ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1116.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1116/2014-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 30. září 2014 dovolání, které podal obviněný R. W. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 13 To 36/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 133/2012, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušují rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 13 To 36/2014 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 T 133/2012.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Pardubicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 T 133/2012, byl obviněný R. W. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen trestní zákon, či tr. zákon), jehož se dopustil tím, že
v době od počátku roku 2002 do počátku roku 2009 na různých místech v obcích K., S. a P. opakovaně donutil pod pohrůžkami zmlácení, zastrašování fyzickou likvidací a přímým fyzickým násilím poškozeného M. Š., postupně k vydání částky nejméně 901.000,- Kč v různě vysokých finančních částkách a dále k podepsání dvou nevyplněných směnek, přičemž poškozený M. Š. takto poskytl obviněnému
- na jaře roku 2002 prostřednictvím M. S. částku 300.000,- Kč
- dne 19. 4. 2002 částku 93.000,- Kč,
- dne 21. 5. 2003 prostřednictvím svého kamaráda L. K. částku 10.000,- Kč,
- v průběhu let 2003 až 2006 v různě vysokých částkách celkově 150.000,- Kč
- v lednu roku 2007 částku 5.000,- Kč,
- dne 16. 2. 2007 částku 15.000,- Kč,
- dne 23. 2. 2007 částku 15.000,- Kč,
- dne 30. 3. 2007 prostřednictvím svého kamaráda M. K. částku 15.000,- Kč,
- dne 6. 6. 2007 částku 10.000,- Kč,
- dne 8. 7. 2007 částku 5.000,- Kč,
- dne 26. 7. 2007 částku 15.000,- Kč,
- dne 3. 9. 2007 částku 15.000,- Kč,
- dne 21. 10. 2007 částku 25.000,- Kč,
- dne 28. 10. 2007 částku 6.000,- Kč,
- dne 2. 11. 2007 částku 10.000,- Kč,
- dne 19. 11. 2007 částku 10.000,- Kč,
- dne 4. 12. 2007 částku 10.000,- Kč,
- dne 15. 2. 2008 částku 4.000,- Kč,
- dne 25. 3. 2008 částku 25.000,- Kč,
- dne 28. 3. 2008 částku 30.000,- Kč,
- dne 1. 4. 2008 prostřednictvím M. K. částku 20.000,- Kč,
- dne 14. 4. 2008 prostřednictvím své matky M. Š. částku 80.000,- Kč,
- v květnu 2008 prostřednictvím L. K. částku 10.000,- Kč,
- v červnu 2008 částku 10.000,- Kč,
- dne 11. 7. 2008 prostřednictvím M. K. částku 5.000,- Kč,
- dne 28. 8. 2008 prostřednictvím M. K. částku 6.000,- Kč,
přičemž kolem 20. 10. 2007, když poškozený obviněnému nepředal požadovanou splátku, obviněný jej fyzicky údery pěstí do obličeje napadl u kravína v obci K., a poté, co poškozený upadl na zem, několikrát ho kopl do břicha a obličeje a přitom jej nutil k zaplacení další finanční částky, proto poškozený v obavě před dalším fyzickým útokem obviněnému předal dne 21. 10. 2007 částku 25.000,- Kč, jak již popsáno výše.
Za to byl obviněnému v sazbě §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 9 T 4/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozenému M. Š. na náhradě škody částku 901.000,- Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný R. W. odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích. Z podnětu tohoto odvolání krajský soud rozsudkem ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 13 To 36/2014, zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu v rozsudku nalézacího soudu výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a sám nově podle §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl, že podle §56 odst. 3 tr. zákoníku se obviněný pro účely výkonu trestu zařazuje do věznice s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti posledně citovanému rozhodnutí podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně mimořádný opravný prostředek – dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Současně uplatnil i dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, neboť rozhodnutím byl v části týkající se výroku o vině jeho řádný opravný prostředek zamítnut, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a zároveň v předcházejícím řízení byl v řízení dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Podle názoru dovolatele soudy obou stupňů pochybily, pokud skutek popsaný ve výroku rozsudku právně kvalifikovaly jako jeden pokračující trestný čin uskutečněný od roku 2002 do počátku roku 2009. Od vydání částky 93.000,- Kč dne 19. 4. 2002 do vydání částky 10.000,- Kč dne 21. 5. 2003, došlo k přerušení v pokračování protiprávního jednání obviněného v délce více jak 13 měsíců. Ani celková délka trestné činnosti nemůže odůvodnit, že v tomto konkrétním případě lze mít za prokázané, že obviněný protiprávně působil na poškozeného tak, že v něm celou dobu vzbuzoval odůvodněnou obavu z realizace jeho pohrůžek a přitom nedošlo ze strany poškozeného k vydání jakékoli částky právě po dobu 13 měsíců. Z ničeho nelze dovodit pohrůžku násilím již při prvním předání peněz na jaře roku 2002 a nelze tak dovodit jednotný záměr pokračovat v protiprávním jednání od jeho počátku. Pokud je skutek kvalifikován jako jednání, které mělo spočívat v tom, že opakovaně donutil M. Š. pod pohrůžkami násilí a pod přímým násilím postupně k vydání částky, potom mělo dojít v rámci trestního řízení ke skutkovým zjištěním u jednotlivých útoků. Pokud by bylo prokázáno, že M. Š. nepředala obviněnému 80.000,- Kč dne 14. 4. 2008, neboť se s ním nikdy nesetkala, pak hmotně právní posouzení skutku včetně posouzení odpovědnosti za tento dílčí útok nemá oporu v provedeném dokazování. Postupně uvedené jednotlivé dílčí útoky nemající oporu v dokazování, mohou ve svém souhrnu mít vliv na výši způsobené škody a tedy i na naplnění kvalifikačního znaku, jímž je způsobení značné škody.
Dovolatel tak má za to, že se nejedná o pokračování v trestném činu, nýbrž o opakování trestného činu, neboť zde nejsou kumulativně naplněny všechny znaky pokračujícího trestného činu. Především není dán znak blízké časové souvislosti a v tomto směru je poukazováno na časové odstupy od jednotlivých konkrétních dílčích útoků. Podle obviněného měly být všechny skutky popsány samostatně a také takto právně posouzeny. Posouzení především časových odstupů je významné při posouzení okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby.
Obviněný nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že je vázán hodnocením důkazů provedených soudem prvního stupně, naopak má za to, že v posuzované věci měl odvolací soud zasáhnout a odklonit se od zásady vázanosti hodnocení důkazů nalézacím soudem. Proti sobě stojí zásadně odlišné výpovědi obviněného a poškozeného, a za této situace nelze vycházet jen z věrohodnosti těchto osob, ale i z dalších dostupných důkazů. Okresní soud vycházel pouze z tvrzení poškozeného s argumentací, že nemá důvod mu nevěřit, a z potvrzených výběrů peněz z bankomatu, avšak nejde o důkazy, jež relevantně prokazují předání hotovosti obviněnému. Odvolací soud pochybil, pokud zjištěná pochybení svým rozhodnutím neodstranil a rozsudek soudu prvního stupně nezrušil pro podstatné vady řízení a vady rozsudku, který nadto považuje obviněný za zmatečný a nepřezkoumatelný.
Výrok, jímž byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit způsobenou škodu není podložen relevantními důkazy. Nebylo prokázáno, mimo tvrzení poškozeného, že obviněnému byla předána částka celkově 483.000,-Kč. Obviněný je přesvědčen, že v žalovaném skutku je možno spatřovat maximálně skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona, za jehož spáchání je možno vzhledem k trestní sazbě uložit podstatně mírnější trest.
Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 13 To 36/2014 a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který stručně shrnul dosavadní průběh kauzy, přičemž k uplatněným dovolacím důvodům a obsahu vznesených dovolacích námitek uvedl, že se s nimi neztotožňuje.
K namítanému porušení ustanovení §89 odst. 3 tr. zákona uvedl, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 12 podrobně rozvedl, z jakých závěrů vycházel, když akceptoval rozhodnutí nalézacího soudu, který všechny dílčí útoky spáchané obviněným kvalifikoval jako jediný pokračující trestný čin a odkázal i na příslušnou judikaturu. Za podstatnou považuje státní zástupce ve shodě s odvolacím soudem především délku a způsob páchání trestné činnosti obviněným. Je zřejmé ze stále se opakujících útoků, že obviněný poškozeného dlouhodobě využíval k uspokojování svých materiálních potřeb a opakovaně do budoucna počítal s vymáháním dalších a dalších finančních prostředků od poškozeného. Obviněný tak jednal až do doby, kdy se poškozený odhodlal k oznámení trestné činnosti obviněného orgánům činným v trestním řízení, což teprve bylo signálem pro obviněného k ukončení nátlaku na poškozeného.
Pokud jde o další námitky, ty se vesměs vztahují ke skutkovým závěrům soudů obou stupňů a pod uplatněný dovolací důvod nespadají. Obviněný napadá věrohodnost poškozeného a v jeho prospěch vypovídajících svědků, jakož i věrohodnost výpočtu způsobené škody. Ačkoli obviněný formálně prezentuje uvedené námitky jako námitky právní povahy, tyto vesměs směřují do hodnocení skutkového stavu provedeného obecnými soudy. Státní zástupce má za to, že v posuzované trestní věci soudy obou stupňů provedly dokazování v rozsahu stanoveném §2 odst. 5 tr. řádu, důkazy hodnotily způsobem odpovídajícím požadavkům §2 odst. 6 tr. řádu a nadto přesvědčivě vyložily, proč vycházely z výpovědi poškozeného a svědků S. a R.
Obviněný zpochybňuje i výrok o náhradě škody, přičemž neuvádí, pod jaký dovolací důvod má být tato námitka podřazena. Pod uplatněný §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze tuto námitku podřadit pouze tehdy, pokud nesprávné rozhodnutí o náhradě škody spočívá v porušení nebo nesprávné aplikaci hmotněprávních předpisů. Taková situace však nenastala a obviněný nesprávnost napadeného výroku dovozuje pouze z namítané nesprávnosti skutkových zjištění soudů. Tento stav podřazení uplatněné námitky pod citovaný dovolací důvod nedovoluje.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu státní zástupce uvedl, že v řízení odvolacího soudu nedošlo k vadám, které by naplnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Za tohoto stavu věci neshledal dovolání obviněného opodstatněným a navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil souhlas i s jiným rozhodnutím, jež může být učiněno v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále třeba uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky, kterými obviněný na základě vlastního hodnocení důkazů odmítá učiněná skutková zjištění, pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit nelze, neboť se jedná o námitky čistě skutkové. Stejně tak pod uvedený dovolací důvod (ani pod žádný jiný ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů, byť neuplatněný) nespadají námitky, ve kterých obviněný vytýká odvolacímu soudu nedůsledné plnění přezkumné povinnosti a přílišnou stručnost případně nepřezkoumatelnost odůvodnění jeho rozhodnutí.
Relevantně uplatněnou námitkou je v rámci tohoto zákonného důvodu jen ta část dovolání, v níž obviněný jednak poukazuje na to, že jednak v posuzovaném případě nejde o pokračování v trestném činu, jednak že byla vadně užita právní kvalifikace činu dle §235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákona, ač mělo být přistoupeno k právní kvalifikaci jen dle ustanovení §235 odst. 1 tr. zákona. Nejvyšší soud po vyhodnocení důvodnosti těchto námitek dospěl k následujícím závěrům.
Podle ustanovení §89 odst. 3 tr. zákona se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení, blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.
Pokračování v trestném činu je charakterizováno čtyřmi znaky: - útoky musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu, - musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost), - musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení, - blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.
Rozhodujícím znakem pokračování v trestném činu, jenž jej odlišuje od opakování trestného činu, je, že jednotlivé útoky, z nichž každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel již od počátku zamýšlí alespoň v nejhrubších rysech i další útoky, a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru (srov. R 3/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro pokračování v trestném činu je nezbytné, aby i způsob provedení byl stejný nebo podobný. Toto plyne ze samotného pojmu pokračování v trestném činu, neboť pokračovat lze jen v činnosti velmi podobné nebo stejnorodé. Stejnorodost způsobu provedení trestného činu je nutno vykládat ve spojitosti se společným záměrem pachatele (srov. R 29/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K naplnění pokračování je vyžadována blízká souvislost časová a v předmětu útoku. Časovou souvislost nelze přesně ohraničit nějakou maximální lhůtou, ale vzhledem k tomu, že je vyžadována blízká časová souvislost, půjde zpravidla o dny či týdny. V několika případech připustil Nejvyšší soud ve své judikatuře i časový odstup několika měsíců, avšak takto vymezený časový úsek byl spojen s případy organizované trestné činnosti, kdy časová proluka činila zhruba tři měsíce (srov. Soubor rozhodnutí trestních Nejvyššího soudu 19/2003 – T 463, R 32/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), maximálně pak šest měsíců (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 3. 7. 2007, sp. zn. 5 Tdo 739/2007). Při posuzování tohoto formálního znaku je nutno vzít v úvahu a zohlednit všechny konkrétní okolnosti případu jako jsou např. celková doba páchání trestné činnosti, počet útoků, apod.
Nahlížeje těmito obecnými principy na konkrétně posuzovanou trestnou činnost Nejvyšší soud konstatuje, že tři z vyžadovaných čtyř znaků pro závěr, že jde o pokračování v trestném činu, byly v dané trestní věci soudy obou stupňů bezezbytku prokázány a zjištěny. Tím je míněna existence dílčích útoků, jež jsou vedeny jednotným záměrem, naplňujících stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jakož i stejný způsob provedení činu.
Při posouzení zda v daném případě byla zjištěna a prokázána také požadovaná blízká časová souvislost však Nejvyšší soud právní závěry soudů obou stupňů nesdílí.
Z výroku rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že k prvnímu útoku vůči poškozenému došlo v blíže nezjištěné době někdy na počátku roku 2002, kdy obviněný prostřednictvím svědka M. S. po předchozích pohrůžkách zbitím, fyzickou likvidací a jiným fyzickým násilím donutil poškozeného k vydání částky 300.000,- Kč. Další útok obviněného je datován dne 19. 4. 2002, kdy stejným způsobem přinutil poškozeného k vydání částky 93.000,- Kč. Poté následuje třináctiměsíční interval, kdy nebylo zjištěno a prokázáno, že by obviněný poškozeného atakoval, vyhrožoval mu nebo ho osobně kontaktoval, takže k novému obdobnému útoku obviněného vůči poškozenému došlo až dne 21. 5. 2003. Soud prvního stupně v písemném vyhotovení rozsudku nevěnoval tomuto časovému intervalu žádnou pozornost, jeho existenci nezahrnul do hodnotících úvah a ani okrajově v písemně vyhotoveném rozsudku nevysvětlil proč s ohledem na délku konstatovaného přerušení protiprávního jednání obviněného tento útok přesto považuje za dílčí útok pokračujícího trestného činu při zohlednění kritérii vymezených v ustanovení §89 odst. 3 tr. zákona.
Nejvyšší soud v této souvislosti nemůže pominout odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který stanovení právní kvalifikace činu věnoval devět řádek na str. 8 jeho písemného vyhotovení, přičemž celá tato pasáž je věnována jen tomu, proč okresní soud protiprávní jednání obviněného kvalifikoval podle trestního zákona č. 140/1961 Sb., a nikoli podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010. Odůvodnění rozsudku tak zcela postrádá úvahy a závěry soudu ve vztahu k užité právní kvalifikaci činu, k odůvodnění kvalifikačního znaku, jímž je v daném případě značná škoda, ve vztahu k rozlišení rozdílu při pokračování v trestném činu (s rozebráním existence všech jeho potřebných znaků, zejména obviněným v rámci obhajoby zpochybňované blízké časové souvislosti) a opakováním trestného činu, včetně odůvodnění vlastních úvah v tom směru, proč dospěl k závěru, že jde právě o pokračování v trestném činu.
Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí těmito okolnostmi zabýval, neboť právě výše vytýčené právní problémy byly hlavními odvolacími námitkami obviněného, avšak právní argumentaci soudu druhého stupně nepovažuje Nejvyšší soud za přiléhavou a správnou. Odvolací soud nepřisvědčil námitce obviněného, jíž poukazuje na nedostatek blízké časové souvislosti a v tomto směru odkázal na starší soudní judikaturu, která tuto souvislost dovozovala z existence objektivních okolností , aniž však blíže kvantifikovala dobu potřebnou pro rozlišení, zda ještě o časovou souvislost jde či zda již byla časová linie přerušena. Podle odvolacího soudu bylo možno usuzovat z provedených důkazů na to, že obviněný měl jednotící záměr pokračovat v páchání trestného činu, od počátku zamýšlel alespoň v nejhrubších rysech i další útoky s tím, že tyto jednotlivé útoky se jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru. V této souvislosti odkazuje odvolací soud na R 46/67, R 3/72, řešící právní problematiku pokračování v trestné činnosti, a při závěru, že jednotlivé útoky jsou charakterizovány stejnorodým způsobem provedení a časovou souvislostí odkázal na judikát R 29/77, a dovodil, že podmínky časové souvislosti byly splněny. Odvolací soud se v tomto směru dopustil tautologie, kdy provedl definici kruhem (důkaz dokazovaným), jestliže znak časové souvislosti dovodil ze „stejnorodého způsobu provedení a časové souvislosti“ (viz citace výše). Nadto výše užitá právní argumentace sice přiléhavě odůvodňuje existenci tří z požadovaných čtyř znaků nezbytných pro závěr, že jde o pokračování v trestném činu, neodůvodňuje však onen čtvrtý požadovaný znak - časovou souvislost - na který je nutno vztáhnout přísnější hlediska, vytýčená stávající judikaturou Nejvyššího soudu. Aniž by Nejvyšší soud uplatňoval přehnaně formalistický přístup k vymezení tohoto časového údaje, třináctiměsíční přerušení útoku nelze považovat za kontinuální uplatňování jednotícího záměru, naopak jde o tak závažnou diskontinualitu, která neumožňuje vyslovit závěr, že i po tuto dobu trvajícím přerušení protiprávního jednání jde o pokračování v trestném činu.
Uvedený závěr je významný z pohledu stanovení správné právní kvalifikace činu a vyhodnocení okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, neboť dílčí jednání z jara roku 2002, kdy měl obviněný vyhrůžkami poškozeného donutit k vydání částky 300.000,- Kč a poté dne 19. 4. 2002 k vydání částky 93.000,- Kč, by mělo být právně posouzeno jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona. Útoky obviněného v časovém rozmezí od 21. 5. 2003 do 28. 8. 2008, kdy měl obdobným jednáním obviněný přinutit poškozeného k vydání celkové částky 508.000,- Kč, by měly být posouzeny rovněž jako jeden pokračující trestný čin dle 235 odst. 1 tr. zákona, když bude muset nalézací soud věnovat pozornost důkazu, který provedl a z něhož vyplývá, že paní M. Š. se dne 14. 4. 2008 s obviněným nesetkala a částku 80.000,- Kč mu nepředala. Tato okolnost by modifikovala výši celkové škody za druhé období, neboť kvalifikační znak „způsobení značné škody“ by nebyl naplněn. Na tuto diskrepanci ostatně upozorňuje ve svém písemném vyjádření i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který s ohledem na výsledky dokazování zpochybnil předání částky 80.000,- obviněnému matkou poškozeného, avšak dovozuje oproti závěrům rozsudků soudů obou stupňů, že tuto částku v blíže neurčené době měl předat natřikrát sám poškozený.
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí. Obviněný uplatnil dovolací námitku v intencích této zákonné alternativy. Vzhledem k závěrům, které vyslovil Nejvyšší soud výše, byl i tento dovolací důvod shledán jako relevantně uplatněný.
V důsledku výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání obviněného důvodným, a to ohledně obou uplatněných dovolacích důvodů. Napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 13 To 36/2014, proto zrušil, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 T 133/2012. Současně zrušil i všechna další rozhodnutí, která na oba rozsudky obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. řádu pak věc přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v intencích tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dovolací soud za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. září 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná