ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1059.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1059/2014-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2014 o dovolání obviněného Ing. J. D. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 5 To 420/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 286/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 24 T 286/2010, byl obviněný Ing. J. D. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle §324 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterého se podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil tak, že
„dne 1. 9. 2010 kolem 08.00 hod. v R., okr. D., v T., ve výjezdním pracovišti Okresní správy sociálního zabezpečení v D., při jednání s pracovnicí E. H. referentkou oddělení osob samostatně výdělečně činných, jehož předmětem bylo dlužné pojistné na sociálním a důchodovém pojištění, včetně penále za rok 2009, vyplývající z platebního výměru č. 664/2010 ze dne 19. 8. 2010, jí v průběhu jednání verbálně napadl slovy „držte hubu, jste svině a ne úředník“, přičemž jí následně vyhrožoval usmrcením slovy „vezmu pistoli, tak jako ten v B. a všechny Vás na OSSZ nebo jak se to tady jmenuje, postřílím“, čímž u ní vzbudil důvodnou obavu o život a zdraví“ .
Za to byl obviněný odsouzen podle §324 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 5 To 420/2013, podle §256 tr. řádu zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 5 To 420/2013, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Předně uvedl, že odvolací soud jeho námitky odmítl proto, že údajně nemají v provedeném dokazování soudem prvního stupně své opodstatnění. Dále konstatoval, že provedl všechny dostupné a rozhodující důkazy a byl tak dostatečně zjištěn skutkový stav věci, který soud prvního stupně řádně zhodnotil a vypořádal se s jeho obhajobou. Dovolatel má za to, že soudy obou stupňů nesprávně po stránce hmotně právní hodnotily jeho jednání, když do skutkové věty soud prvního stupně pojal výrok “vezmu pistoli, tak jako ten v B. a všechny vás na OSSZ nebo jak se to tady jmenuje, postřílím“. Takový závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Svědkyně E. H. vypověděla: „Nazval mě, že nejsem úřednice, ale že jsem svině, pak mi řekl, že jsem kráva a že nás všechny postřílí.“ V další části výpovědi uvedla, „v té místnosti kromě nás dvou nikdo jiný nebyl“ a pokračovala: “Řekl, že to udělá tak, jak to udělal ten střelec v té B., že by nás postřílel všechny, co tam jsme asi zřejmě, což mi v tu chvíli vadilo.“ V následné konfrontaci svědkyně uvedla: „Řekl jste mi, že nejsem úředník, ale že jsem svině a to mi opravdu dost vadí a že by jste to udělal jako v té B., a že byste nás tam všechny postřílel, že tohle by bylo řešení.“ Z toho vyplývá, že skutková věta odporuje provedeným důkazům, protože i sama poškozená připouští použití kondicionálu, čímž ovšem není naplněna zákonná podmínka hrozby usmrcením a ostatně i poškozená v podstatě uvádí, že jí především vadilo, že ji označil za krávu a svini. Podle jeho názoru uvedené jednání přesahuje meze slušnosti, nelze v nich však spatřovat hrozbu usmrcením a nedošlo tak k naplnění skutkového znaku přečinu vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle §324 odst. 1, písm. b) tr. zákoníku.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudy prvého i druhého stupně věc z hlediska hmotného práva špatně posoudily, proto navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší státní zástupce svého práva věcně vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. řádu nevyužil. Prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství pouze vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění − skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Může tomu být jen v situaci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod. V posuzované věci se však ani o některou z takovýchto výjimečných situací nejednalo. Skutková zjištění, která soudy obou stupňů učinily, mají evidentní obsahové zakotvení v důkazech. Na rozbor těchto důkazů v rozsudku soudu prvního stupně je tak možné v plném rozsahu odkázat.
Nejvyšší soud však po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že námitky deklarované v dovolání obviněným, a tedy svoji verzi obhajoby, většinou uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a formuloval je i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak vlastně o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Lze tak uzavřít, že v případě projednávané věci obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale napadl pouze skutková zjištění, k nimž soudy dospěly. Za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování je nutno považovat tvrzení obviněného, že v řízení nebylo prokázáno, že by poškozené vyhrožoval způsobem, který je uveden ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, neboť této především vadilo, že jí nazval, že není úřednice, ale že je svině a pak jí řekl, že je kráva, že atd. Ne tedy, že by ji vyhrožoval usmrcením, jak tvrdí oba dosud rozhodující soudy. Je nepochybné, že poškozená E. H. jako referentka oddělení osob samostatně výdělečně činných na pracovišti OSSZ rozhodovala o právech a povinnostech jednotlivých subjektů OSSZ, a tedy jako orgán veřejné moci. Obviněný nepochybně jednal tak, že vyhrožoval s cílem působit na tento orgán vyhrožováním usmrcením pro výkon pravomoci tohoto orgánu státní správy. Obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Soudy obou stupňů odůvodnily svá rozhodnutí, přihlédly nejen k výpovědi poškozené E. H., ale i výpovědi svědků J. H., L. N., L. U., A. T. a dalších, z nichž nepochybně vyplývá jednání obviněného. Lze tak dovodit, že obviněný se v podaném dovolání domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se tak ztotožnil s názorem soudu prvního a druhého stupně v tom, že obviněný daným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle §324 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Na okraj je možno uvést, že k naplnění znaků tohoto přečinu není třeba poškozené vyhrožovat takovým způsobem, že by to mohlo vzbudit důvodnou obavu jako je tomu kupř. v §353 tr. zákoníku, ale postačí pouhé vyhrožování např. smrtí pro výkon pravomoci veřejného orgánu. Závěr o vině tak byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují vinu obviněného, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Na základě shora rozvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. srpna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal