ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1162.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1162/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2014 o dovolání, které podal obviněný P. H. N. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 67 To 315/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 109/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 3 T 109/2013, byl obviněný P. H. N. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečiny padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst.1 alinea 1, alinea 2 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst.1 písm. b) tr. zákoníku.
Těchto přečinů se podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil tak, že
„dne 8. 7. 2013, v P., v ul. M., kdy byl kontrolován Celní správou, prokázal svou totožnost padělaným občanským průkazem S. r. a měl též u sebe padělaný řidičský průkaz S. r., obojí vedené na jméno T. T. P., st. příslušníka V., opatřené vlastní fotografií, a minimálně téhož dne se zdržoval na území Č. r. navzdory tomu, že má rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, ze dne 25. 10. 2012, č. j. KRPA-121424/ČJ-2012-000022, které nabylo právní moci dne 6. 11. 2012, uloženo správní vyhoštění, se stanovenou dobou, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 3 let, a to s počátkem ode dne 7. 12. 2012“ .
Za to byl podle §348 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst.1 tr. zákoníku a §80 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 67 To 315/2013, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), g), l ) tr. řádu. Obviněný především konstatoval, že uložení trestu vyhoštění, v jeho případě není možné, neboť to vylučují okolnosti stanovené v §80 odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku. Konkrétně v jeho případě trest vyhoštění nelze uložit, neboť je to v rozporu se zájmem na spojování rodin, a také, jestliže pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem. Jak již uváděl v průběhu trestního řízení, vede společnou domácnost s družkou a svým nezletilým synem, který je českým státním občanem, a tedy občanem Evropské unie. Uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 1 tr. zákoníku tak z důvodů uvedených v §80 odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku není možné a je tak založen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Předložil přitom odvolacímu soudu znalecký posudek, který jednoznačně prokazuje, že je biologickým otcem R. T., který je státním příslušníkem České republiky a tedy Evropské unie. Jen ze skutečnosti, že nebyl při prováděné pobytové kontrole zastižen na adrese hlášeného pobytu, nelze bez dalšího dovozovat, že se na této adrese nenachází, respektive, že nežije ve společné domácnosti s matkou svého dítěte a svým synem. Obviněný také připomněl Úmluvu o právech dítěte, kterou se Česká republika zavázala respektovat. Z ní pramení základní práva dětí na celém světě. Státy se zavázaly zdržet se zásahů do soukromého a rodinného života dítěte, dodržovat právo na péči obou rodičů a ve všech směrech upřednostnit oprávněné zájmy dítěte.
Dále obviněný ve svém dovolání konstatoval, že dle jeho názoru, celé řízení, které vedlo k vydání rozsudku, je stiženo zásadními procesními vadami, které znamenají porušení práva na spravedlivý proces. V řízení soudy vycházely z nezpochybnitelného důkazu, a to z výpovědí zasahujících příslušníků celní správy, kteří uvedli, že obviněný se prokázal padělanými dokumenty. K tomu obviněný dodal, že tyto doklady jim nepředkládal a jemu nepatří. Tento fakt nebyl žádnými důkazy zpochybněn. Neexistuje žádný jednoznačný důkaz, který by ho usvědčoval ze spáchaného jednání, tedy padělání a pozměňování veřejné listiny, neboť nebylo prokázáno, že tento jednak padělanou listinu užil jako pravou a rovněž tak, že to byl on, kdo listinu opatřil. Nebyl tak zjištěn skutkový stav věci, jenž by naplnil skutkovou podstatu objektivní, ale rovněž ani stránku subjektivní, tedy úmyslné zavinění. Navíc nebyla aplikována zásada presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo. Závěrem svého dovolání obviněný uvedl, že mu byl trest vyhoštění uložen s ohledem na to, že má na území naší republiky syna, který je státním občanem České republiky, s nímž žije spolu s družkou ve společné domácnosti, v rozporu se zákonem, tento tedy nemůže být vykonán a tyto okolnosti odůvodňují odložení vykonatelnosti uloženého trestu minimálně do doby rozhodnutí o podaném dovolání. Navrhl proto, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena příslušnému soudu k novému projednání.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. řádu vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, „dále jen státní zástupce“, který poukázal na to, že vymezenému důvodu dovolání odpovídá pouze část námitek obviněného. Za obsahově relevantní lze považovat námitku dovolatele, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu. Státní zástupce však uvedl, že ji považuje za zjevně neopodstatněnou. Obviněný neuvedl žádné relevantní argumenty, jež by přímo naplňovaly některou ze zákonných alternativ výluk možnosti uložit trest vyhoštění. Základním zákonným předpokladem této výluky je, že pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt. Teprve je-li splněna tato podmínka, lze přihlížet k dalším skutečnostem, tj. existenci pracovního a sociálního zázemí, zájmu na spojování rodin apod. Povolení k trvalému pobytu, jež je zákonným institutem správního práva podle §65 a násl. zákona č. 362/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů, nelze nahrazovat obviněným tvrzeným pouhým sdílením společné domácnosti, nehledě na skutečnost, že takové tvrzení není v souladu se skutkovými zjištěními soudu. Obdobný závěr lze přijmout i v případě tvrzené výluky podle §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení nelze trest vyhoštění uložit, jestliže pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku. Ani tyto podmínky obviněný bezezbytku nesplňuje. I kdyby bylo možno připustit, že obviněný je skutečně otcem nezletilého občana České republiky, sama tato podmínka k uplatnění této výluky nepostačuje, nehledě na to, že se jedná o otázku osobního stavu, kterou si orgány činné v trestním řízení nemohou posoudit samostatně (§9 odst. 2 tr. řádu). I v případě vztahu rodinného příslušníka státu Evropské unie (zde tedy přímo České republiky) je však i zde další nutnou podmínkou této výluky, aby měl pachatel povolen na území České republiky trvalý pobyt, nebo přiznáno postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta. Žádný z těchto základních předpokladů pro existenci uvedené zákonné výluky trestu vyhoštění obviněný ve svém dovolání netvrdí a z rozhodnutí soudů vyplývá, že je ani nesplňuje. Z uvedeného je tak zcela patrné, že v případě obviněného neexistovaly žádné relevantní překážky, jež by v uložení trestu vyhoštění právně bránily. Jedná se tedy o přípustný druh trestu a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu není u obviněného dán.
Pokud jde o další námitky, jež obviněný zaměřuje proti výroku o vině, státní zástupce poukázal na to, že tomuto dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Obviněný totiž neuplatnil žádnou výhradu hmotně právní povahy a jeho námitky tak jsou neseny pouze nesouhlasem se skutkovými závěry soudů, které důvodně vycházejí z provedených výslechů příslušníků celní správy. Z těchto vyplývá, že obviněný se předmětnými padělanými doklady skutečně prokazoval a za této situace zde ani nebyl žádný prostor pro úvahy, zda nejde o důkazně nejednoznačnou situaci tzv. tvrzení proti tvrzení. Za tohoto stavu není uvedená námitka vůbec způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu ve vztahu ke skutkovým zjištěním, a to ani na podkladě judikatorního výkladu hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není tudíž naplněn a dovolací námitky jsou jen polemikou se skutkovými zjištěními soudů a způsobem hodnocení důkazů.
Jestliže obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, z obsahu podaného dovolání vyplývá, že jej uplatnil v jeho druhé alternativě, že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady.
Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby případně i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce dodal, že nepovažuje za potřebné, aby se Nejvyšší soud zabýval podnětem obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí podle §265o tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný ve svém podání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), g) a l ) tr. řádu. Z logiky věci je třeba zmínit nejprve poslední z nich, na jehož základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený
v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný tento dovolací důvod zjevně uplatnil v jeho druhé alternativě, když tvrdil, že v předcházejícím řízení byly dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), g) tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho první alternativě, tedy že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, lépe řečeno, že mu trest vyhoštění nelze uložit, jestliže je splněna některá z podmínek uvedených v §80 odst. 3 tr. zákoníku, konkrétně §80 odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku. Nejvyšší soud shledal, že jde o relevantně uplatněný dovolací důvod, avšak je zjevně neopodstatněný. Obviněný sice v odvolacím řízení předložil svůj znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví genetika, zpracovaný RNDr. Danielem Vaňkem PhD., ze kterého vyplývá, že je biologickým otcem R. T., ovšem je třeba říct, že ze spisového materiálu jednoznačně vyplývá, že obviněný, i pokud je skutečně otcem nezletilého, s ním na jím uvedené adrese nebydlí a nestará se o něj. To vyplývá jednak ze zprávy Policie České republiky, ze které bylo zjištěno, že jméno obviněného ani jeho družky se na domovní schránce domu, kde obviněný uvedl, že se synem a družkou zdržuje, nenachází a jsou tam uvedená jiná jména občanů vietnamské národnosti. Ostatně obviněnému se na tuto adresu nepodařilo opakovaně doručit soudní rozhodnutí a nakonec na dotazy soudu obhájce obviněného uvedl adresu pro doručování obviněného, sídlo advokátní kanceláře O., P.
Navíc, jak přiléhavě ve svém vyjádření uvedl státní zástupce, nelze trest vyhoštění podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložit v případech uvedených v §80 odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku mimo dalších důvodů zde uvedených tehdy, pokud pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, což obviněný zcela evidentně nesplňuje.
Z uvedeného lze učinit závěr, že i pokud by obviněný byl otcem R. T., nesdílí s ním společnou domácnost na adrese, kterou uvedl, a navíc neexistovaly žádné relevantní překážky, jež by v uložení trestu vyhoštění právně bránily. Trest vyhoštění je tedy přípustný druh trestu, z čehož lze učinit závěr, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu byl sice relevantně uplatněn, ale je zjevně neopodstatněný. Obviněný navíc tuto námitku uplatnil již v řízení před soudem prvního a druhého stupně a lze dovodit, že byť stručně, se s uvedenou námitkou oba soudy dostatečně zabývaly a vypořádaly.
Další obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávat úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
V dané věci se však o takovou situaci nejednalo.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Obviněný sice v dovolání deklaroval hmotně právní námitku spočívající v nesprávném právním posouzení věci, je však patrné, že se pouze domáhá odlišných skutkových závěrů. Výhrady, jimiž napadá rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (konkrétně když dovolatel namítl, že nebylo dostatečně prokázáno, že se uvedené trestné činnosti dopustil), je třeba považovat z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za právně irelevantní, neboť se jedná o námitky, kterými obviněný nenamítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadal skutková zjištění, která soudy ve věci učinily. Obviněný de facto na základě vlastního hodnocení důkazů nabízí svoji verzi skutkového děje, že si neopatřil falešné doklady, při kontrole je nepředkládal, zpochybňoval výpovědi svědků, a to příslušníků celní správy M. M. a R. V., o jejichž věrohodnosti není pochyb, a domáhá se tak změny skutkových zjištění soudů obou stupňů, že se uvedeného jednání nedopustil. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek tak zaměňuje za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Těmito námitkami se obviněný tudíž domáhal jen toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. řádu a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pokud by obviněný uplatnil jen tento dovolací důvod, musel by jej Nejvyšší soud odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako dovolání podané z jiných důvodů, než je uveden v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud tak zcela přisvědčil závěrům soudů obou stupňů v tom, že obviněný svým výše popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinů padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1, alinea 2 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Závěr o jeho zavinění byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 23. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal