ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1033.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1033/2014-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. září 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného Ing. J. V., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 10. 2013 sp. zn. 14 To 267/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 2 T 101/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 10. 2013 sp. zn. 14 To 267/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi uznal obviněného Ing. J. V. rozsudkem ze dne 20. 8. 2013 sp. zn. 2 T 101/2013 vinným zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v období od počátku roku 2012, vyjma letních měsíců červenec a srpen, až do 18. 12. 2012, kdy byl Policií ČR vykázán ze společného bytu na adrese Č. v H. v Č., se zvyšující se intenzitou a četností fyzicky a psychicky týral svého nezletilého syna J. V., tak, že za každou známku horší než dvojku, kterou syn přinesl ze školy, vždy následoval doma výprask, syna bil většinou rukou do rukou, nohou a do zad, matka byla těmto výpraskům zpočátku přítomna, ale po tom, co obžalovanému řekla, že to oznámí, si obžalovaný vyhledával situace, kdy bil syna v její nepřítomnosti, po tom, co se nezletilý J. V. zhoršil ve školním prospěchu a chování, z důvodu neadekvátního výchovného přístupu obžalovaného se nezletilý obvykle učil až do nočních hodin, ráno ho probouzel v 05.30 hod., dříve než jeho dva sourozence, a nezletilý se musel učit před odchodem do školy, zakazoval mu mimoškolní aktivity, od počátku prosince 2012 se nezletilý denně bál chodit domů ze školy, protože věděl, že bude výprask, obžalovaný syna po příchodu domů okamžitě kontroloval, jaké má známky, a pokud přinesl známku horší než dvojku, následoval výprask, synovi nadával a ponižoval ho výrazy - zmetku, debile, sráči, hajzle a podobně, dne 11. 12.2012 po příchodu syna ze školy a zjištění, že ve škole dostal pětku, uchopil nezletilého v předsíni bytu za ruce, začal na něho křičet, poté ho svalil na zem, klekl si na něho a rukou ho mlátil do hlavy, rukou a zad, čímž mu způsobil hematom a edém za levým boltcem 3 x 3 cm, před levým boltcem na levé tváři hematom 6 x 6 cm a přímo na boltci hematom 2 x 2 cm, uvedené nepřiměřené trestání nezletilého obžalovaným mělo negativní vliv na psychický vývoj nezletilého, projevuje se u něho trvale zvýšená úzkost, občasné psychosomatické obtíže (bolesti hlavy, třes rukou) a snížená důvěra - komplex méněcennosti, v důsledku neadekvátního psychického a fyzického trestání ze strany otce je ohrožen vývoj svébytnosti nezletilého, síla vůle, pružnost a schopnost klást odpor.
Za to byl obviněnému podle §198 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Z podnětu odvolání obviněného, které proti tomuto rozhodnutí podal, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 16. 10. 2013 sp. zn. 14 To 267/2013 napadený rozsudek podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil z důvodu uvedeného v §222 odst. 2 tr. ř. a shora uvedený skutek postoupil k projednání Městskému úřadu v Hlinsku.
Proti citovanému usnesení podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., jelikož podle něj nebyly splněny podmínky pro postoupení věci jinému orgánu a došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku.
Dovolatel především nesouhlasí s právním hodnocením skutku učiněným odvolacím soudem. Nejprve obsahově vymezil zákonný znak týrání ve smyslu §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, který může být naplněn i trestáním svěřené osoby za porušování různých příkazů či zákazů, za neplnění povinností apod., a to za předpokladu, že takové trestání je výrazně nepřiměřené, ponižující, surové či jinak vážně zasahující do psychické a fyzické integrity svěřené osoby. Skutková zjištění, jimiž bylo ve výroku o vině zrušeného rozsudku vymezeno posuzované jednání obviněného, odpovídají tomuto zákonnému znaku, i když dovolatel připouští, že obviněný byl k tomuto jednání motivován zájmem na zlepšení prospěchu svého syna ve škole, avšak zvolil si k tomu zcela nepřiměřené a vyloženě autoritářské způsoby uplatňování svého vlivu. Jeho záměry ve zmíněném ohledu nekorespondovaly s limity, které pro jeho syna objektivně vyplývaly z jeho schopností. Pravidelně se opakující bití (někdy i za použití vařečky), údery rukou do hlavy a dalších částí těla, dlouhodobé verbální ponižování syna hrubými výrazy a zákaz zájmových aktivit syna se při soustavnosti a dlouhodobosti takového jednání, při malichernosti důvodů, které k němu vedly, jeví podle dovolatele v souhrnu jako týrání ve smyslu §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že takové jednání obviněného trvalo zhruba 10 měsíců roku, je naplněn i další znak tohoto činu, a to jeho páchání po delší dobu ve smyslu §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku.
Současně z výpovědi poškozeného nezletilého J. V., jeho matky P. V. a jeho sestry A. V. jednoznačně vyplývá, že obviněný v období v rozsudku uvedeném poškozeného pokaždé, když přinesl ze školy v žákovské knížce horší známku než dvojku, nepřiměřeně bil rukou do hlavy, zad a dalších částí těla, když v některých případech se nezletilý J. V. udeřil po úderu rukou hlavou o desku stolu, takže si v řadě případů stěžoval na bolesti hlavy. Obviněný hrubé jednání vůči poškozenému popřel, avšak je z něho shora uvedenými výpověďmi jednoznačně usvědčován, včetně lékařských zpráv o zranění poškozeného ze dne 12. 12. 2012 a 4. 1. 2013, z nichž je patrno, že poškozený utrpěl v důsledku násilí obžalovaného ze dne 11. 12. 2012 na levém boltci hematom o rozměru 2 x 2 cm, za levým boltcem o rozměru 3 x 3 cm a na levé tváři před levým boltcem hematom o rozměru 6 x 6 cm. Věrohodnost výpovědi nezletilého J. V. vyplývá ze závěrů znalkyně z oboru školství a kultury, odvětví dětská psychologie PhDr. Věry Tomášové, podle které mělo jednání obviněného na psychický vývoj nezletilého J. V. negativní vliv projevující se mimo jiné trvale existující zvýšenou úzkostí a psychosomatickými obtížemi (bolesti hlavy, třes rukou) a vzniku komplexu méněcennosti. Nezletilý poškozený trpí v důsledku jednání obžalovaného neurotickou symptomatikou a vývoj jeho svébytnosti je ohrožen. Dovolatel se domnívá, že obviněný trestal dlouhodobě svého syna z malicherných důvodů zcela neadekvátním způsobem přesahujícím ještě omluvitelnou mez a že jeho jednání vykazovalo znaky zlého nakládání. Z obsahu znaleckého posudku je patrno, že poškozený byl „s vysokou pravděpodobností“ dlouhodobě vystaven psychickému i fyzickému týrání.
Další pochybení spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud posoudil stupeň společenské škodlivosti jednání obviněného jako nedosahující míry předpokládané trestním zákoníkem, ale pouze některého v úvahu přicházejících přestupků. Uvedený závěr je podle dovolatele v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku i s rozhodovací praxí soudů a judikaturou, která uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti připouští pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. např. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012). V posuzovaném případě takové podmínky předpokládané ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku rozhodně nebyly splněny.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 10. 2013 sp. zn. 14 To 267/2013, jakož i případná rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby tomuto soudu podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. 10. 2013 sp. zn. 14 To 267/2013 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolatelem primárně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., tedy že odvolacím soudem bylo v konečném výsledku rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, navazuje na další tvrzení dovolatele, že skutek zjištěný soudem prvního stupně jím byl správně označen jako trestný čin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, což podle něj zakládá i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se proto musel nejdříve zabývat důvodností posledně uvedeného důvodu dovolání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný nejvyšším státním zástupcem je obecně dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl tedy v dovolání relevantně uplatněn v situaci, kdy dovolatel zpochybnil správnost právního posouzení skutku soudem druhého stupně v tom směru, že jednání obviněného nenaplnilo znaky skutkové podstaty zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, ale mohlo by se jednat o přestupek.
Objektem trestného činu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 tr. zákoníku je primárně zájem společnosti na ochraně osob, které vzhledem ke svému věku nebo z jiných důvodů jsou v péči nebo ve výchově jiných osob. Podle stávající praxe soudů je znak „týrání“ vykládán v tom smyslu, že se jím rozumí takové zlé nakládání s osobou, která je v péči pachatele, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. např. přiměřeně rozhodnutí č. 20/1984, 11/1984 Sb. rozh. tr.). Přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně, samy o sobě nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně.
Není pochyb o tom, že jednání obviněného vůči nezletilému synovi J. charakteristické rysy „týrání“ nese, přičemž v tomto závěru lze plně odkázat na odpovídající pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 4 – 6), s nimiž se Nejvyšší soud ztotožňuje. Míra intenzity trestání poškozeného překročila běžnou mez, což je ostatně patrno především z utrpěných následků, kdy u nezletilého byla zjištěna zvýšená úzkost, občasné psychosomatické obtíže (bolesti hlavy, třes rukou), snížená důvěra – komplex méněcennosti, ohrožení vývoje svébytnosti … atd. Opíraje se o výklad znaku „týrání“ a kritéria s tím spojená, nelze jednání obviněného vůči nezletilému synovi Jiřímu pokládat za adekvátní. Nerozumnost trestání je patrná právě a především z jeho následků mj. v podobě, kdy nezletilý se v důsledku fyzického a psychického trestání ze strany otce tohoto bál a bojí, nemá k němu vytvořenou důvěru a necítí se v jeho přítomnosti bezpečně. Užité tresty nelze mít v žádném případě za přiměřené, a to, ani kdyby se nezletilý nechoval vždy podle představ otce. Rozumnost trestu musí být zjevná jak co do povahy zvolených prostředků, tak co do přiměřenosti jejich použití. Tato hlediska však jednání obviněného vůči poškozenému evidentně nesplňuje a tudíž znak „týrání“ zde byl naplněn.
Pokud tedy Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jako soud odvolací, ve svém výsledném rozhodnutí věc postoupil jinému orgánu s podezřením, že se může jednat o přestupek, tak nedostatečně zohlednil veškeré souvislosti projednávaného případu. Soud především přecenil okolnost, že přímým úmyslem obviněného nebylo týrat svého syna, ale přimět jej k lepším studijním výsledkům. To by jistě nebylo nic negativního, a to i pokud se taková snaha projevila např. i dočasným zákazem mimoškolních aktivit včetně zákazu sledování televize či provozování počítačových her. Jednání v takové podobě a s touto motivací samo o sobě jistě za týrání pokládat nelze. V konkrétním případě se ale jednání obviněného neomezilo výhradně na takové zákazy. Zde to bylo spojeno i s jeho častými opakovanými nepřiměřenými reakcemi na školní výsledky syna, spojené s hrubými a urážlivými výroky, umocněné násilnými projevy, jako jsou facky, pohlavky či bouchání do těla, celkově vedoucí k psychickým potížím dítěte a problémům v jeho možném vývoji (viz projednávaný případ). Nelze proto než konstatovat, že takové jednání již povahy „týrání“ dosáhlo.
Na straně druhé je ale také skutečností, že k takovému intenzivnímu a četnému jednání obviněného došlo až po letních prázdninách 2012, tedy od nástupu nezletilého do 7. třídy, čili od září 2012. To vyplývá zejména z důkazů provedených bezprostředně v hlavním líčení, tedy ze svědecké výpovědi P. V. - matky poškozeného dítěte, (č. l. 142 – 144), dále to potvrzuje i znalkyně z odvětví dětské psychologie PhDr. Věra Tomášová, (č. l. 148) a v neposlední řadě nepřímo i svědkyně J. K. – sousedka, (č. l. 168). Svědecké výpovědi nezletilých dětí J. a A. z přípravného řízení, přečtené v hlavním líčení, v tomto neposkytují příliš přesné a zejména samostatně uvedené a spontánní informace. Z uvedených důkazů sice vyplývá, že též předchozí jednání obviněného se vyznačovalo občasnými neadekvátními reakcemi na školní výsledky jeho staršího syna J. (druhé pololetí 6. třídy), ale stran četnosti a intenzity trestání v celkových souvislostech zde ještě nelze hovořit o naplnění zákonného znaku „týrání“ ve smyslu ustanovení §198 odst. 1 tr. zákoníku.
V důsledku toho pak jednání obviněného, které lze označit za naplňující znak „týrání“, bylo pácháno cca od září 2012 do dne 11. 12. 2012 (kdy došlo k fyzickému ataku vůči nezletilému, což si dokonce vyžádalo lékařské ošetření), tedy pod dobu přibližně tří měsíců. V takovém případě ale z hlediska délky páchání již nelze hovořit o „delší době“, tedy o naplnění znaku, který je podmínkou právní kvalifikace podle §198 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť „delší dobou“ je třeba rozumět alespoň dobu šesti měsíců (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010 sp. zn. 6 Tdo 452/2010). Přesto ani na takto omezený skutek, naplňující požadované znaky přečinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 tr. zákoníku, není důvodné bez dalšího uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Jednání obviněného totiž ve stávající situaci dosahuje potřebné míry společenské škodlivosti, která neumožňuje spokojit se s uplatněním jeho odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Svým postojem k věci pak i sám obviněný demonstruje, že nezákonnost svého počínání v potřebné míře nepochopil a soudu tím ani neumožňuje uvažovat např. o aplikaci institutu upuštění od potrestání, nebo podmíněného upuštění od potrestání s dohledem (§46 odst. 1; §48 tr. zákoníku).
V důsledku výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, a to ohledně obou uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. Proto zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. 10. 2013 sp. zn. 14 To 267/2013 a taktéž zrušil i všechna ostatní obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.). Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak jmenovanému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu v intencích tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu znovu projednal a rozhodl, což znamená, že opětovně projedná odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně a o tomto rozhodne. Nejvyšší soud tak za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c