ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1125.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1125/2014-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. září 2014 o dovolání obviněného býv. pprap. PČR P. P. a o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch shora jmenovaného obviněného, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 9 To 447/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 105/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 9 To 447/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 1 T 105/2013, byl obviněný býv. pprap. PČR P. P. uznán vinným tím, že v jednočinném souběhu spáchal přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
po předchozí domluvě s A. M. R., ze dne 10. 8. 2012 a I. M., ze dne 14. 8. 2012 a po příslibu finanční částky 25.000,- Kč od A. M. R. dne 15. 8. 2012 kolem 10:45 hod. jako člen policejní hlídky Oddělení hlídkové služby Obvodního ředitelství PČR Praha I v době výkonu služby na V. n. v P., u C. B. F., přistoupil k procházejícímu I. M., požádal jej o předložení dokladů a protože M. tvrdil, že je u sebe nemá, odvedl jej do služebního vozidla v barvách Policie ČR, tov. zn. Škoda Octavia, a převezl jej na policejní oddělení hlídkové služby v P., K. ulici, kde jeho osobu vylustroval v informačních systémech Policie ČR a poté jej nechal ze služebny odejít, přičemž toto vše činil nikoli v souvislosti s výkonem služby, ale za účelem, aby I. M. nebyl nucen finanční částku ve výši 1 mil. Kč, kterou bezprostředně předtím vybral v pobočce GE Money Bank v P., V. n., vydat osobě V. K., čímž porušil ustanovení §45 odst. 1 písm. b) a §46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, neboť ohrozil důvěru v nestranný výkon služby a dal si slíbit v souvislosti s výkonem služby neoprávněně jinou výhodu a též své služební povinnosti příslušníka PČR neplnil nestranně a řádně.
Za to byl odsouzen podle §331 odst. 3 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a současně byl nad ním stanoven dohled pracovníka Probační a mediační služby ČR. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti, a to činnosti ve služebním poměru Policie ČR, Vojenské policie ČR a zaměstnání u městské a obecní policie, na dobu tří let.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 1 T 105/2013, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 9 To 447/2013, tak, že ho podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného býv. pprap. PČR P. P. na totožném skutkovém základě uznal vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle §329 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služebního poměru u Policie ČR, u Vojenské policie ČR a v zákazu zaměstnání u městské a obecní policie na dobu tří let.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 9 To 447/2013, podal dovolání jak nejvyšší státní zástupce, tak i obviněný prostřednictvím svého obhájce.
Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněného, a to jako osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí. V dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a v rámci své dovolací argumentace namítl, že dle jeho názoru obviněný předmětným jednáním naplnil nejen zákonné znaky přečinu zneužití pravomoci veřejného činitele podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale i znaky zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku. Za stěžejní pro posouzení dané trestní věci považuje objasnění toho, zda v případě jednání obviněného šlo o obstarávání věcí obecného zájmu, potažmo zda slib úplatku obviněnému měl nebo neměl souvislost s tzv. obstaráváním věci obecného zájmu. V tomto smyslu podotkl, že obviněný se předmětného protiprávního jednání dopustil jako policista v době výkonu hlídkové služby, přičemž úkoly svěřené Policii České republiky jsou natolik zásadní, že je obecným zájmem celé společnosti jejich řádný a bezvadný výkon. V podstatě každý úkon policisty na tomto úseku lze s ohledem na jeho důležitost označit jako obstarávání či zajišťování věcí či záležitostí obecného zájmu. V předmětné věci obviněný provedl výše specifikované úkony, k nimž nebyl v žádném případě oprávněn a k nimž nebyly dány žádné zákonné důvody. Nejvyšší státní zástupce má za to, že provádění takových úkonů policisty je součástí celého komplexu úkolů, které Policie České republiky v rámci svých zákonných oprávnění při zajišťování veřejného pořádku a bezpečnosti ve společnosti plní a nic na tom nemění ani to, že v dané konkrétní věci bylo toto jednání obviněného v podstatě jakousi kamufláží a bylo prováděno jakoby naoko, s vědomím svědka I. M. Jediným důvodem ke konání obviněného byl slib úplatku a vidina následně vyplacených peněz. Dovolatel je přesvědčen, že nešlo o pouhou soukromou záležitost obviněného v rámci výkonu služby policisty, jak konstatoval Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku.
Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce uzavřel, že rozsudek Městského soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, proto navrhl aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 9 To 447/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. řádu a přikázal věc Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu, vyjádřil nejvyšší státní zástupce současně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný využil svého zákonného práva a k dovolání nejvyššího státního zástupce se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřil. Dovolání nejvyššího státního zástupce považuje za zjevně neopodstatněné, neboť nevyhověl žádným požadavkům podplácející osoby, nýbrž učinil pouze řádnou kontrolu fyzické osoby s cílem zjistit její totožnost, poněvadž měl za to, že tuto osobu viděl v registru hledaných osob. Má zato, že existuje absence příčinné souvislosti mezi údajným přislíbením úplatku a obstaráním věcí obecného zájmu, která navíc ani nebyla v řízení prokázána. Obviněný je toho názoru, že nebylo prokázáno ani přislíbení úplatku ve výši 25.000,- Kč. Tvrdí, že I. M. nepředložil při kontrole na ulici žádný průkaz totožnosti, proto byl nucen předvést ho na policejní stanici pro účely prokázání totožnosti. Je přesvědčen, že pouze řádně a včas plnil své povinnosti plynoucí ze zákona o Policii ČR s tím, že rozhodně nemohl a neměl v úmyslu postupovat v rozporu se svými služebními povinnostmi. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl.
Obviněný býv. pprap. PČR P. P. podal dovolání z důvodů podle §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. řádu. Namítá existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením, když má za to, že provedené důkazy nevytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které by ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu. Domnívá se, že odvolací soud měl použít v jeho prospěch zásadu in dubio pro reo. Odvolací soud neprovedl navržené důkazy, v řízení nebyly vyvráceny a překonány skutkové rozpory a soudy opřely své závěry o tvrzení, která nebyla ničím a nikým prokázána a jsou v rozporu s provedenými důkazy. Tvrdí, že nebyla prokázána objektivní stránka trestného činu, jímž byl uznán vinným, pokud dotčené osoby (I. M. či R.) nebyly vyslechnuty jako svědci.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu pak obviněný spatřuje v tom, že v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 22. 8. 2012 byl popsán skutek, ze kterého vyplývá, že tam byl údajně přijat nějaký úplatek, tzn. orgány činné v trestním řízení byly povinny obviněného obvinit ze zločinu přijetí úplatku
podle §331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku. Výslechu ze dne 22. 8. 2012 nebyl přítomen obhájce, protože jednání, pro které bylo obviněnému sděleno obvinění, bylo tehdy kvalifikováno toliko dle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a kvalifikace byla rozšířena na ustanovení §331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku až o cca 4 měsíce později. Obviněný má za to, že orgány činné v trestním řízení nekvalifikovaly skutek ihned jako zločin přijetí úplatku z toho důvodu, aby mu nemusely ustanovit obhájce. Je proto toho názoru, že od 22. 8. 2012 do prosince 2012 mu bylo odepřeno právo na obhájce a že výslech ze dne 22. 8. 2012 nebylo možno použít v řízení jako důkaz.
K dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný předkládá svoji verzi skutkového děje a uvádí, že nebylo prokázáno, že by nedodržel služební kázeň. Naopak při nemožnosti ztotožnit osobu postupoval v souladu se služebními předpisy. Obviněný je toho názoru, že naopak zabránil spáchání trestného činu na I. M. Dle něj chybí i pohnutka způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Měl údajně dva důvody pro lustraci osoby, kterou provedl, a to, že hrozila újma osobě a tatáž osoba mohla být v pátrání. Dále dovolatel poukazuje na ovlivnění jeho první výpovědi předchozím požitím alkoholu, únavou a hladem. Tvrdí, že výpověď svědkyně pplk. Mgr. M. J. je nevěrohodná, že soudy ponechaly stranou část výpovědi svědka Ž., která prokazuje jeho nevinu, a nadto soudy nesprávně vykládají v jeho neprospěch skutečnost, že při lustraci bylo svědkem H. zaneseno do systému služební číslo svědka P. namísto služebního čísla obviněného. Za nepodložený považuje závěr soudu, že byl v inkriminovanou dobu ve spojení s R. s tím, že soud neprovedl výslech tohoto svědka ani důkaz listinami založenými ve spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 132/2012. Soud prvního stupně tak podle jeho mínění postupoval v rozporu s §2 odst. 5 tr. řádu a §2 odst. 6 tr. řádu. Výslech jmenovaného svědka pak neprovedl ani odvolací soud a neprovedl ani výslech I. M. Dále označil za nevěrohodnou výpověď svědka K.
Podle obviněného v řízení provedené důkazy nejsou dostatečné pro vyslovení viny, soudy nezjistily náležitě skutkový stav věci, nesprávně hmotněprávně věc posoudily, upřely mu právo na obhajobu a zatížily trestní řízení vadami způsobující vydání nelegitimního odsuzujícího rozhodnutí. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na princip presumpce neviny a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 a obviněného předmětné obžaloby zprostil.
Také státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a vyjádřil se k dovolání obviněného. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a uvedl, že dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu nebyl uplatněn relevantně, neboť obviněný v daném řízení neměl obhájce jen po dobu, po kterou proti němu bylo vedeno trestní řízení pouze pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V této době nebyl dán žádný z důvodů nutné obhajoby, ten vznikl až poté, co byl obviněný upozorněn, že jeho jednání bude posuzováno rovněž jako zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku a to mu byl bez prodlení obhájce ustanoven. Práva obviněného na obhajobu tedy nebyla dotčena.
K uplatněným dovolacím důvodům dle §265 odst. 1 písm. g) tr. řádu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podotkl, že většina námitek, které obviněný v tomto směru zmiňuje, směřuje k jinému hodnocení důkazů. Jedná se tak o námitky skutkové, které není možno pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Pokud zpochybňuje obviněný své zavinění, tak taková námitka by pod deklarovaný dovolací důvod spadat mohla, avšak obviněný dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství tuto námitku uplatňuje pouze v návaznosti na jinou (jím předkládanou) verzi skutkového děje, kdy popírá předchozí domluvu s R. a M. a skutečný účel svého jednání. Většina námitek je navíc podle něj pouze opakováním obhajoby, kterou obviněný uplatnil již v rámci předchozího řízení včetně odvolání, přičemž soudy se s těmito námitkami vypořádaly. K výtkám obviněného ohledně neprovedení některých důkazů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, který shledal, že další obviněným navrhované doplnění dokazování bylo zčásti neproveditelné a zčásti nebylo nutné s tím, že není pravdou, že by nebyl proveden důkaz listinami ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 9 T 132/2012 týkajícího se trestní věci obviněného R., neboť tento důkaz proveden byl, což vyplývá i z protokolu o hlavním líčení ze dne 19. 8. 2013. O žádné tzv. „opomenuté důkazy“ se tak dle jeho mínění v dané věci nejedná.
Pochybení však shledal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v právním posouzení skutku a v této souvislosti zcela odkázal na odůvodnění svého dovolání.
Z uvedených důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství závěrem vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i
odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil
za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu současně vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlas s tím, aby případně i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že obě podaná dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], byla podána osobami oprávněnými (u obviněného prostřednictvím obhájce), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda deklarované námitky naplňují uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. řádu a státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Citované ustanovení dopadá na případy porušení ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě podle §36 tr. řádu. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, tak i ústavními předpisy. Proto se též porušení práva na obhajobu považuje za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu a §258 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je ovšem užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu, takže pokud např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2084 s.).
Nejvyšší soud z obsahu předloženého trestního spisu zjistil, že trestní stíhání obviněného býv. pprap. P. P. bylo zahájeno usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 22. 8. 2012, č. j. GI-TC-699-4/2012, pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V té době na straně obviněného nebyl dán žádný zákonný důvod nutné obhajoby. Jestliže byl tedy obviněný dne 22. 8. 2012 vyslechnut bez účasti obhájce, byl tento procesní postup s ohledem na právní kvalifikaci trestné činnosti, pro niž byl v té době stíhán, zcela bezvadným. Následně bylo vyrozuměním o rozšíření právní kvalifikace ze dne 14. 12. 2012 obviněnému sděleno, že jeho jednání bude posuzováno rovněž jako zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku. Až od této doby tedy obviněný musel mít obhájce, který mu byl také řádně dne 9. 1. 2013 ustanoven, aniž by v mezidobí byly prováděny nějaké procesní úkony. Není proto pochyb o tom, že práva obviněného na obhajobu nebyla dotčena.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pokud v průběhu trestního řízení dojde ke změně právní kvalifikace jednání obviněného tak, že kromě trestného činu, který důvod nutné obhajoby nezakládal, bylo rozšířeno trestní stíhání i o trestný čin, u nějž důvod nutné obhajoby dán je, neznamená to bez dalšího, že by výpověď obviněného ke skutku učiněná bez účasti obhájce ještě před takovým vyrozuměním o změně právní kvalifikace byla v dalším řízení procesně nepoužitelná.
Dalším v dovolání deklarovaným dovolacím důvodem (jak ze strany obviněného, tak i ze strany nejvyššího státního zástupce) je důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
V posuzované věci většina dovolacích námitek obviněného směřuje výhradně k jinému hodnocení důkazů. To se týká zpochybnění hodnoty jeho první výpovědi s poukazem na požití alkoholu, únavu a hlad, dále jeho tvrzení o nevěrohodnosti svědkyně J. a svědka K., lustrace I. M., závěrů vyplývajících z výslechu svědka Ž., apod. Tyto výhrady je však třeba považovat z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za právně irelevantní, neboť se jedná o námitky, kterými obviněný nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale jen napadá soudy učiněná skutková zjištění. Danými námitkami se obviněný pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán, resp. na základě vlastního hodnocení důkazů nabízí svoji verzi skutkového děje, že se uvedeného jednání nedopustil a domáhá se změny skutkových zjištění. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný dovolání jako mimořádný opravný prostředek v podstatě zaměňuje za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Jedinou námitkou, kterou lze formálně podřadit pod v dovolání uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je námitka obviněného, že jeho jednáním nebyly naplněny znaky přečinu, jímž byl uznán vinným, resp. že absentuje jeho zavinění, neboť pouze plnil své služební povinnosti. Tuto skutečnost však namítá pouze v návaznosti na jím předkládanou verzi skutkového děje, kdy popírá skutečný účel svého jednání a předchozí dohodu s R. a M. Provedeným dokazováním však bylo prokázáno, že obviněný se předmětného jednání dopustil tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Ze spáchání vytýkané trestné činnosti byl usvědčen nejen na základě svého prvotního doznání, ale i z celé řady dalších důkazů (tj. svědeckých výpovědí a listinných důkazů), které jsou s jeho prvotním doznáním v souladu.
Navíc je třeba zdůraznit, že téměř totožné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Pokud obviněný namítá neprovedení některých jím navrhovaných důkazů, Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu v tom, že další obviněným navrhované doplnění dokazování zčásti nebylo možno realizovat (tj. výpověď I. M., který je neznámého pobytu) a zčásti bylo správně posouzeno jako nadbytečné (tj. výpověď A. M. R.). Nelze totiž očekávat, že s ohledem na v řízení provedené důkazy by výpověď A. M. R. mohla vést k jinému, pro obviněného příznivějšímu, posouzení věci. Přitom je nutno podotknout, že tvrzení obviněného, že nebyl proveden důkaz spisem vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 132/2012, který se týká jiné trestní věci A. M. R., se nezakládá na pravdě, neboť tento důkaz proveden byl. Také skutečnost uplatněna dovolatelem, že v jiné trestní věci odvolací soud považuje za nezbytné vyslechnutí svědka I. M., nemá pro dané trestní řízení žádnou relevanci.
Pro úplnost je možno dodat, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
Dle názoru Nejvyššího soudu je na základě provedeného dokazování zřejmé, že v posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť za opomenutý byl označen takový důkazní návrh, se kterým se soudy prvního i druhého stupně řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušný obviněným navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil.
Z výše rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud přisvědčil názoru nejvyššího státního zástupce v tom, že předmětný skutek byl ze strany Městského soudu v Praze nesprávně právně posouzen, neboť obviněný daným jednáním naplnil nejen zákonné znaky přečinu zneužití pravomoci veřejného činitele podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale i zákonné znaky zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku.
Zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v postavení úřední osoby sám nebo prostřednictvím jiného pro sebe nebo pro jiného přijme úplatek nebo si tento dá slíbit, a činí tak současně v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu či v souvislosti s podnikáním. Je přitom nezbytné, aby mezi úplatkem a obstaráním věci obecného zájmu byla příčinná souvislost. Nestačí zde pouhé zjištění, že úplatek měl vztah k jakékoli činnosti určité osoby, nebo to, že se vyskytl na úseku, kde se plní významné společenské úkoly (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 8 Tdo 396/2007).
Podle §334 odst. 1 tr. zákoníku je úplatkem jakákoli neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení (finančním nebo materiálním) nebo jiném zvýhodnění (např. protislužbou), které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě a na kterou nemá nárok. Výše úplatku přitom není rozhodující. Objektem trestného činu je zájem na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu, tedy na ochraně čistoty veřejného života, a zájem na ochraně podnikatelských vztahů před korupcí.
Je zřejmé, že obviněný býv. pprap. PČR P. P. byl v době spáchání činu v postavení úřední osoby ve smyslu §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Na základě provedeného dokazování není také pochyb o tom, že obviněný si za určité kroky (tj. že vyzval svědka M. k prokázání totožnosti, omezil jeho osobní svobodu a provedl jeho lustraci) dal slíbit částku 25.000,- Kč, na kterou neměl nárok. Jednalo se tak o úplatek ve smyslu §334 odst. 1 tr. zákoníku.
Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku je tak třeba objasnit, zda šlo v případě jednání obviněného o obstarávání věcí obecného zájmu či zda slib úplatku měl nebo neměl souvislost s tzv. obstaráváním věcí obecného zájmu.
Pojem obstarání věci obecného zájmu není v trestním zákoníku výslovně definován. Dle dosavadní ustálené judikatury se však jedná o činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tedy nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb (srov. rozhodnutí č. 16/1988, s. 76 Sb. rozh. trest.). Jde tak o plnění všech úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina.
Obviněný se příslušného jednání dopustil jako příslušník bezpečnostního sboru Policie České republiky v době hlídkové služby. Nejvyšší soud akcentuje závěr, že úkoly svěřené Policii České republiky jsou natolik zásadní, že je obecným zájmem celé společnosti jejich řádný a bezvadný výkon a z tohoto důvodu každý úkon policisty lze s ohledem na jeho důležitost označit jako obstarávání či zajišťování věcí či záležitostí obecného zájmu. Je-li policistům svěřeno v souladu s právními předpisy určité oprávnění například na úseku zajištění veřejného pořádku a bezpečnosti lidí a majetku, ze strany společnosti se důvodně očekává a předpokládá, že takové oprávnění konkrétní policista bude řádně využívat, nikoli je zneužívat.
V nyní posuzované věci byla jediným důvodem konání obviněného očekávání následně vyplacených peněz (úplatku). Na základě zjištěných skutkových zjištění byl jako policista ochoten za úplatu provádět takové úkony, které jsou svěřeny pouze policistům k plnění důležitých úkonů na úseku zajištění pořádku a bezpečnosti ve společnosti. Nešlo tak o pouhou soukromou záležitost („soukromé podnikání“) obviněného v rámci výkonu služby, jak konstatoval odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, neboť služba policisty je obstaráváním věcí obecného zájmu.
Nejvyšší soud uzavírá, že Městský soud v Praze jednání obviněného nesprávně právně kvalifikoval pouze jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, čímž své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Vzhledem k tomu, že námitky nejvyššího státního zástupce byly z důvodů výše rozvedených shledány právně relevantními, zrušil Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. řádu. Podle §265 l odst. 1 tr. řádu pak přikázal Městskému sodu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž v tomto novém řízení bude vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. řádu).
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném [§265r odst. 1 písm. b) tr. řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. září 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná