ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1004.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1004/2014-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2014 o dovolání obviněného P. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 61 To 105/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 84/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 29 T 84/2013, byl obviněný P. P. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným výroky ad I./1), 2) přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, ad II. přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, ad III./1), 2) přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku, ad IV. přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, ad V./1), 2) přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku, ad VI. přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
ad I.
1) dne 5. 10.2012 v době asi od 17.55 hodin do asi 18.15 hodin v P. – H. M., na ulici B. před trvalým bydlištěm poškozené D. P., při předání nezletilé dcery, která s ním nechtěla odejít v rámci soudem nařízeného styku otce s nezletilou z rozsudku OS Praha 4, č. j. 14 Nc 295/2007-70 ze dne 30. 7. 2007, nejdříve na poškozenou D. P. křičel, že je píča a poté ji vyhrožoval slovy: „já tě zničím, upálím tě, pošlu na tebe cikány“ a následně ji chytil za šátek, který měla kolem krku a škrtil ji, sápal se po ní rukama, strhnul jí připravenou tašku s dětskými věcmi nezletilé z ramene, přičemž ji roztrhl levý rukáv bundy, a poté co se zmocnil tašky s věcmi nezletilé opakovaně vyhrožoval poškozené D. P., že ji zničí, čímž v ní vzbudil strach, že své výhrůžky uskuteční
2) dne 2. 11. 2012 v době od 18.00 hodin do asi 18.30 hodin v P. – H. M. na ulici B. před budovou ÚMČ P. při předání nezletilé vyhrožoval poškozené D. P. slovy:
„jestli mi ji nedáš, já ti nepošlu alimenty“,
„já znám tvého šéfa S., jmenuje se B., já tě tam zlikviduji“,
„podám na tebe trestní oznámení nebo ti dám na držku“,
„já tě zničím, ty budeš litovat, že si mě potkala, skončíš na vozíku, fyzicky na to doplatíš“, „je tolik způsobů, jak ti zničit život, že ani za dva životy bych to nevymyslel“
„jestli mi ji dneska nedáš, nepošlu ti alimenty, ani korunu, jestli ti ty 3.700 za ten víkend stojí, budiž, ale ze mě to nikdo nedostane, mám takovýho právníka, že radši dám jemu 100.000,- než dát 2000,- tobě“
a podobnými výroky a dále přítomnému poškozenému M. P. vyhrožoval slovy
„já tě varuju, nebo ti ustřelím hlavu taky“,
„tak drž hubu, nebudeš říkat, že mě X. nechce, podám na tebe trestní oznámení“, „až já to udělám, tak skončí na vozíčku, jí tak skopu, až skončí v klubíčku"
„já mám kamaráda, ten má dva metry, dělá K1 a zruší tě“, a dále vyhrožoval poškozeným slovy „já vás vyřídím, bude to otázka času“, což u poškozených vyvolalo obavu, že své výhrůžky uskuteční
ad II.)
dne 18. 12. 2012 v P., M. ul. v prostorách pizzérie v době od 18:05 hodin při předání nezletilé dcery vyhrožoval opětovně poškozené D. P. slovy:
„ty chceš, abych tě zmlátil, nechal ti rozbít držku, chceš abych tě zlikvidoval“, což u poškozené vyvolalo obavu, že své výhrůžky uskuteční,
ad III.)
1.) na přesně nezjištěném místě a v přesně nezjištěné době, nejméně od 20. 4. 2012 do 17. 11. 2012 v různé denní i noční době a i několikrát za den z telefonního čísla 602659193 zaslal nejméně 228krát SMS zpráv poškozenému M. P. na jeho telefonní číslo, kdy v těchto SMS zprávách sprostě nadával jemu a poškozené A. P., kdy jemu nadával, že je smradlavá huba, hajzl, šmejd a další a jí nadával, že je A. debilní a dalšími nadávkami a oběma nadával, že jsou velký kokoti B. z L., že jsou zmrdi a oběma vyhrožoval, tak, že -
dne 13. 8. 2012 v 16.02 hodin napsal mimo jiné: „pokud bude opět problém, začnu to řešit rázně“,
dne 24. 8. 2012 v 17.02 hodin napsal- „zalituješ, že jsi mě potkal, šmejde“
dne 24. 8. 2012 v 17.40 hodin napsal – „až budu opravdový blázen, můžu A. ustřelit palici, arzenál mám dobrý, tak pokračujte“,
dne 3. 11. 2012 v 00.49 hodin napsal – „je pravda, že jsem pomohl jednomu bojovníkovi K1, 190 cm a 106 kg, je mi zavázanej“,
což u poškozených vzbudilo důvodnou obavu, že své výhružky uskuteční,
2) na přesně nezjištěném místě a v přesně nezjištěné době, nejméně od 28. 6. 2012 do 16. 5. 2013 v různé denní i noční době a i několikrát za den z telefonního čísla zaslal více než 500 SMS zpráv poškozené D. P. na její telefonní číslo, kdy v těchto SMS zprávách jí sprostě nadával, že je čubka vošklivá a hloupá, svině, zmetek, kunda hnusná, hysterická debilka, a další a vyhrožoval tak, že
- dne 13. 8. v 14:18 hod.: „X. dál ničit nebudeš, nebo poneseš skutečné následky, znáš mě dost, abys pochopila“
- dne 15. 12. 2012 v 10.04 hodin jí napsal- „to tě radši zbiju a nechám se zavřít, dívat se na zničenou dceru nebudu“
- dne 11. 1. 2013 v 16.35 jí napsal – „tady je varianta ti nechat nabít držku, ale má to zatím čas, i když úřady říkají, že jsem to již měl udělat“
což u poškozené vzbudilo obavu, že své výhrůžky uskuteční
- dne 17. 1. 2013 v 17.58 hodin napsal – „stejně se těším, jak s tebou zatočím, kdybych ti měl osobně rozbít hubu, tak X. nezničíš úplně, doufám, že soud mně pomůže“
ad IV.)
dne 16. 6. 2013 v době asi od 20.00 hodin do asi 20.05 hodin v P. na nástupišti metra H. při předání nezletilé dcery zpět poškozené D. P. této sdělil, že pokud mu dceru příště nedá, tak jí dá přes držku anebo jí může fláknout hned, zezadu k ní přistoupil, chytil ji za pravou paži, přičemž byl velmi agresivní, přičemž poškozená i dcera měly z obviněného strach,
ad V.)
1) na přesně nezjištěném místě a v přesně nezjištěné době, nejméně v době od 18. 5. 2013 do 27. 6. 2013 v různé denní i noční době a i několikrát za den z telefonního čísla zaslal nejméně 72 SMS zpráv poškozenému M. P. na jeho telefonní číslo, kdy v těchto SMS zprávách sprostě nadával, že je sráč, primitiv, hnus, neřád a další a vyhrožoval mu:
- dne 29. 5. 2013 v 10.47 mimo jiné slovy :“až se budete chovat jak máte, dám vám pokoj, do té doby ne, berte to jak chcete“ ,
- dne 29. 5. 2013 v 21.26 hodin napsal – „serte se dál a dál, pak bude třeba pláč“,
- dne 29. 5. 2013 v 21.27 hodin napsal- „přitvrdíme“, dne 31. 5. 2013 v 19.36 hodin napsal - „víte, co mě síří nejvíc, když vidím mou uplakanou dceru díky vám, koukat se na to nehodlám, to myslím vážně a vyhrožuji vám“ a
dne 26. 6. 2013 v 20.28 hodin napsal – „nikdo a nic mě nezastaví sráči, to si pamatuj, zmrdi debilní, já vás srovnám“, což u poškozeného vzbudilo obavu, že své výhrůžky uskuteční
2) na přesně nezjištěném místě a v přesně nezjištěné době, nejméně v době od 31. 5. 2013 do 27. 6. 2013 v různé denní i noční době, a to i několikrát za den z telefonního čísla zaslal nejméně 48 SMS zpráv poškozené D. P. na její telefonní číslo, kdy v těchto SMS zprávách jí sprostě nadával, že je svině, svině zasraná, neřád zkurvenej a další a vyhrožoval jí tak, že
- dne 19. 6. 2013 v 18.19 hodin napsal- „dojde na tebe svině, neboj“
- dne 19. 6. 2013 v 19.55 hodin mimo jiné napsal –„i když bych ti spíš měl šlápnout do ksichtu i za dceru“, dne 19. 6. 2013 v 20.14 hodin mimo jiné napsal – „i na tebe se vaří voda“, dne 20. 6. 2013 v 19.57 hodin napsal: „tak si svině zasraná spokojená? neboj, zúčtujeme i za X.“, což u poškozené vzbudilo obavu o svůj život a zdraví,
ad VI.)
v době od října 2012 do 9. 12. 2013 v P. ani jinde, kromě října 2012, kdy zaplatil částku 3 100,- Kč, listopadu a prosince 2012, kdy zaplatil po částkách 3 700,- Kč, února 2013, kdy zaplatil částku 1 500,- Kč, března 2013, kdy uhradil 3 700,- Kč, dubna 2013, kdy zaplatil 2000,- Kč, května, června a července 2013, kdy zaplatil po částce 1000,- Kč, a srpna 2013 až listopadu 2013, kdy hradil snížené výživné ve výši 2 700,- Kč měsíčně, neplatil řádně a v plné výši výživné na svou nezletilou dceru, ačkoliv mu vyživovací povinnost vyplývá jednak přímo ze zákona o rodině, jednak mu byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 14 Nc 295/2007 ze dne 30. 7. 2007, který nabyl právní moci dne 20. 9. 2007 ve výši 3 700,- Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky dítěte D. P., t. č. bytem P., B., ačkoli byl plně práce schopen a za uvedené období tak na výživném dluží částku ve výši 20.300,- Kč“ .
Za uvedené jednání byl obviněný podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku za použití §81 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným.
Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost ve smyslu §48 odst. 4 tr. zákoníku, spočívající v podrobení se vhodným programům psychologického poradenství, spolupracovat s probační a mediační službou na nalezení vhodného zaměstnání a uhradit v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení dlužné výživné, jakož i dále hradit řádně výživné v plné výši. Dále bylo obviněnému uloženo přiměřené omezení, spočívající v zákazu jakéhokoli kontaktu poškozených manželů P., M. P. ml. i D. P. s výjimkou kontaktu s matkou nezletilé paní D. P., směřujícího však výhradně k realizaci styku s nezletilou a zákaz přibližovat se k matce nezletilé, jakož i dalším výše popsaným poškozeným na vzdálenost bližší než 10 metrů.
Současně byl tímtéž rozsudkem podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 2 ZT 38/2013, pro skutky, v němž byly spatřovány přečiny pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku.
Proti odsuzujícím výrokům o vině i trestu tohoto rozsudku, podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 61 To 105/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem I./1), 2) a II. a dále ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným jednak ad I./1), 2), 3) přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, jednak ad I./1) přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
ad I.
1) dne 5. 10. 2012 v době asi od 17.55 hodin do asi 18.15 hodin v P. – H. M., na ulici B. před trvalým bydlištěm poškozené D. P., při předání nezletilé dcery, která s ním nechtěla odejít v rámci soudem nařízeného styku otce s nezletilou z rozsudku OS Praha 4, č. j. 14 Nc 295/2007-70 ze dne 30. 7. 2007, nejdříve na poškozenou D. P. křičel, že je píča a poté ji vyhrožoval slovy:“já tě zničím, upálím tě, pošlu na tebe cikány" a následně ji chytil za šátek, který měla kolem krku a škrtil ji, sápal se po ní rukama, strhnul jí připravenou tašku s dětskými věcmi nezletilé z ramene, přičemž ji roztrhl levý rukáv bundy, a poté co se zmocnil tašky s věcmi nezletilé opakovaně vyhrožoval poškozené D. P., že ji zničí, čímž v ní vzbudil strach, že své výhrůžky uskuteční
2) dne 2. 11. 2012 v době od 18.00 hodin do asi 18.30 hodin v P. – H. M. na ulici B. před budovou ÚMČ P. při předání nezletilé dcery, vyhrožoval poškozené D. P. slovy:
„jestli mi ji nedáš, já ti nepošlu alimenty“,
„já znám tvého šéfa S., jmenuje se B., já tě tam zlikviduji“, „podám na tebe trestní oznámení nebo ti dám na držku“,
„já tě zničím, ty budeš litovat, že si mě potkala, skončíš na vozíku, fyzicky na to doplatíš“, „je tolik způsobů, jak ti zničit život, že ani za dva životy bych to nevymyslel“
„jestli mi ji dneska nedáš, nepošlu ti alimenty, ani korunu, jestli ti ty 3.700 za ten víkend stojí, budiž, ale ze mě to nikdo nedostane, mám takovýho právníka, že radši dám jemu 100.000,- než dát 2000,- tobě"
a podobnými výroky a dále přítomnému poškozenému M. P.,
vyhrožoval slovy
„já tě varuju, nebo ti ustřelím hlavu taky“,
„tak drž hubu, nebudeš říkat, že mě X. nechce, podám na tebe trestní oznámení“, „až já to udělám, tak skončí na vozíčku, jí tak skopu, až skončí v klubíčku“
„já mám kamaráda, ten má dva metry, dělá K1 a zruší tě“, a dále vyhrožoval poškozeným slovy já vás vyřídím, bude to otázka času, což u poškozených vyvolalo obavu, že své výhrůžky uskuteční
3) dne 18. 12. 2012 v P., M. ul. v prostorách pizzérie v době od 18:05 hodin při předání nezletilé dcery vyhrožoval opětovně poškozené D. P. slovy:
„ty chceš, abych tě zmlátil, nechal ti rozbít držku, chceš abych tě zlikvidoval“, což u poškozené vyvolalo obavu, že své výhrůžky uskuteční“ .
Za výše uvedené přečiny a další přečiny, stran nichž zůstal napadený rozsudek nedotčen, byl obviněnému podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §84 tr. zákoníku za použití §81 odst. 1 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu nad obviněným.
Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost ve smyslu §48 odst. 4 tr. zákoníku, spočívající v podrobení se vhodným programům psychologického poradenství, spolupracovat s probační a mediační službou na nalezení vhodného zaměstnání a uhrazení v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení dlužné výživné, jakož i hrazení řádného výživného v plné výši. Dále bylo obviněnému uloženo přiměřené omezení, spočívající v zákazu jakéhokoli kontaktu poškozených manželů P., M. P. ml., D. P. s výjimkou kontaktu s matkou nezletilé paní D. P., směřujícího však výhradně k realizaci styku s nezletilou a zákaz přibližovat se k matce nezletilé, jakož i dalším výše popsaným poškozeným na vzdálenost bližší než 10 metrů.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 61 To 105/2014, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. řádu, když podle jeho názoru napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutků a jiném nesprávném hmotně právním posouzení a dále, že v tomto rozhodnutí chybí výrok.
V rámci své dovolací argumentace předně namítl, že napadeným rozsudkem rozhodl odvolací soud o jeho odvolání proti výrokům pod body I./1), 2) a II. rozsudku soudu prvního stupně, a přestože podal odvolání i do výroků III., IV., V. a VI. prvostupňového rozsudku, ohledně nichž odvolací soud nerozhodl.
Rovněž vytkl, že ohledně jednání popsaného v rozsudku odvolacího soudu pod bodem I./1) došlo k porušení zákazu reformatio in peius vtěleného do §254 odst. 4 tr. řádu, když byl v jeho neprospěch změněn prvostupňový rozsudek, aniž bylo v jeho neprospěch podáno odvolání. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publ. v Souboru rozhodnutí NS pod číslem NS 17/2002-T 417, podle něhož „posouzení skutku jako více trestných činů, byť spáchaných v jednočinném souběhu, je v neprospěch obviněného, byl-li původně skutek kvalifikován jen jako jeden trestný čin“. Ohledně právní kvalifikace tohoto skutku uvedl, že dozorový státní zástupce nejprve policejnímu orgánu udělil pokyn, aby předmětné jednání bylo posuzováno jako přestupek, následně toto kvalifikoval v obžalobě jako přečin nebezpečného vyhrožování, poté jej soud prvního stupně kvalifikoval jako přečin vydírání s výrazně vyšší trestní sazbou a finálně soud odvolací jako přečin výtržnictví; a to přesto, že se neobjevily žádné nové důkazy a on ani svědci nijak nezměnili své výpovědi.
Podle obviněného bylo též nesprávně posouzeno jeho jednání jako přečin výtržnictví, přičemž vytkl, že v napadeném rozsudku absentuje vysvětlení, zda odvolací soud posoudil jeho jednání jako hrubou neslušnost nebo výtržnost, což jsou dvě samostatné formy tohoto trestného činu. Dovodil, že skutková podstata přečinu výtržnictví nebyla naplněna, neboť nejednal v úmyslu dopustit se hrubé neslušnosti nebo výtržnosti. V tomto směru uvedl, že byl vyprovokován okolnostmi v souvislosti s předáním jeho dcery ke styku dle rozsudku opatrovnického soudu exmanželkou D. P., což jej sice vedlo k nevhodnému chování, to však bylo pouze důsledkem její provokace a nikoli úmyslem dopustit se hrubé neslušnosti či výtržnosti ani žádný takový úmysl nebyl v řízení prokázán. V tomto směru uvedl, že je třeba na jeho případ aplikovat závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu publ. v Souboru rozhodnutí NS pod číslem NS 14/2002-T 352, podle něhož je nutno zkoumat pohnutku pachatele, „zda byl např. vyprovokován a vybočil jen z rámce normální reakce“.
Obviněný rovněž uvedl, že jeho jednání kvalifikované v rozsudku odvolacího soudu pod body I./1), 2), 3) jako přečin nebezpečného vyhrožování ve smyslu §353 tr. zákoníku skutkovou podstatu tohoto přečinu nenaplnilo, neboť nebylo způsobilé vzbudit v poškozených důvodnou obavu o život nebo zdraví. Z důkazů v řízení provedených vyplývá, že navenek poškození žádné známky obav, při incidentech k nimž došlo dne 5. 10. 2012, 2. 11. 2012, 18. 12. 2012 a 13. 6. 2013, o svůj život či zdraví neprojevovali a ačkoliv se všechny incidenty odehrály na veřejnosti, ani jeden z poškozených nepožádal jakoukoliv osobu na místě přítomnou o pomoc či ochranu nebo s žádostí o její svědectví. Pokud jeho jednání spočívalo i v zasílání SMS zpráv, žádný z poškozených si nezměnil telefonní číslo ani si nezablokoval od něj příchozí SMS. Za významnou označil obviněný i skutečnost, že ačkoliv jeho jednání trvalo dlouhou dobu (rozsudek pokrývá dobu od 20. 4. 2012 do 27. 6. 2013), přesto po celou tuto dobu zůstal pouze u slovních výpadů a neučinil žádné kroky vedoucí k realizaci slovních výhrůžek, z čehož je zjevné, že tyto výhrůžky nemínil nikdy realizovat.
V další části dovolání obviněný namítl, že soudy obou stupňů se nezabývaly zjištěním jeho pohnutek (a tedy i úmyslu) a stranou tak zůstala hlavní příčina jeho jednání, kterou je protiprávní jednání poškozené D. P. Zdůraznil, že jeho úmyslem bylo dosáhnout toliko řádné plnění pravomocného opatrovnického rozsudku upravujícího jeho právo na styk s dcerou. Tuto zákonnou povinnost však poškozená opakovaně porušovala. Ani opatrovnický soud neučinil vůči poškozené žádný krok směřující k vymožení její povinnosti umožnit mu styk s dcerou, ani jí neudělil pokutu, proto přistoupil z bezmoci k nešťastnému kroku, a sice k tlaku na poškozenou ve formě jednání popsaného v napadeném rozsudku. Připustil sice, že motiv sám o sobě jej nemůže vyvinit, soudy však měly přihlížet při hodnocení jeho úmyslu, že nechtěl komukoliv samoúčelně vyhrožovat.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 61 To 105/2014, a dále zrušil i obsahově navazující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 29 T 84/2013.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu uvedl, že dovolací argumentaci obviněného není možné přisvědčit. Odvolání je z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, tudíž přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Jestliže tedy odvolací soud částečně vyhověl podanému odvolání, nelze je již ve zbylé, neúspěšné části toto odvolání podle §256 tr. řádu zamítnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002). Podle státního zástupce tedy dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu naplněn nebyl.
Pokud jde o námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu státní zástupce konstatoval, že nedošlo k porušení zásady zákazu refomationis in peius. Připustil, že skutek popsaný v bodu I./1) rozsudku soudu prvního stupně byl tímto soudem posouzen jako jeden přečin (dílčí útok přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a soudem odvolacím jako přečiny dva (dílčí útok přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku). Změna právní kvalifikace skutku z jednoho trestného činu na souběh dvou je, jak vyplývá i z již citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, obecně vzato změnou v neprospěch obviněného. Tento však byl soudem prvního stupně odsouzen pro přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku se sazbou trestu odnětí svobody 6 měsíců až 4 roky [bod I./1) a 2)] a pro přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku se sazbou až 1 rok (bod II.), soudem odvolacím potom pro přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku se sazbou až 1 rok [dříve bod I./1) a 2) a II.] a pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku se sazbou až 2 roky [dříve bod I./1)]. Z porovnání příznivosti obou výsledných kvalifikací tedy podle státního zástupce vyplývá, že druhá z nich, vyslovená odvolacím soudem, je – navzdory posouzení jednoho ze skutků jako jednočinný souběh – pro obviněného příznivější, neboť její součástí není zjevně nejzávažnější přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, což snižuje i závažnost celého komplexu trestného jednání obviněného. Dodal, že v dané souvislosti nelze ani přehlédnout, že popsaná změna se pro obviněného pozitivně promítla i do výroku o trestu odnětí svobody, který mu byl snížen o 3 měsíce (z 18 měsíců na 15 měsíců). K porušení zásady zákazu reformationis in peius tedy nedošlo.
Rovněž zdůraznil, že Městský soud v Praze ve svém rozsudku výslovně uvedl, že útok obviněného, popsaný v bodě I./1) považuje za hrubou neslušnost (viz právní věta výroku o vině). Dodal sice, že v úvahu by mohlo připadat i posouzení jednání, které spočívalo v tom, že obviněný na ulici nadával poškozené a následně ji napadl, jako výtržnost, nicméně vulgární nadávky obviněným vyslovené mohou být i hrubou neslušností (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2010, str. 3033). Zásadně však užití jedné či druhé alternativy na postavení obviněného ničeho nemění a nejedná se ani o judikatorně významnou otázku, tedy další úvahy v daném směru nejsou podstatné [§265i odst. 1 písm. f) tr. řádu].
Pokud obviněný dále zpochybňoval zmíněné posouzení skutku s ohledem na postup poškozené, který shledával provokační, nemusel se sice s tímto stran jejich společné dcery ztotožňovat, měl však využít legální prostředky a nikoli vulgární nadávky, výhrůžky a fyzickou agresi. Nelze tedy z daného důvodu vyloučit jeho trestní odpovědnost. Jednání obviněného podle státního zástupce nebylo jen pouhým vybočením z normální reakce v návaznosti na provokaci, ale zcela svévolným arogantním útokem (navíc v různých formách opakovaným), kterým dal najevo naprostou neuctivost k zásadám občanského soužití. Současně podotkl, že není možné přehlédnout, že se jednalo o útok na ulici nejen slovně vulgární, ale i fyzický na poškozenou za přítomnosti mimo jiné nezletilé dcery. Právnímu posouzení tak v daném rozsahu nelze ničeho vytknout, na čemž ničeho nemění ani skutečnost, že se názor na konkrétní kvalifikaci jednání obviněného v průběhu řízení vyvíjel.
Rovněž v hodnocení skutků popsaných v bodu I./1) až 3) výroku o vině odvolacího soudu jako přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku neshledal státní zástupce pochybení. Zdůraznil, že v případě tohoto deliktu obviněný postupoval zjevně útočně, kdy opakovaně uplatňoval různými způsoby výhrůžky (ústně na ulici či v restauraci nebo prostřednictvím SMS), přičemž jejich obsahem byly nástiny různých agresí (dání na držku, skončení na vozíku, ustřelení hlavy, zkopání apod.), a které byly doplněny podrobnostmi o fyzicky disponovaném kamarádovi obviněného, který je tyto ochoten realizovat apod. Současně není možné přehlédnout, že poškozená je žena, zatímco obviněný muž, jenž poškozenou již i skutečně fyzicky napadl. Podle státního zástupce výhrůžky obviněného nebyly takového charakteru, aby poškozeným muselo být zřejmé, že se jedná o pouhé tzv. silné řeči, ale vzhledem k jejich obsahu působily reálným dojmem, který byl navíc podpořen celkovým agresivním projevem obviněného. Pokud tedy u poškozených vzbudily strach z jejich uskutečnění, jeví se aplikace §353 odst. 1 tr. zákoníku odpovídající. Na tomto závěru ničeho nemění, že si nikdo z poškozených nezměnil telefonní číslo či že nepožádal žádnou okolní osobu o pomoc, ani že obviněný uplatňoval své výhrůžky po delší dobu bez jejich uskutečnění, jak ve svém dovolání uváděl obviněný.
Jestliže obviněný poukazuje na svoji pohnutku, kterou údajně bylo donutit poškozenou k odlišnému přístupu k jejich společnému dítěti, státní zástupce uvedl, že pohnutka obviněného nemá pro posouzení věci natolik zásadní význam, zejména zohlední-li se projev této pohnutky (vulgarismy, výhrůžky či fyzická agrese, a to i dokonce v přítomnosti dcery, jejíž motivace tak spíše mohla být snížena). Iniciační úvahy obviněného, které ho vedly k protiprávnímu jednání, proto jeho trestní odpovědnost vyloučit nemohou.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby případně i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění − skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný předně namítl, že ohledně jednání popsaného v rozsudku odvolacího soudu pod bodem I./1) došlo k porušení zákazu reformatio in peius ve smyslu ust. §254 odst. 4 tr. řádu, když byl v jeho neprospěch změněn prvostupňový rozsudek, ačkoliv bylo podáno odvolání pouze z jeho strany.
V obecné rovině platí, že zákaz reformace in peius je třeba důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva (zaručené hlavou pátou Listiny základních práv a svobod), a v důsledku toho i práva na obhajobu. Proto je třeba jej pojímat co možná nejšířeji. K extenzivní aplikaci zákazu reformationis in peius vede i zřejmý fakt, že posledním arbitrem toho, co je či není ku jeho prospěchu, by měl být zásadně obviněný, nikoli soud, který je nepochybně při úvaze, zda nějaká změna obviněnému prospívá či nikoli, veden i vlastními hodnotovými představami (viz nález Ústavního soudu České republiky ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ročník 2006, sešit 41, pod č. 88, či nález Ústavního soudu České republiky ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 1947/07, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ročník 2007, sešit 46, pod č. 135). Změna k horšímu se tedy může projevit zejména ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v druhu a formě ochranného opatření, v rozsahu a způsobu náhrady škody způsobené trestným činem, a to v každé uvedené okolnosti jednotlivě nebo v kumulaci některých z nich.
Z trestního spisu v této věci je zřejmé, že odvolání podal pouze obviněný prostřednictvím svého obhájce, když státní zástupkyně odvolání nepodala. Za tohoto stavu bylo rozhodování odvolacího soudu nepochybně omezeno ustanovením §259 odst. 4 tr. řádu, podle něhož v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného ( další výjimka ve vztahu k odvolání poškozeného není v posuzované věci významná). Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je pak nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že skutek popsaný v bodu I./1) rozsudku soudu prvního stupně byl tímto soudem posouzen jako jeden přečin (dílčí útok přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku) a soudem odvolacím jako přečiny dva (dílčí útok přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku). Ve shodě se závěry, které učinil i státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, v daném případě byl obviněný soudem prvního stupně, odsouzen pro přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku se sazbou trestu odnětí svobody 6 měsíců až 4 roky [bod I./1) a 2)] a pro přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku se sazbou až 1 rok (bod II.), soudem odvolacím potom pro přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku se sazbou až 1 rok [dříve bod I./1) a 2) a II.] a pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku se sazbou až 2 roky [dříve bod I./1)]. Z porovnání příznivosti obou výsledných kvalifikací je zřejmé, že ačkoliv odvolací soud posoudil jeden ze skutků jako jednočinný souběh, je tato překvalifikace jednání pro obviněného příznivější, neboť její součástí není zjevně nejzávažnější přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. To pak snižuje i závažnost celého komplexu trestného jednání obviněného a tato změna se pozitivně promítla i do výroku o trestu odnětí svobody, který byl obviněnému snížen o 3 měsíce z 18 na 15 měsíců. Pokud Městský soud v Praze rozhodl způsobem, jak bylo citováno v úvodu tohoto usnesení, tak s ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že postupem odvolacího soudu nedošlo k pochybení, které obviněný vytýkal, neboť v tomto směru nedošlo ke zhoršení postavení obviněného, tudíž odvolací soud neporušil princip zákazu reformationis in peius, jak je zakotven v §259 odst. 4 tr. řádu. Dovolací námitky obviněného tak v tomto směru důvodné nejsou.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dále zahrnout námitky obviněného týkající se naplnění znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví (znak hrubé neslušnosti) a absence subjektivní stránky. V tomto směru obviněný s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 208/2001 ze dne 6. 12. 2001 namítl, že v napadeném rozsudku absentuje vysvětlení, zda odvolací soud posoudil jeho jednání jako hrubou neslušnost nebo výtržnost, když nejednal v úmyslu se těchto dopustit, ale byl vyprovokován okolnostmi spočívajícími v chování jeho bývalé manželky, která nerespektovala rozsudek opatrovnického soudu. Nejvyšší soud však shledal uvedené námitky zjevně neopodstatněnými.
Podle ustanovení §358 odst. 1 tr. zákoníku přečin výtržnictví spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Obviněný se dopustil uvedeného přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku jednáním ad I./1) popsaným ve skutkové větě rozhodnutí soudu druhého stupně (citována výše). V právní větě výroku o vině je pak uvedeno, že se dopustil na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti tím, že napadl jiného. Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky. Jako příklad je možno uvést hrubý útok na čest a vážnost občana (např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem). Ze slov hrubá neslušnost plyne, že musí jít o závažnější neslušnost příčící se pravidlům občanského soužití a zásadám občanské morálky. Hrubý charakter neslušnosti nelze dovozovat pouze z charakteru osobnosti pachatele a jeho pohnutky, ale je třeba zejména hodnotit vlastní projev pachatele, a to i ve vztahu k prostředí, kde k němu došlo. Jak vyplývá z výše uvedeného, bylo nade vší pochybnost prokázáno, že obviněný na místě veřejnosti přístupném (na ulici, v prostorách pizzerie, apod.) vulgárními výrazy konkrétně uvedenými ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu, napadl jiného. Rovněž není namístě zpochybňovat posouzení předmětného skutku s odkazem na jednání poškozené – jeho bývalé manželky ohledně sporů týkajících se jejich společné dcery, které měl řešit legálními prostředky a nikoli výhrůžkami a fyzickou agresí. K uvedené námitce se v rámci svých rozhodnutí podrobně a přesvědčivě vyjádřily jak nalézací soud, tak i soud odvolací, a Nejvyšší soud se s jejich názorem ztotožnil, přičemž považuje za potřebné zdůraznit, že obviněný se svého jednání dopouštěl také v přítomnosti své nezletilé dcery, vůči její matce, dědečkovi apod. Bez významu pro právní posouzení věci je v tomto směru nutno považovat i námitky obviněného, že aniž by se změnily související výpovědi svědků nebo objevily nové důkazy, byla kvalifikace tohoto jednání měněna opakovaně.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je rovněž evidentní, že skutkem obviněného v bodě I. /1), 2) a 3), jak byl zjištěn a popsán soudem druhého stupně, byly rovněž naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, a to s odkazem na dovolací argumentaci obviněného, že jeho jednání nebylo způsobilé vzbudit v poškozených důvodnou obavu o život nebo zdraví.
Přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.
Znakem objektivní stránky je u tohoto přečinu „vyhrožování“, které musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu, jíž se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Přitom se nelze omezit jen na vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, ale výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším konáním pachatele. Závěr, zda se jedná o výhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je nutné posuzovat na základě komplexního posouzení situace (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 21/2011 Sb. rozh. tr.). Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posoudit se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu apod.
I u tohoto přečinu je třeba znát konkrétní slovní projev, z něhož soud posuzuje, zda jej lze považovat za „vyhrožování“ u uvedené skutkové podstaty předpokládané zákonem, a to podle všech zákonem a soudní praxí vymezených souvislostí, jež je nutné za účelem naplnění především povahy a intenzity výhrůžek hodnotit. Musí se tedy posuzovat konkrétně obviněným sdělené nebo vyjádřené výhrůžky, protože jen s ohledem na tuto jejich povahu a dopad na poškozeného může soud dojít k závěru, zda se jedná o naplnění tohoto znaku ve smyslu skutkové podstaty nebezpečného vyhrožování podle 353 odst. 1 tr. zákoníku, anebo nikoliv, event. zda nejde o jiný trestný čin (např. vydírání, výtržnictví, apod.).
V posuzované věci byly předmětné výhrůžky ve skutkové větě konkrétně vyjádřeny, když i z provedených důkazů vyplynulo, že obviněný v souvislosti s gradujícími se spory ohledně realizace jeho styku s nezletilou dcerou, který po své bývalé manželce D. P. vymáhal opakovaně a vážně míněnými výhrůžkami, a to jednak způsobením problémů v jejím zaměstnání, neplacením vyživovací povinnosti, hanlivými dopisy, výhrůžkami její fyzickou likvidací, jakož i pohrůžkou násilí vůči jejím rodinným příslušníkům. Tímto svým jednáním porušil objekt žalovaného trestného činu, jímž je zájem společnosti na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Vzbudil tak v poškozených důvodnou obavu, že by s ohledem na další již uskutečněné výhrůžky, četnost a nepředvídatelnost jeho chování, mohlo dojít k ohrožení jejich zdraví či dokonce života, když hrozby fyzické likvidace a násilí jím učiněné byly zcela reálné, nejen vzhledem k charakteru vlastního verbálního projevu, ale i tím, že tyto specifikoval jejich konkrétním popisem. Např. (dání na držku, skončení na vozíku, ustřelení hlavy, zkopání apod.).
Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud důvodně neměl pochybnosti o tom, že obviněný svým předmětným jednáním naplnil rovněž všechny zákonné znaky skutkové podstaty jak přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě [I. 1)], přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku v bodech [I. 1), 2), 3), IV.] a přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku bodech [III. 1), 2)] a [V. 1), 2)] tr. zákoníku a to způsobem popsaným v rozsudcích soudů obou stupňů. I Nejvyšší soud souhlasí se závěry, které odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí učinil.
Nejvyšší soud tedy shledal ve skutkovém zjištění i v obsahu napadených rozhodnutí dostatek podkladů pro závěr, že obviněný činy, které mu byly kladeny za vinu, naplnil znaky předmětných skutkových podstat. Závěr o jeho vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Napadený rozsudek Městského soudu v Praze není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jsou námitky obviněného, evidentně bez opodstatnění.
K dovolacímu důvodu vymezenému v §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, který dále obviněný ve svém dovolání uplatnil, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že jej lze aplikovat, pokud nebyl učiněn určitý výrok, který v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo určitý výrok učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím výrokem se rozumí výrok jako celek, který příslušný orgán činný v trestním řízení nevyslovil, ačkoliv podle zákona tak učinit měl. Neúplný výrok je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu. Náležitosti výrokové části rozsudku jsou vymezeny zejména v ustanovení §120 odst. 1 písm. c), odst. 3, §121 až §124 tr. řádu.
Dovolatel v této souvislosti namítl, že odvolací soud rozhodl o jeho odvolání proti výrokům v bodech I./1), 2) a II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, avšak nikoli o části jeho odvolání směřující proti bodům III. až VI. výroku o vině téhož rozhodnutí.
Ani takovou výhradu Nejvyšší soud nepovažoval za důvodně uplatněnou. Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně postupem podle §254 tr. řádu, a které jsou obsahem ustanovení §258 odst. 1, 2 tr. řádu a §256 tr. řádu, vyplývá, že jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji od ostatních oddělit, odvolací soud zruší rozsudek jen v této části. Pokud však zruší, byť jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Z uvedeného plyne, že pokud odvolací soud částečně vyhoví podanému odvolání, nemusí již samostatným výrokem podle §256 tr. řádu rozhodovat o zamítnutí „zbývající části“ odvolání, ani výrok doplnit tím, že „jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen“ (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002).
Městský soud v Praze po přezkoumání napadených výroků rozsudku soudu prvního stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo, zrušil částečně napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu pouze ve výroku o vině pod bodem I./1), 2) a II. a dále ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. řádu v tomto rozsahu znovu rozhodl. Z tohoto výroku rozsudku je tedy zřejmé, že v ostatních výrocích zůstal rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 nedotčen. Odvolání je totiž z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, tudíž přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto jestliže odvolací soud částečně vyhověl podanému odvolání, nelze již ve zbylé, neúspěšné části toto odvolání podle §256 tr. řádu zamítnout (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002). Dovolatelově námitce proto Nejvyšší soud nemohl přisvědčit, neboť v napadeném rozsudku žádný výrok nechybí, ani není neúplný či neurčitý. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu tedy také nebyl naplněn.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. srpna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal