ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1111.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1111/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. září 2014 o dovolání obviněného P. M. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 2 To 66/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 145/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 7 T 145/2013, byl obviněný P. M. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
1) v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, společně s dosud neustanovenou osobou dne 23. 11. 2011 na blíže nezjištěném místě, zřejmě v O., se znalostí údajů totožnosti osoby P. H., současně bez jeho vědomí či souhlasu, uzavřel smlouvu o využívání telekomunikačních služeb se společností Telefónica O2 Czech Republic, a.s., když při uzavírání předmětné smlouvy využil znalosti identifikačního kódu skutečné obchodní zástupkyně M. T. a telefonní operátorce společnosti Telefónica O2 se neoprávněně identifikoval jako oprávněný obchodní zástupce, přičemž smlouvu uzavřel ve prospěch účastnického čísla pro údajného P. H., když následným využíváním telekomunikačních služeb nezjištěnou osobou v době od 20. 1. 2011 do 19. 1. 2012 a jejich neplacením sebe nebo jiného obohatil o částku 7.344,78 Kč ke škodě spol. Telefónica O2 Czech Republic, a.s.,
2) v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, společně s dosud neustanovenou osobou dne 23. 11. 2011 na blíže nezjištěném místě, zřejmě v O., se znalostí údajů totožnosti osoby J. M., současně bez jeho vědomí či souhlasu, uzavřel smlouvu o využívání telekomunikačních služeb se společností Telefónica O2 Czech Republic, a.s., když při uzavírání předmětné smlouvy využil znalosti identifikačního kódu skutečné obchodní zástupkyně M. T. a telefonní operátorce společnosti Telefónica O2 se neoprávněně identifikoval jako oprávněný obchodní zástupce, přičemž smlouvu uzavřel ve prospěch účastnického čísla pro údajného J. M., když následným využíváním telekomunikačních služeb nezjištěnou osobou v době od 20. 11. 2011 do 19. 1. 2012 a jejich neplacením sebe nebo jiného obohatil o částku 2.574,67 Kč ke škodě Telefónica O2 Czech Republic, a.s.,
přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 4. 2008, sp. zn. 9 T 16/2008, odsouzen pro tr. čin. podvodu dle §250 odst. 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 18 měsíců, kdy rozhodnutím Okresního soudu Hradec Králové ze dne 23. 4. 2010, sp. zn. 3 PP 65/2010, byl podmínečně propuštěn se zbytkem výměry trestu 108 dnů, a byla mu současně stanovena zkušební doba v délce 3 let do 23. 4. 2013, když dne 20. 4. 2012 byl trest opětovně změněn na trest odnětí svobody nepodmíněně v trvání zbytku výměry 108 dnů.
Za uvedené jednání byl obviněný P. M. odsouzen podle §209 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost Telefónica O2 Czech Republic, a.s. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 7 T 145/2013, podal obviněný P. M. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 2 To 66/2014, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 2 To 66/2014, podal následně obviněný P. M. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že skutek nevykazuje všechny zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť obviněným nebyla naplněna ani subjektivní ani objektivní stránka tohoto trestného činu. V této souvislosti uvedl, že poškozenou společnost Telefónica O2 Czech Republic, a. s., neuvedl v omyl ani ji nevyužil ani nezamlčel podstatné okolnosti, neboť této společnosti muselo být známo, že osoba představující se jako „M.“ není oprávněna jakkoli participovat v procesu uzavírání smlouvy, což vyplynulo z provedeného dokazování. Dle tvrzení dovolatele poškozený neprovedl majetkovou dispozici na základě jednání P. M. ani v daném případě není dán příčinný vztah mezi jednáním obviněného a následkem. Ohledně subjektivní stránky předmětného přečinu namítl, že podvodný úmysl u něj dán nebyl, přičemž soudy nezohlednily skutečnost, že se u spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku vyžaduje společný úmysl spolupachatelů zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Dovolatel je dále toho názoru, že v jeho případě jsou skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, neboť s nimi postrádají spojitost. Dle názoru obviněného nebylo dokazování zaměřeno na otázku, zda vůbec uskutečnil verifikační hovory s poškozenou společností, přičemž ani obhajobou navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru fonetika proveden nebyl. Dovolatel dále uvedl, že žádnou smlouvu neuzavřel, neboť žádnou z nich nepodepsal, jak mělo vyplynout z provedeného dokazování.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a sám rozhodl zprošťujícím rozsudkem.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však v dané věci nenastala, neboť skutkové závěry mají v provedených důkazech oporu. Obviněný je usvědčován zejména výpovědí svědkyně M. T. Jeho vinu dokládají další svědecké výpovědi a listinné důkazy, na základě kterých bylo možné učinit závěr, že se P. M. fakticky podílel na uzavření dvou smluv uskutečněním verifikačních hovorů se společností Telefónica O2 Czech Republic, a. s., když využil znalosti identifikačního kódu skutečné obchodní zástupkyně této společnosti M. T. Bez jeho jednání by tedy žádné služby na telefonní čísla nemohly být ze strany poškozeného poskytnuty. Pokud se jedná o tvrzenou neexistenci objektivní a subjektivní stránky shora uvedeného přečinu, lze konstatovat, že obviněný svým jednáním, v úmyslu obohatit jiného, uvedl poškozenou společnost Telefónica O2 Czech Republic, a. s., v omyl, neboť nebyl oprávněn uzavírat smlouvy, neměl oprávnění provést verifikační hovor, přičemž osoby, které s operátorkou údajně hovořily jako noví zákazníci (P. H. a J. M.) a na které dovolatel s uvedenou společností přesto smlouvy uzavřel, neexistovaly, čehož si byl P. M. vědom. Svým jednáním tak obohatil jiného, a to spoluobviněnou M. T., která byla oprávněnou osobou k získání provizí za uzavřené smlouvy. P. M. rovněž věděl a viděl, že si M. T. jako prodejce ponechala dvě SIM karty, které tak mohly bezplatně využít jiné osoby, neboť fakturace byla poškozenou společností zaslána P. H. a J. M. Neoprávněným uzavřením smlouvy tak spolu s M. T. způsobil škodu na cizím majetku společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a. s., ve výši nejméně 9.919.45 Kč, tedy škodu nikoli nepatrnou. Námitky dovolatele týkající se neexistence subjektivní a objektivní stránky předmětného trestného činu tudíž neshledává přiléhavými.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného P. M.
Dále Nejvyšší soud zjistil, že obviněný P. M. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části dovolání však nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného ohledně toho, že soudy nesprávně hodnotily důkazy (konkrétně svědeckou výpověď svědkyně M. T.), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Dovolacím důvodem není ani námitka týkající se navrhovaného důkazu, který soudy neprovedly. Tato námitka má rovněž ryze skutkovou povahu, neboť směřuje proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy (obviněný navíc při hlavním líčení dne 16. 1. 2014 výslovně prohlásil, že na provedení důkazu znaleckým posudkem netrvá). Je třeba konstatovat, že obviněný se v této části dovolání pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Námitka obviněného, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, přičemž dovolatel namítá absenci subjektivní a objektivní stránky tohoto trestného činu, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkou právně relevantní. Obviněný ve svém dovolání rovněž namítl, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, neboť s nimi postrádají spojitost.
Přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, byl-li za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
Subjektivní stránka přečinu podvodu je naplněna zjištěním, že obviněný jednal v úmyslu uzavřít smlouvy na telefonní služby se společností Telefónica O2 Czech Republic, a. s., a to na jména osob P. H. a J. M., přestože věděl, že tyto osoby neexistují a že není oprávněn ani uzavírat smlouvy ani provádět verifikační hovory. Pokud obviněný namítl, že zjištěný skutek nevykazuje znaky objektivní stránky trestného činu, nelze s tím souhlasit. Ve zjištěních soudů je jednání obviněného P. M. dostatečně jasně a konkrétně vymezeno tak, že společně s dosud neustanovenou osobou uzavřel smlouvu o využívání telekomunikačních služeb se společností Telefónica O2 Czech Republic, a.s., a obviněný P. M. se do této akce zapojil tím, že při uzavírání předmětné smlouvy využil znalosti identifikačního kódu skutečné obchodní zástupkyně M. T. a telefonní operátorce společnosti Telefónica O2 se neoprávněně identifikoval jako oprávněný obchodní zástupce. Z výše uvedeného lze uzavřít, že obviněný uvedl v omyl poškozenou společnost, když nebyl oprávněn uzavírat smlouvy ani neměl oprávnění provést verifikační hovor, neexistovaly osoby, které s operátorkou údajně hovořily jako noví zákazníci, přičemž s uvedenými skutečnostmi byl obviněný prokazatelně seznámen a využil jich k obohacení jiného, konkrétně M. T., která byla osobou oprávněnou k získání provize za uzavřené smlouvy. Obviněnému rovněž bylo známo, že M. T. se obohatila tím, že si jako prodejce ponechala dvě SIM karty, které tak mohly bezplatně využít jiné osoby, neboť fakturace byla poškozenou společností zasílána P. H. a J. M. Neoprávněným uzavřením předmětných smluv tak způsobil škodu na cizím majetku společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a. s., ve výši nejméně 9.919,45 Kč, tedy škodu nikoli nepatrnou. Námitky obviněného jsou tedy zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Olomouci, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Obviněný se snažil zvrátit tato zjištění námitkami, jejichž společným základem bylo především tvrzení, že nebyl dán podvodný úmysl a že obviněný nebyl tím, kdo předmětné smlouvy fakticky uzavřel. Na těchto tvrzeních byla založena obhajoba obviněného již v původním řízení a soudy se touto obhajobou zabývaly. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byly především výpověď obviněného, odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická expertiza ručního písma, obsah verifikačních hovorů, svědecké výpovědi svědků L. N., M. T., P. H. a J. M. a dále listinné důkazy. Vzhledem k výše uvedenému lze konstatovat, že skutková zjištění soudů mají odpovídající návaznost na důkazy a že tato zjištění jsou výsledkem hodnocení důkazů, které je logické a srozumitelné. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně v rámci hodnocení důkazů jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, že hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Obviněný v dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a to ve variantě, podle které bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tato varianta dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se na posuzovaný případ vztahuje proto, že odvolání obviněného nebylo zamítnuto či odmítnuto bez meritorního přezkoumání rozsudku z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř. nebo podle §253 odst. 3 tr. ř., ale bylo zamítnuto po meritorním přezkoumání rozsudku jako nedůvodné podle §256 tr. ř. V takovém případě je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. vázán na některý z dalších dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v dané věci na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z této vázanosti logicky vyplývá, že je-li dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný P. M. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2014
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal