ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1042.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1042/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. září 2014 o dovolání, které podal obviněný F. Z., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. 14 To 35/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 1 T 199/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. Z. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný F. Z. byl rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 29. 11. 2013 sp. zn. 1 T 199/2013 uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v období nejméně od počátku roku 2009 do konce měsíce listopadu roku 2012, kdy V. P., opustila společné obydlí, v bytě v domě v ulici J. v H., okres Ch., a od měsíce června roku 2011 v domě v obci H. H., okres Ch., s postupně vzrůstající četností a intenzitou, které byly výrazně zvýšeny v průběhu roku 2012, opakovaně v přítomnosti nezletilého D. Z., a po předchozím požití alkoholických nápojů, nejméně jedenkrát do měsíce fyzicky a téměř denně psychicky týral svoji družku V. P., tak, že ji bil otevřenou dlaní do různých částí těla, strkal do ní, tahal jí za vlasy, škrtil ji, kopal do ní, bolestivě jí mačkal ruce takovou silou, že jí způsobil hematomy, bezdůvodně na ní křičel, označoval ji vulgárními výrazy, ponižoval ji, ačkoliv byla na rodičovské dovolené s jejich synem, vyčítal jí ekonomickou nesamostatnost, posměšně hodnotil její psychický stav, v přítomnosti jmenované sdělil synovi D., že mu „koupí“ novou maminku, a že je maminka blbá, opakovaně v pozdních nočních hodinách požadoval po jmenované, aby ho odvezla z různých restaurací, kde požíval alkoholické nápoje, přestože byl srozuměn s tím, že jmenovaná s jeho požadavky nesouhlasí, vyžadoval, aby mu v pozdních nočních hodinách, a to v časech kolem 02:00 hodin či v 03.00 hodin, připravila teplou večeři z jídla, které bylo v té době v mrazícím boxu, vyžadoval po jmenované, aby mu nosila láhve alkoholu do garáže, kde ho popíjel, hanlivě se vyjadřoval o rodinných příslušnících jmenované a o jejích přátelích, a to i v přítomnosti těchto jejích přátel, které jeho jednání od jejich dalších návštěv odrazovalo, vyhrožoval jmenované, že v případě, že si na něho někde bude stěžovat, že si jí „podá“, a na začátku měsíce listopadu roku 2012 ji napadl škrcením, kopnutím do hrudníku, údery rukou, taháním za vlasy, strkáním, naražením na dveře, poté po ní požadoval, aby podepsala jako dlužník směnku na směnečný peníz ve výši 750.000,- Kč, vyhrožoval jí, aby si s ním nezahrávala, přičemž poškozená tuto směnku podepsala, a při tomto napadení způsobil zranění spočívající v četných hematomech na obličeji i celém těle a bolestivost dásní, jmenovaná nevyhledala z důvodu svých obav lékařské ošetření, přičemž jeho jednání vyvolalo u jmenované obavy o její život a zdraví a způsobilo jí posttraumatickou stresovou poruchu, která již v měsíci květen 2013 odeznívala.
Za to byl obviněnému podle §199 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a devíti měsíců, jehož výkon byl podle §84 tr. zákoníku za použití §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, se sídlem Praha 3, Orlická čp. 4/2020, byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného, které proti tomuto rozsudku podal, zamítl podle §256 tr. ř. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. 14 To 35/2014.
Citované usnesení napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v něm deklaruje svou obeznámenost s tím, že s odkazem na tento dovolací důvod nelze napadat skutková zjištění obou soudů nižších stupňů, i přesto však k nim má zásadní výhrady. Zejména se jedná o namítanou nevěrohodnost poškozené, která údajné týrání ze strany obviněného nahlásila až po dlouhé době, kdy již nevedli společnou domácnost a poškozená žila u svého nového milence, a zároveň je oznámila až počátkem roku 2013, tedy poté, co obviněný vůči poškozené a jejímu otci uplatnil nárok na finanční vypořádání za stotisícové investice vložené do domu otce poškozené. Z žádného provedeného důkazu výslechem svědků nebylo zjištěno, že by některý z nich znaky týrání viděl nebo že by si jim v žalovaném období poškozená na týrání stěžovala. I jednotlivé výpovědi svědků a poškozené si protiřečí.
Jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, bylo až do roku 2004 posuzováno jako přestupek nezakládající skutkovou podstatu žádného trestného činu. Trestnost činu týrání osoby žijící ve společném obydlí a trestní represí s ním spojenou nelze necitlivě zasahovat do složitých a často konfliktních vztahů mezi manžely nebo jako v tomto případě vztahy mezi druhem a družkou. Jednotlivá jednání v souhrnu posuzovaná jako týrání jsou podle názoru dovolatele často běžnou součástí partnerských vztahů, které mohou přes svou konfliktnost být trvalé a ve své podstatě spokojené. Obviněný proto kupříkladu vyčítání ekonomické nesamostatnosti, posměšné hodnocení psychického stavu partnera, požadavek na odvoz z restaurace či uvaření teplé večeře třebas i v pozdější hodině, popřípadě požadavek na donesení lahve alkoholu považuje v určitých vrstvách společnosti za nijak nevybočující z rámce širší společenské normy. V žádném případě jej nelze označit za týrání. Ačkoliv se obviněný hájil tím, že se za dobu pětiletého vztahu s poškozenou dožadoval odvozu z restaurace pouze asi třikrát v případě nějaké oslavy, jeho obhajoba nebyla vyvrácena, a z mnohaletého soužití tak bylo vytrženo několik konfliktních situací. Stejně tak uvedla-li poškozená, že si jí obviněný „dobíral”, že byla silnější, že nemá modré oči apod., jedná se o dobírání v partnerských vztazích zcela běžné. Ve výroku rozsudku je však vydáváno za psychické týrání. Obecně tak lze konstatovat, že v trestním řízení je zasahováno do složitých, často nejednoznačných a oboustranně problematických partnerských vztahů, které jsou hodnoceny jednostranně jako týrání ze strany jednoho partnera (téměř vždy muže).
Dovolatel také popřel fyzická napadení popsaná ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Pokud by k nějakým došlo, jednalo by se pouze o ty učiněné v krátkém časovém období na konci roku 2012, kdy již měla poškozená známost se sousedem a chystala se k opuštění společné domácnosti s obviněným. Fyzický atak v této situaci jistě není správný a je odsouzeníhodný, přesto však nezakládá skutkovou podstatu trestného činu týrání osoby ve společném obydlí, protože zde nebyl dán prvek dlouhodobosti a psychické újmy poškozené. Vztahy partnerů je třeba hodnotit komplexně, oba soudy se vůbec nezabývaly tím, že obviněný rodinu zabezpečoval ekonomicky, poškozené vložil na její účet stotisícové částky, z nichž byla financována rekonstrukce domu otce poškozené. Zároveň nepřihlédly ani k tomu, že obviněný celé rodině včetně poškozené hradil nákladné zahraniční rekreace a podobně.
Dovolatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, kde je za týrání osoby žijící ve společném obydlí považováno zlé nakládání vyznačující se vyšším stupně hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které dotčená osoba pociťuje jako těžké příkoří. Dovolatel je přesvědčen, že v nyní posuzované věci nebyl splněn vyšší stupeň hrubosti, necitelnosti a též absentuje trvalost týrání.
Z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. 14 To 35/2014 podle §265k tr. ř. zrušil a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v tom smyslu, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Uvedená situace však v přezkoumávaném řízení nenastala, tudíž při hodnocení správnosti vysloveného hmotně právního posouzení bude namístě vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy činnými dříve ve věci, jenž se důvodně opírá zejména o výpověď poškozené, resp. o výpovědi dalších svědků, které jsou s ním v souladu a které byly shledány věrohodnými.
Dovolatel se podle názoru státního zástupce ve svém mimořádném opravném prostředku zjevně snaží své útoky bagatelizovat a namítá, že mezi ním a poškozenou docházelo pouze k běžným konfliktům, jejichž součástí navíc nebylo fyzické napadení, ale pouze v dané společenské vrstvě běžné požadavky. Podstatou argumentace obviněného je tak tvrzení odlišného průběhu skutkového děje, což v dovolacím řízení – s výjimkou případu extrémního nesouladu, jenž ve věci obviněného nenastal – zásadně není přípustné. Nad rámec možností přezkumu státní zástupce doplnil, že trestní represe by jistě neměla bezdůvodně zasahovat do někdy složitých partnerských vztahů, resp. do souvisejících konfliktů. Obviněný nicméně v rámci svého výkladu skutkového děje přehlíží, že projednávaným momentem jeho vztahu s poškozenou nebyl vzájemný konflikt, ale jeho po delší dobu opakující se útoky na poškozenou, která je nevyvolávala, ani neopětovala, což je poněkud odlišná situace. Z výpovědí mnoha svědků z okruhu jejich sousedů a známých či kamarádů dále vyplynulo, že obviněný poškozenou i v jejich přítomnosti imperativně úkoloval, ponižoval, urážel, vulgárně na ni křičel, že je blbá, že zlobí a že on vydělává peníze, takže ona bude poslouchat. Ze zpráv o několika přestupkových řízeních je pak zřejmá tendence k násilnickému chování. Konkrétní agresívní útoky obviněného přitom záležely na množství jím požitého alkoholu. Z výpovědí svědků je dále evidentní, že poškozená postupem času ve svazku s obviněným hubla, byla utrápená, nervózní a vystrašená, přesto své modřiny, oděrky a různá zranění spíš schovávala, nestěžovala si na nic konkrétního a obviněného omlouvala, nebo se za něj spíš styděla. Psychický stav poškozené, včetně psychické újmy na zdraví, byl pak zjištěn ze znaleckého psychologického posudku vypracovaného znalkyní. Pokud obviněný sám uvádí, že si poškozená nikomu nestěžovala a poprvé s tímto tvrzením přišla až počátkem roku 2013, kdy s ním již několik měsíců nežila ve společné domácnosti, pak k tomu nezbývá než uvést, že právě toto je typické pro týrané osoby. Navíc ovšem několik svědků ve svých vyjádřeních shodně vypovědělo o jistých, byť spíše zmínkách než stížnostech poškozené na chování obviněného. Státní zástupce dodal, že takové jednání nemůže být orgány činnými v trestním řízení tolerováno v žádné společenské vrstvě, byť obviněný je zjevně přesvědčen, že obdobný přístup je zcela správný a na místě.
Státní zástupce nad rámec možností dovolacího řízení rovněž stran námitky obviněného pouze ojedinělého fyzického ataku, který podle něj nenaplňuje skutkovou podstatu aplikované skutkové podstaty, zmínil, že obviněný podle učiněných zjištění týral poškozenou fyzicky nejméně jedenkrát do měsíce a zejména psychicky téměř denně nejméně od počátku roku 2009 do konce měsíce listopadu roku 2012, a to
se vzrůstající četností a intenzitou. Týráním se přitom rozumí zlé nakládání, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. To značí, že zmíněný pojem zásadně neodlišuje fyzické a psychické útoky. Na jednání pachatele je třeba nahlížet jako na celek. Pokud tedy takové jednání spočívá jak v méně častých fyzických útocích, tak ve frekventovanějším psychickém působení pachatele na poškozenou, je způsobilé ve svém souhrnu naplnit znak týrání ve smyslu citovaného ustanovení. Znak po delší dobu obsažený ve skutkové podstatě trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku je zpravidla naplněn v případě, že pachatel páchal takový čin po dobu nejméně šesti měsíců (srov. rozh. Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010 sp. zn. 6 Tdo 452/2010).
K námitce obviněného, že jednání, spočívající v týrání osoby žijící ve společném obydlí (při nenaplnění znaků jiného trestného činu) bylo až do roku 2004 jednáním přestupkovým, státní zástupce dodal, že trestnost činu se zásadně posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Náhled na trestněprávní relevanci určitého jednání v dřívější době proto není zásadně významný.
Státní zástupce považuje za podstatu dovolání obviněného jeho tvrzení jiného skutkového stavu věci, z něhož potom odvíjel odlišnou právní kvalifikaci. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Zároveň souhlasil s tím, aby bylo podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. 14 To 35/2014 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí po delší dobu. Objektem tohoto trestného činu je ochrana osob před tzv. domácím násilím, které však zákon nedefinuje. V obecné rovině se jedná o násilí mezi rodinnými příslušníky, blízkými osobami či jedinci v obdobném vztahu, jež je determinováno specifičností takového vztahu, kdy mezi násilnou osobou a její obětí mohou existovat vazby citové, finanční, dále plynoucí ze sdílení společného obydlí či výchovy potomků, kdy pachatel často zneužívá tento soukromý prostor skrytý před zraky ostatních osob. Oběť domácího násilí tudíž vnímá ataky násilné osoby odlišně, než kdyby násilnou osobou byla osoba cizí. Za další typické znaky domácího násilí lze považovat nerovnoměrný vztah mezi pachatelem a obětí, opakovanost a dlouhodobost trvání násilí a zpravidla jeho eskalace.
Týráním se rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, přičemž dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy (srov. R 20/2006). Při pokračování v páchání takového činu po delší dobu se musí jednat o časový úsek řádově v měsících, kdy platí, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat. Z hlediska zavinění je třeba úmyslu.
Nejprve je nutno uvést, že převážnou část dovolání obviněného tvoří skutkové námitky týkající se věrohodnosti poškozené a ostatních svědků, popření fyzických útoků na poškozenou v míře popsané ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku, bagatelizace psychického násilí a neadekvátních požadavků na poškozenou a snaha vylíčit společný vztah s poškozenou jako v podstatě spokojený, neboť jednotlivá jednání v souhrnu posouzená jako týrání bývají podle obviněného často běžnou součástí partnerských vztahů, do nichž je mnohdy necitlivě zasahováno ze strany orgánů činných v trestním řízení. Jako takové je proto nelze s úspěchem podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se nejedná ani o námitku nesprávného právního posouzení skutku, a ani o jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Dovolatel se jimi pouze snaží vykonstruovat odlišný průběh skutkového děje, což je nepřípustné, když dovolací soud musí vycházet ze skutkového děje v rozsahu, jak byl zjištěn soudem prvního, resp. soudem druhého stupně.
Právní námitky dovolatele o nedostatečném naplnění znaku týrání a páchání stíhaného zločinu po delší dobu sice lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, ale jsou nedůvodné, jelikož se s nimi patřičně vypořádaly oba soudy nižších stupňů.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku nejprve citoval ustanovení §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a konkrétně vymezil znaky týrání a páchání tohoto zločinu po delší dobu. Poté konstatoval, že jednání obviněného trvající téměř čtyři roky s jasně vymezenou rolí agresora a oběti vykazuje znaky domácího násilí fyzického i psychického a přesáhlo hranici trestného činu. Poškozená jeho jednání pociťovala velmi úkorně a způsobovalo jí trauma, které lze nepochybně stavět na rovinu pocitu těžkého příkoří, což jednoznačně vyplývá ze znaleckého posudku z oboru psychologie. Fyzické ataky sice byly menší intenzity, avšak podle soudu prvního stupně není podstatné, zda se v dílčích případech jednalo o závažné fyzické útoky, neboť v souhrnu se jednalo o domácí teror, při němž byla poškozená po dobu několika let vystavena urážkám, křiku, ponižování a drobným fyzickým útokům. Poškozené byla přisouzena role méněcenného partnera, který musí poslouchat, a její méněcennost jí obviněný neustále zdůrazňoval. Sama nebyla schopna se účinně bránit a nevhodné a časté ataky obviněného snášela, byť jí způsobovaly újmu. Hádky sama nevyvolávala, na obviněného neútočila a z jeho chování měla oprávněný strach. Obviněný naopak zneužil svého postavení v jejich vztahu, nehodlal ustoupit ze svých představ a jal se všemi prostředky docílit svých zájmů a názorů. Takové počínání obviněného nemůže podle soudu prvního stupně vyvážit jeho materiální zajišťování rodiny, které bylo konečně jeho povinností.
Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný nedostatek naplnění znaku týrání, tedy existenci vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti jeho jednání a znaku po delší dobu ve smyslu §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku namítl i ve svém odvolání, upozornil soud druhého stupně v odůvodnění napadeného usnesení na to, že jde v zásadě o opakování jeho obhajoby, a proto v podrobnostech odkázal na odůvodnění odsuzujícího rozsudku, neboť se s právním hodnocením skutku učiněným soudem prvního stupně ztotožnil. Opětovně se podrobně zabýval i věrohodností poškozené v souvislosti s ostatními výpověďmi svědků. Poukázal na to, že důvodem, proč poškozená začala řešit problémy ve vztahu až na konci vztahu s obviněným, tj. ke konci stíhaného období, byla obava o zdraví a život její, ale i jejich společného dítěte. Rovněž zdůraznil, že jednání obviněného působilo na poškozenou traumaticky a byla u ní diagnostikována posttraumatická stresová porucha.
Z uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného adekvátně podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil dovolatel již v řízení nalézacím i odvolacím, kdy se s nimi soudy obou stupňů pečlivě vypořádaly. Obviněný tak zjevně využil institutu dovolání pro opakované namítání totožných skutečností jako v předchozím řízení jenom proto, že není spokojen s jeho výsledkem, ačkoliv skutek, pro něhož byl shledán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, byl správně právně posouzen. Dovolání obviněného je proto zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného F. Z. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c