uzavřena a že byla obsažena v protokolu o jednání ze dne 23. 1. 2009 před soudním exekutorem, neprokázala; v uvedeném protokolu žádná dohoda mezi účastníky řízení a exekutorem upravující úhradu dluhu žalovaného zachycena není. Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud dovodil, že vznik práva žalobkyně na smluvní pokutu byl závislý na splnění odkládací podmínky; jelikož odkládací podmínka splněna nebyla, právo na zaplacení smluvní pokuty žalobkyni nevzniklo (§36 odst. 1, 2 a §544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./ - dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost odůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí, jímž se odvolací řízení končí, závisí na výkladu dohody uzavřené dne 23. 1. 2009 a článku I. odst. 5. písm. a/ smlouvy ve smyslu §35 obč. zák., při jehož aplikaci se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozhodnutím sp. zn. 32 Cdo 1279/2010, resp. vyřešená právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Žalobkyně konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že při interpretaci dohody účastníků a exekutora zkoumal jen protokol o jednání před soudním exekutorem ze dne 23. 1. 2009 a omezil se pouze na jeho jazykový výklad. Připouští sice, že v uvedeném protokolu není obsah dohody zachycen, to ovšem neznamená, že dohoda nebyla téhož dne při jednání s exekutorem uzavřena; protokol o jednání je jen důkazem o takové dohodě, nikoli však dohodou jako takovou. Má tudíž za to, že jí právo na smluvní pokutu vzniklo. S připomenutím rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1279/2010, z něhož cituje pasáž týkající se metod výkladu jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě, žalobkyně namítá, že odvolací soud měl při výkladu dohody zohlednit i další okolnosti rozhodné při zjišťování skutečné vůle stran, konkrétně jejich jednání po uzavření dohody, z něhož je zřejmé, že účastníci měli za to, že dohoda podle čl. I. odst. 5. písm. a/ smlouvy byla uzavřena. Dovolacímu soudu navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Dovolací soud předesílá, že při rozhodování o dovolání je vázán skutkovými zjištěními, z nichž soudy při rozhodování věci vycházely, a že v dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996).
Až v dovolacím řízení žalobkyně přišla s (novým) tvrzením, že účastníci a exekutor uzavřeli dohodu o úhradě dlužné částky dne 23. 1. 2009, avšak uzavřená dohoda - její obsah - není zaznamenán v protokolu o jednání z téhož dne, jak původně před soudy tvrdila. Dovolací soud k této nově tvrzené skutečnosti, jak bylo výše vyloženo, nemohl přihlédnout.
Žalobkyně sice ohlásila dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a zpochybnila správnost právního závěru, že jí nevzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, avšak dovoláním uplatněné námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž vytýkají nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný právní závěr. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu (tj. že dne 23. 1. 2009 účastníci a exekutor uzavřeli dohodu podle čl. I. odst. 5. písm. a/ smlouvy, na jejíž uzavření byl, mimo jiné, vázán vznik práva žalobkyně na smluvní pokutu), než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; ten uzavřel, že uvedená dohoda dne 23. 1. 2009 uzavřena nebyla, neboť protokol o jednání ze dne 23. 1. 2009, v němž měl být obsah dohody podle tvrzení žalobkyně zachycen, neobsahoval ujednání o způsobu zaplacení dlužné částky, jež byla exekucí prodejem nemovitostí žalovaného vymáhána.
Pak ale ovšem - za situace, kdy žalobkyně v dovolání tvrdí, že uzavřená dohoda není zaznamenána na listině - nemůže být přípustnost dovolání založena tím, že odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, prezentovanou rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1279/2010, v němž byla řešena otázka výkladu jazykového vyjádření projevu vůle zachyceného ve smlouvě, tedy skutkově odlišný případ, než na jakém buduje dovolací argumentaci žalobkyně.
Požadavek žalobkyně, „že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013 ).
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.); zbylými námitkami se již pro nadbytečnost nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 11. září 2014
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu